Proč jsem milej na zákazníky.

Protože jsem opilej.

Lupénka, way better than leukémie.

Můj spolubydlící Tom. Nemůžu si pomoct, ale má vlasy jako Hitler. Je to můj nejvíc nejlepší kamarád v hostelu. To se pozná tak, že se zdravíme. Bavíme se německy. Většinou o tom, jakej byl sex s holkou, se kterou se dal dohromady. Je nehezká a stará a jmenuje se Olivia. A tak jí říká "Die alte Sau". Jeho oblívený sousloví je "geile ficken" a "blas mir einen". Je to dobrej kluk. Jednou, když jsem se sprchoval a on ve vedlejší sprše souložil s Olivií (a vzájemně jsme o sobě věděli), začal ji podle všeho plácat přes zadek a křičet "Geil, ja das ist lecker, super geili geili!" Načež jsem já propadl hurónskému smíchu a oni taky. Tady si na nějaký soukromí, nebo upejpání se ohledně intimních věci, nikdo nepotrpí.
No, tady je vteřinové video, kde se Tom tváří sveřepě:

 

A tady je jeho fotka:

Když už jsem u těch fotek, takhle jsem vyzrál na zákaz pití na veřejnosti, v práci a vůbec všude možně:

Obsah lahve se přelije do kelímku a tradá!

A ještě fotka mého veškerého majetku tak, jak je rozložen v pokoji:

Hmmm, baracuda.

 Někdo: Good morning!

 Já: "mharalablblaaa"

Takhle jsem byl probuzen. Byl jsem naštvanej, že na mě někdo mluví, když chci spát. Bolí mě hlava, hodně. V puse mám pachuť jídla z McDonaldu a bourbonu s colou. Svět se točí....počkat, něco je špatně... proč mám místo svýho kraťáskovýho pyžámka na sobě jen tógu z osušky a jsem nahej. Je mi neobvykle velká zima a člověk, co mi popřál dobré ráno, se chechtá. Áha, já ležim na zemi. ÁHÁ! Já ležím na zemi na chodbě! 

Přesunu se do pokoje, do postele a zpytuju svědomí. Takže, co jsem včera dělal. V mé mysli se vynořují mlhavé vzpomínky. Spolupracovníci, irská hospoda, karaoke.. při pomyšlení na to, že jsem zpíval, se začínám stydět, falešný kníry, tancování v McDonaldu na stole, lekce portugalštiny, závod v pití piva. Víc závodů v pití piva... Hostel, večírek na téma "antické řecko" kterého jsem se účastnil jen já.... Ou.

Včerejší noc byla podle všeho skvělá, utratil jsem peníza na nájem, ale stálo to za to. Tuhle noc si budu pamatovat po zbytek svého pobytu tady. Teda ne, že bych si ji pamatoval, ale budu si pamatovat, že si ji nepamatuju.

Byl jsem v práci, nový manažer Fabio je kretén. Už jen jeho pozdrav "Good evening lovely people" mě štve. S Italem pořád šňupu, protože to zahání nudu. Po tom, co jsem dva týdny v kuse každej večer zavíral hospodu, a měl jsem tak hodně odpracovanejch hodin, přišel Fabio a posílá mě domů už po devátý večer. Tak si nevydělám ani na chleba. Byl jsem z toho naštvanej, cestou domů jsem potkal spolupracovníky, kteří měli volno. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že se za pár hodin sejdem v hospodě. Tak to začalo. Jak to skončilo už víte. Zvlášť na tu část večera, kdy došlo na "antickej večírek" jsem hrdej. 

K snídani jsem si dal kečup. Jo, kečup. Samotnej. A zapíjel to džimem bímem s kolou. Můj nový oblíbený drink. To jen, abyste měli představu jakej punk tady panuje.

Lupinus, v každé domácnosti jako doma.

Mám pár nových přezdívek. Street fighter, Karate Kid, Black Eyed Peas guy, Hawkeye a moje oblíbená Tekken. Vysvětlovat, že ke svému opuchlému oku jsem se dostal prostřednictvím lahve nemělo smysl, pro ostatní jsem teď rváč a mně to ani neva. Aspoň je sranda.

V práci jsem potkal novýho manažera. Je hrozně nadšenej pro svou práci. Kdykoliv obejdu lokál a rozdám par kusů masa, nadšeně mne poplácá po ramenou a řekne, že jsem odvedl dobrou práci. Jinak je to taky magor. Když jsem otevíral a všechno bylo hotový nastala taková trapná chvilka:

Dobrá práce, teď už můžeš tak akorát vyleštit zdi!

Hahaha, i Vy jeden vtipálku!

???

Fakt vyleštit?

A tak jsem s pomocí hadříku a žiravinovýho spreje leštil zdi. Po chvíli jsem měl pocit, že krvácím do plic, ale co, je to můj džob a tak jsem se s tím popasoval.

Při večerní směně jsem s Italem probíral soutěž číšníků, kterou pravidelně vyhrává Luciana. Když jsem se nad tím podivoval, vysvětlil mi, že je na všechny strašně milá, vtíravá a taky je to hrozná svině. Prodá úplně všechno a pak ji napodoboval.
Naprosto slaďounkým hláskem, kterým ona fakt mluví: Is there anything else I could do for you?
Drzým hlasem s tvrdým italským přízvukem: Yea you can jump under the table and suck mi diiiick.

A mně to přišlo naprosto vtipný. Protože ona tuhle otázku pokládá každejch 5 minut a teď když to slyším, tak se začnu smát.

Karel Loprais je můj homeboy

Kapitánův deník, hvězdné datum 138/6,8

Můj původní plán jít do města, koupit si košili, přeposlat dopis a vyprat si ponožky, byl přehodnocen. Košile bez kapes se zdá být na této pusté a primitivní planetě k nenalezení. Tudíž nebyla žádná zakoupena. Pošty zde v sobotu nepracují, místní obyvatelstvo se opíjí a fláká. Prací zařízení je opět mimo provoz, takže jsem místo rozčilování se nakoupil ponožky nové, beztak je to levnější, než si je vyprat.

Při výpravě za, v okolí neexistující, košilí jsem narazil na tento reklamní plakát:

Nedalo mi to a musel jsem odpovědět:

Další reakce se nedostavila.

Cestou jsem také narazil na tetovací salůn. Zeptal jsem se, kolik by asi tak stálo tetování podle mé představy, když mi bylo řečeno, že minimálně 100 dolarů, tak jsem poděkoval a odešel s tím, že o tom popřemýšlím. Přemýšlel jsem. Lahvička inkoustu je za 5,75 a jehlu mám. Takže je rozhodnuto. Kdo v dnešní době může říct, že si sám udělal tetování? Vězni, domorodci a kdokoliv, kdo to zkusí. No a tak tomu bude i u mě.

Jsem vzhůru 24 hodin, to není tak moc, ale vzhledem k tomu, že jsem celou noc docela stylově užíval svého mládí, se začínají dostavovat náznaky únavy. Třeba zapomínám a jsem neustále nejistý. Když jsem šel do knihovny, musel jsem si vyndat z uší sluchátka, abych se ujistil, že bzdím potichu. Po ujištění faktu, že má flatulace probíhá bez zvukových projevů, jsem se začal divit, proč se na mě všichni tak divně dívaj. Asi kvůli decentímu monoklu a rozevláté chůzi. A nebo jsem prostě sexy.

Ve výtahu v hostelu jsem narazil na tři dívky. Dvě z Filipín a jedna z Brazílie. Zeptaly se, jestli je hostel pěknej. V hlavě mi to začalo šrotovat. Hygiena ubohá, uklízení žádný, voda není, zima, lidi jsou divný... na druhou stranu tři nový hezký nájemnice? Jistěže je to parádní a nejlevnější hostel ve městě, račte dál. A tak se teda nastěhovaly. Můj ďábelský plán se započal! Zůstanou na jednu noc a chtěj pařit, a tak, když už je znám z výtahu a pěkně jsem si s nimi popovídal, je můžu nechat někomu jinýmu, protože v noci pracuju.

Lipsko je blízko. Bogota už ne.

Přišel jsem z práce a šel si koupit něco k pití, slavil jsem dýško (119 dolarů). Volba padla na jim beam s colou. 10 lahví. Třetinek. No, paráda. S Humanem, kterej si pro tento večer oblíkl tyrkysové roucho se zlatým lemováním, jsem šel do klubu. Pak na diskošku, kde jsem potkal totálně zlitou kolegyni z práce. Bylo veselé, normálně má vlasy sčesaný do drdolu, černý šatičky a tváří se přísně, tady byla rozevlátá a chtěla se družit, ale brzo odpadla. Uvědomil jsem si, jak nesnáším kluby a diskotéky, všichni tam tancujou tak nějak divně a vlastně se chtěj jen pářit. A tak tam všude možně probíhá něco, čemu říkám „oblečená soulož“ a to já nemám rád, jak provozovat, tak na to koukat.

Pak jsme šli na mnou vybranou dram en bejs párty. To už bylo jiný kafe. Naprosto jsem se vyřádil. Fakt jak blázen, tak, že jsem si ani nevšiml, že se se mnou chtěla bavit jedna holka, prostě jsem byl ve svým světě a kašlal na lidi okolo. O tý holce jsem se dozvěděl až když jsme odcházeli. No co, stane se. A tak jsem tam od někoho dostal lahví pod oko, tak mám teď pěkně nateklou tvář a připadám si drsně.

Asi v 6 ráno jsme se přesunuli jinam. Zjistil jsem, že jsem pro ženy a dívky přitažlivý. Bohužel všechny maj asi o 20 až 50 kilo víc než já. A to mi přijde trochu moc. Kdyby aspoň byly hezký… Human má svoji „teorii autobusu“. Autobusem jsou myšleny tlustý a nehezký holky. A někdo ten bus přece řídit musí, tak se vždycky obětuje a jde do toho. Je to frajer.

No, v osm jsem byl doma, dal si snídani a teď píšu tohle, pak půjdu nakoupit a do práce, tohle bude dlouhej den.

Ale s pomocí bourbonu s colou a šňupáku a ve společnosti Combichrist a Deichkind to přežiju. A nebo mě vyrazej, on se svět nezboří a já budu aspoň mít zajímavou historku.

Leukoplast.

Dneska jsem byl chvíli tisíconář. Tak jsem byl šťastnej, to by mi umožnilo jet na dovolenou na Fušál. Bohužel jsem pak musel zaplatit nájem a koupit si něco k snědku,  ale i tak mám dobrej pocit.

Mám plnej nos a tak pořád posmrkávám. Baví mě to, dlouho jsem neměl rýmu. Vždycky když to na mě přijde, tak si pořádně zatroubím, až se všichni ohlížej.

Hledám levnej tetovací salón, kde bych si mohl nechat vytetovat mnou navrženou kérku. Původně to měl bejt masturbující tučňák, ale to už jsem přehodnotil.

A dneska jsem šel kolem svýho bezďáka Borise a dal mu 20 centů. Chlapec se naučil hrát na píšťalku. Kecám nenaučil, jen náhodně vyluzoval zvuky na nástroj podobný flétně a měl před sebou kus kartonu, na kterým měly být finanční příspěvky. A kecám, nedal jsem mu žádnejch 20 centů, už nemá komickej obleček, a tak mě přestal bavit.

V hostelu přes noci pravidelně sleduji olympiádu. Máme k tomu takovou chlastací hru. Vždycky když někdo vyhraje, tak se napijem, vždycky, když někdo prohraje, tak se napijem a vždycky, když se někdo kvalifikuje, nebo nekvalifikuje, tak se napijem. Takže pijem pořád. A já pokaždý vyhraju. Protože to hraju jen já.

Do budoucna plánuju na blog dávat rozhovory s náhodnejma lidma, jsem zvědavej, jak to dopadne.