Možná to je i proto, že tenhle obchod má zaměstnanců asi jako celý Centrum Černý Most, ale rozlohou se blíží spíš konzumu v Janovicích. Takže aby měli všichni práci a nebyli tak chudý, tak celej den kmitaj a jak mravenečci přenášej různé komodity z jednoho místa na druhé, až nikdo neví, kde co je, ale což, zákazník si vždy nějak poradí.
Tak mě napadlo, že jsem asi ještě nepsal o tom, jak jsem zdolal Acatenango podruhé. Bez průvodce, protože to jsou vydřiduši. S nima to stojí 300Q, bez nich jsem zaplatil jen 78Q a to už je velkej rozdíl. S Erikem jsme se dohodli, že to zvládnem, a tak jsme také učinili. Stan jsme měl a deky jsme si půjčili v hostelu, do batohu hormadu oblečení a osm litrů vody a šli jsme.
Na busáku jsme chvíli hledali odvoz. Ta chvíle trvala asi 15 vteřin, pak jsme jednou přesedli a pádili k úpatí sopky. Vystoupili jsme trochu rozlámaný z našeho epesního vozidla a chutě se dali do chůze. Nahoru se drápalo hodně skupin turistů, jak jinak než s průvodcema, co jim někdy nesli i výbavu, lenochům jedněm.
Začali jsme se trochu družit s jednou Norkou. Ta nám řekla, že pracuje jako "running dj". Následoval rozhovor:
Martin: "What the hell is a running dj?"
Erik: "It's... not a real thing."
Spočívá to v tom, že běhá, z repráku v kapse pouští písničky a lidi běhaj za ní. A platěj jí. To na mě pojďte z boku, jestli se tohle dá počítat jako práce. Ale lidi jsou divný a asi jí to k životu stačí.
No protahovala se jak gymnastka před kladinou a měla hubu plnou keců o tom, jak je fit a žije zdravě. Za 10 minut dostala křeč, nemohla dál a sotva se vlekla. Šla bokem. Bokem. To už jsme s Erikem nemohli jinak, než se smát mně pod vousy.
Během pauzy na sváču k nám přišel jeden z průvodců se sdělením, že nemůžeme sledovat skupinu, jelikož jsme si je nezaplatili. Naše námitka, že nahoru se jde jednou cestou a tudíž se setkání s nima nevyhnem, byla ignorována.
Ale tak jsme chvíli vyčkávali, až všichni odejdou a šli dál. Jenže jsme je došli za pár minut, protože naše oblíbená "running dj®" šla pořád ještě bokem a zdržovala tak celou skupinu. A vůbec všichni už vypadali dost znavený.
Tak jsme se shodli, že si z nich uděláme dobrý den, zapálili jsme si cigára, každej si uzmul lahev chlastu, kterou jsme měli a skoro během, za neustálého potahování z tábákových výrobků a popíjení alkoholizovaných nápojů, jsme je předešli. Koukali na nás jak na hovada, jelikož oni sotva funěli.
Poté co jsme je setřásli, jsme udělali chybu a odbočili vpravo. Následoval nehoráznej výšlap v mracích a já za sebou zanechával stopu v podobě čůrku potu, jak ze mě lilo.
Když už jsem nemohl dál, našli jsme parádní kráter a postavili v něm stan a rozdělali oheň. Po chvíli se rozjasnilo a mně došla velmi důležitá věc. Během prvního výletu sem, nám trvalo 7 hodin dostat se do základního tábora a pak ráno další 2-3 hodiny, než jsme se dostali na samotný vrchol. Tentokrát jsme se dostali 20 minut od vrcholu za 5 hodin. Šli jsme prostě cestou, kudy nikdo moc nechodí, jelikož je totálně na krajcvajc. Samej sopečnej prach a prudký jak ranní zvracení po dvoudenním večírku.
Byli jsme tam úplně sami, totální romantika, milion hvězd a tak, jenže jsme byli mužové, tak z toho nebylo nic. Trošku jsme se mázli, povečeřeli. Při sběru dřeva na oheň jsem skoro omdlel, protože takhle vyčerpán jsem asi ještě nikdy nebyl a možná tomu i to převýšení přidalo.
Erik na zemi nalezl nábojnice, což v nás rozdmýchalo strach, poněvadž jsme četli dost článků a lupičích, kteří číhají v kopcích právě na takový turisty, jako jsme my. Nezbylo nám nic jiného než dopít naše zásoby na kuráž a snažit se ten strach potlačit.
Ráno jsme vyběhli na vrchol a byla to paráda. Jako vždy.
 |
| Docela pěkný. |
 |
| Lahvičky plné radosti. |
No comments:
Post a Comment