No time to get down cause I'm moving up

Erik (Kanada), Daniel (Německo) feat. Martin (Česko).
Jak to tak skoro každý den chodí, chtěli jsme se opít. Po večeři jsme vtrhli do ulic s jediným cílem. A to sehnat největší množství alkoholu za co nejmenší peníz. Supermarket byl správnou volbou, to co jsme koupili už však nebylo. Litr whisky bůhví odkud a z bůh ani neví čeho.
Když piju doma, tak je to v pohodě, pořádně jím, příjemný počasí a tak trochu vím, co konzumuju. Tady ale jde stravování stranou, je tu hnusný vedro, takže se mi pot valí kožichem na zádech až dolů do kasičky, a na tenhle shit jsem nebyl připraven. Nikdo by nemohl být. Začali jsme to míchat s pepsi, pak colou, pak pepsi i colou, ale nic nepomohlo, pořád to chutnalo jako omítka v kabinetu učitele výtvarky. Představte si pod tím, co chcete.
Po půlce lahve jsme řešili druhou světovou, imigranty a hokej. Ve výsledku jsme došli k závěru, že válečný imigranti hrajou nejlepší hokeje. Daniel pak začal tancovat, Erik zpívat a já měl pocit, že jsem se počůral, i když to tak nebylo.
Asi v jednu v noci, když už bylo skoro dopito, dorazila k nám na střešní terasu Alexia (Francie), která byla tak na hadry, že i my jsme se styděli jaký jsme másla. Všem nám řekla, že jsme starý, selfie tyče jsou hovadina a mladý lidi jsou tataři. Následně si říhla a zalomila to na stole. Mrtě hafo pokec s ní.

Ráno jsem rozlepil oko a poprvé potkal Heather (Kanada), hned jsem si jí získal, když se mě zeptala, jak se mám, řekl jsem, že půjdu do sprchy zvažovat sebevraždu. Prý přišla do pokoje už před pár hodinama, ale to jsem měl mělký dýchaní a puls skoro nehmatatelnej, tak mě radši nechala být.
Všichni jsme se sešli na střeše před obědem a mlčeli. Kdyby nás někdo mlátil lopatou na sníh přes záda celou noc, bylo by nám asi líp. Ale co se dá dělat, je čas zavzpomínat na maturitní ročník a se šavlí v krku jít do školy.
Chudák Cecília, netušila co se děje, ale to já vlastně taky ne, takže to bylo fér. Nicméně nějak jsme ty tři hodiny přežili. A já se zas něco přiučil.
Po návratu do domoviny, jsme si usmysleli, že vylezeme na Acatenango a ještě ten večer jsme zaplatili za průvodce a začali se těšit. Opilecký nápady jsou nejlepší.

Původní sestava byla Erik, Heather, Thilo (Němec, o kterým někdy napíšu samostatnej článek) a já.
Ráno když jsme měli vyrazit, tak bylo Erikoj zle. Kdo ví proč. Whisky a pouliční jídlo dělaj divy.
Tudíž nám jeden člen bandy odpadl a sháněli jsme náhradu. Nalezli jsme ji v dalším němčouroj. Jmenoval se Arne a byl v pohodě. Pouť shuttlem k sopce byla cestou po rozeklaných kamenech, blátě a odpadcích.
Z okna jsme se koukali na chudé děti, probírající se těmi odpadky a pálící je na hromadách podél cest, takže nám cesta vesele utíkala a z otevřených okýnek jsme měli dostatečný přísun čerstvého vzduchu. Následně jsme se vysypali z minibusu, a dostali spacáky, karimatky, příděl potravy a stany do skupin.
Nabídl jsem se, že ponesu stan jako první. Můj návrh byl s nadšením přijat, stejně jako následující, že stan si budem střídat jen my tři mužové, jelikož Heather je křehká dívka (176cm, 85kg), a tak toho bude mít určitě taky dost. A chutě jsme vyrazili ve šlépějích našich průvodců a členů jiných skupin a jejich průvodců.
Běhání po pláži v létě je docela zábava. Chodidla se boří do vyhřátého písku, svěží mořský vánek příjemně chladí a občasné opláchnutí v pěnivých mořských vlnách vám dodá energii. Co je ale totálně na semínko, je chůze v pohorách v písku a do kopce. S batohem těžkým jak malý tele.
Thilo je 18ti letej nazdárek, a tak nezvládal vůbec nic a pověřil mě tím, abych mu pomohl se zásobami potravin. Oukej, nesl jsem mu jídlo. Pak i karimatku, která je sice lehká, ale do háje, je to velký a děsnej voser. No a nakonec nenesl ani stan, protože se radši ztratil, když na něj přišla řada.
Jeden krok vpřed, půl kroku zpátky, zavrávorání a nějaké to jadrné slovíčko. Tak probíhal výstup.
Arne ještě ráno netušil, že někam takhle vysoko poleze, a jelikož přiletěl do Guatemaly před dvěma dny, byl ještě rozhozen, ale stan na chvíli vzal. Jinak jsem měl tu čest já, ale mě to nevadilo, alespoň jsem měl na co nadávat a teď ze sebe můžu dělat frajera.
Vydrápali jsme se nahoru na horu asi po sedmi hodinách. A to teprv do kempu. Postavili jsme stan. Já snědl jabko s banánem a začal konverzovat s Arnem, zeptal jsem se ho, čím se živí. Jeho jméno je Arne Friedrich a důvod, proč se s ním všichni Němci nadšeně bavili, byl ten, že byl fotbalovým reprezentatem. I kapitánem. Odehrál 82 zápasů za nároďák a vypadal na 25, i když mu je 36. Strašný, co s váma zdravej životní styl udělá.
Měl jsem dojem, že se se mnou a Heather rád bavil, protože jsme neměli ponětí, kdo to je. Zatímco Thilo do něj pořád něco valil a chtěl se fotit.
Ráno jsme vstali ve 4 a šli na úplný vrchol sopky. 2-3 hodiny. Thilo a Arne zůstali ve stanu. Arne, protože měl fakt dost a Thilo, protože si s sebou nevzal žádný dlouhý kalhoty a ani teplý oblečení, ačkoliv jsme mu to všichni říkali, že tam bude zima a asi i pod nulou a k tomu studenej vítr, ale to ho neodradilo, ba ještě víc vyhecovalo, takže byl pak hned nemocnej, smrkal celou noc, chodil ven čůrat, nezavíral dveře ve stanu a nesundaval si boty, což bylo horší pro mě, anžto jsem nocoval vedle něj a on mě celou tu dobu kopal do zad, chrápal a taktéž mluvil ze spaní, a v důsledku věčně otevřených stanových dveří jsme měli uvnitř neustále velkou zimu, se kterou si ani naše usilovné prdění nedokázalo poradit, a tak byl Thilo nemocnější a nemocnější, až nám ráno sdělil, že nikam nejde, protože východ slunce na vrcholu sopky stejně nebude nic zajímavýho, takže radši zůstane ve stanu s Arnem.
Vrchol byl super.

Oranž.

Booyakasha.

Při balení stanu se Thilo vytratil. zanechal po sobě spacák, karimatku a mně ukradený toaletní papír, který z půlky použil na smrkání a poházel ho po spacáku Heather. Tak jsme našli vhodný zaoblený šutr, vzali s ním Thila přes hlavu a utekli.

Beach boy as fuck.

To jsme teda chtěli udělat, ale nezvládli jsme to, uklidili jsme a šlo se dolů. Německý fotbalista mě vychválil jakou mám fyzičku, což mě potěšilo, ale stejně si myslím, že jen lhal, poněvadž se mi chtěl dostat do kalhot. To kecám no, ale chválil mě, tak mě to těšilo. Znal Jágra a tuze se mu líbil jeho dres, kterej jsem s sebou táhnul. Byl šokován, že Jarda ještě hraje a jen po dlouhém přesvědčování mi uvěřil i Jaromíruv věk.
Po návratu domů, kolem dětí pálících odpad, jsme ze sebe smyli špínu předchozích dní a chutě se dali do pití. 24 piv, pár lahví rumu a po půlnoci jsme zpívali Hotel California.

Pak Thilo nablil do umyvadla a my šli spát.