Beekeeping: 2012

Tak jo, je to tu. Vrátil jsem se z Fušálu a když jsem měl volný chvíle tak jsem psal. Opilej, střizlivej, unavenej, čilej...a vůbec. Prostě když jsem se nudil, tak jsem psal. Takže tady je něco jako deník. Možná to nebude dávat smysl a bude to zmatený, protože jsem to po sobě nečetl a... no tady to je:

Jsem na Fiji. První věc, co jsem na letišti v Aucklandu po odbavení udělal bylo, že jsem si koupil dvě lahve balentájnky. A pak se opil na hajzlech.

Probudil jsem se. A začal balit a těšit se na Fiji. Po denním pachtění, kdy jsem šel do směnárny, koupit si osušku a odnést doklady do úschovny ke Grisell, jsem nasedl do autobusu a vydal se na letiště. Proběhlo odbavení a tak a já se těšil na duty free shop.

Hned jak jsem ho spatřil, tak skoro s dětskou radostí ve tváři, jsem se rozeběhl k regálu s whisky. Akce 2 lahve za 59 dolarů mě dostala. Tak jsem si koupil dvě lahve Ballantines. Každá měla 1125 ml. Spokojenost. A měl jsem dvě a půl hodiny čekání před sebou.

Obešel jsem letiště a chvíli se nudil na pohodlný sedačce, do který jsem se zabořil, že jsem z ní pak vstával opravdu se vším usilím. No, koukal jsem na lahve, na hodinky, na lahve, na letadla… A tak jsem si usrknul.

Pak si jen pamatuju, jak jsem decentně máznutej zkoušel novej iPad, hrál jsem nějakou hru s letadlem a děsně to prožíval. Pak mám další mlhavej zážitek, jak na mě lidi divně koukaj, když jsme nastupovali do letadla. Asi jsem nevypadal úplně košer. Když jsem v letadle očekoval lahev, chybělo v ní mnohem víc, než jedno usrknutí. No neva.

Už už jsem se radoval, že zůstanu sedět na třech sedadlech sám, když v tom přiběhl hnusnej týpek s hezkou mladou holkou a sedli si vedle mě. Já nesnáším páry, asi proto, že už jsem dlouho sám, a tak jim závidím. Ale tohle byl extrém. Oba byli totál kreténi. A co jsem pochytil z jejich konverzace, tak dostali peníze od jejího tatínka a jedou si užít cestování po světě. A slečna naléhala, že by neměli utratit víc než 300 dolarů denně. Za tři stovky si já zaplatím nájem na tři tejdny, tak jsem jen přemejšlel, jak to chtěj utratit.

Aha. 5 minut po vzlétnutí si objednali kolu s rumem. Oukej…Dali to na ex a šli na další. Aháá, tak už mi to začalo docházet, třetí kolu na sebe slečna vylila a začala se hihňat a její partner kapky slízal z jejího kolena, což bylo fakt děsně sexy a vůbec mě to nevyrušovalo a ani trochu mi nevadilo, že když se ohnul aby svým mohutným, tmavě rudým jazykem dosáhl na její malé, jako porcelán bílé, kolínko, tak jeho rejha se ocitla přímo v mém zorném poli a zhruba dva a půl palce na dosah od mého těla. Nevadí.

Když přešli na gin tonic, tak jsem začal střízlivět a zároveň mě začali už na férovku srát. Nevím, jestli jste někdy viděli Jersey Shore, já asi jeden a půl dílu, ale to sem nepatří, no tak něco podobnýho jsem měl vedle sebe. To byly tak debilní kecy, že mi z toho změkla játra.

Po tom, co si dali ještě pár drinků, jsem usnul. A probral jsem se asi půl hodiny před přistáním.

On už ani nemluvil, jen žvatlal a patlal prstem po obrazovce ve snaze si něco objednat. Mehé, to už nešlo, šlo se na přistání a tak měl utrum. Jim to nevadilo a tak dalších 20 minut strávili tím, že si vzájemně jedli obličeje. Lahoda.

Jak to šlo, tak jsem vyběhl z letadla a hurá na prázdniny, na letišti stála kapela s kytárkama a zpívali a bylo to veselé. A já jsem se začal smát a zrudnul jsem, protože mi bylo trapně. No prošel jsem a dostal se na „shromaždiště“ do cestovky.

Oni mě znásilněj, zastřelej a orgány prodaj, tělo upečou a kosti rozemelou a rozesypou po jejich krásných bílých písečných plážích. Přemejšlel jsem jak k tomu došlo. V kanceláři mi dali kupony na přepravu, ubytování a vůbec všechno. A řekli mi ať počkám venku, že odvoz tu bude za 10 minut. Za 20 minut vyšel chlap, odvedl mě stranou a ať čekám tam, že odvoz bude za 15-20 minut. Po půl hodině přišel ten samej chlap a řekl mi, že řidič nedorazí a že nevěděj, co se mnou. Já, posilněn vztekem z čekání a hltem z lhave…to abych si zkrátil dlouhou chvíli… jsem mu řekl, že mě to upřímně nezajímá, ale že jsem si za to zaplatil, a tak ať mě dostanou na hotel co nejdřív. On něco zamumlal a řekl, že teda za 10 minut.

Samozřejmě 15 a přišel s nějakým vojákem. To byl zlomovej okamžik. Voják samozřejmě černoch, přes dva metry, svalnatej a vokvérovanej. Jediný, co měl bílý, byly jeho zuby a oči. Zuby na mě cenil a oči upíral. V tu chvíli jsem byl úplně prťavej. Když se, neskutečně hlubokým hlasem a s rasta přízvukem, zeptal, co se děje. Tak jsem mu řekl, že čekám na odvoz, kterej jsem si zaplatil. On řekl „oukej“ a s tím chlapem mě nasoukali do auta. Chtěl jsem na zadní sedadlo, ale vyhodili mě, ať jdu dopředu. Vojcl za mnou, pochybnej typ vedle mě a jeli jsme. Ale ne do města, nýbrž na okraj letiště. Kde bylo ještě víc vojáků a ostnatýho drátu, kam až oko dohlédlo. Zastavili jsme. Na parkovišti. Odlehlým. A v tom okamžiku, jsem přemejšlel, nad tím, jak mě zabijou. Nebo jestli se na mně nejdřív vystřídaj a až pak mě podříznou…

Nebylo z toho nic, jen jsem dalších deset minut čekal sám v autě, dokud se pochybnej typ nevrátil a konečně mě neodvezl na hotel, kde se divili, že jsem dorazil, protože takhle pozdě jim obvykle hosti nepřijížděj. A tak se ptali, kdo mě dovezl, moje odpověď, že nemám tušení a ať se radši ani neptaj, je uspokojila a já šel na pokoj. Tam jsem potkal hezkou němko-polku, která byla ale hrozně ukecaná, a tak jsem šel radši na pláž. Jenže od chvíle mýho přítelu pršelo, tak jsem to otočil a šel zpátky. A měl jsem hlad a byl jsem trochu zduněnej, protože po tom, co jsem se dostal ve zdraví na hotel, jsem to oslavil. A tak jsem si dal hovězí burgr s hranolkama a divnou omáčkou v baru a šel spát. Ráno jsem vstal v 6:20 a šel si čistit zuby, přišla za mnou němko-polka.

Nikdy jsem si nemyslel, že někdo dokáže plynule mluvit i během čištění zubů. Ona jo. A tak vám řeknu, že je z Dortmundu, od sedmnácti chodila za školu, pravidelně každý pondělí místo ruštiny, protože ji učitelka neměla ráda, a tak se naučila napodobit podpis doktorky a dělala si omluvenku. A místo školy se s kamarádkou Olivií projížděla po města a jela na oběd (kebab) a prodavač už ji znal, a tak se jí ptal na ruštinu a ona mu řekla, že neví, protože tam přeci není (hihihi). A že oblíbený slovo jejího pantáty je „kurwa“. A že její přítel je z Nizozemska, ale žije v Německu a moc si chyběj, protože se už přes půl roku neviděli, ale na Vánoce jede domů, a tak budou bydlet dva týdny spolu, ale pak musí zpátky do Sydney a pak chce do Asie, potom už teda pojede domů, ale bude studovat na soukromý univerzitě, protože jsou lepší, a protože její tatínek to zaplatí, a ona chce mít dobrou kariéru, aby měla peníze, protože miluje cestování, ale to přeci bez peněz nejde a že až teda bude mít kariéru a peníze, tak pojede do Jižní Ameriky a pak do severní a pak by chtěla chvíli žít v Kanadě, ale pak se zase vráti do Evropy a zkusí se uchytit tam a pak už bude cestovat jen na dovolený. A že ať si nic nedělám z toho, že jsem chudej (???), že ona ví, jaký to je, protože Polsko a Česko jsou si podobný a lidi tam jsou chudý( ??!!), a tak ať se nastěhuju do Německa, že tam je to super, ale ne všichni Němci jsou hodný, tak ať si dávám pozor. A že byla v Praze v muzeu a bylo to pěkný, ale nudný a tak místo do jinýho muzea šla do mekdonaldu, ale neměla koruny, a tak si nic nekoupila, ale stejně tam seděla s kamarádama, který koruny měli, a tak si něco koupili a snad se s ní i podělili, takže to nebylo tak špatný….

A to je jen úryvek toho, co stihla říct během čištění zubů. A protože jsem byl v pyžamu a ona taky a byla docela pěkná a asi 25cm ode mě, tak jsem jí prostě bohapustě zíral na hrudník a ani se nesnažil to schovat. Podle mého pozorování jí byla zima na pravou půlku těla. A protože už mi lezla hodně na nervy a já měl tak deset minut na snídani a pak jsem měl jít na autobus, tak jsem si řekl, že ji vidím naposled v životě a nemám, co ztratit. Tak bych z ní mohl zkusit vyloudit sex, ale nakonec jsem to neudělal, protože se stydím. Tak jsem jen řekl, že musím jít a prchal jsem co nejdál od jejích blbejch keců. Nakonec mě ale dohnala u snídaně a zase mlela. Po snídani jsem nasedl na bus.

Po cestě přes chudinské čtvrti hlavního města Nadi (zrovna tak to mohly bejt nejvíc prosperující čtvrti, tady se to těžko pozná) jsem dorazil do přístavu.

Kde jsem se dostal na loď a strávil na ní něco přes pět hodin, než jsem se dostal ke svýmu ostrovu. Půlku dne pršelo, ale pak se udělalo jasno a bylo to fajn. Na člunu, kterej nás převážel z lodi na ostrov jsem se seznámil s „Reege“ (?) nebo tak nějak je její jméno. Je z Dánska. A já se do ní zamiloval, protože je divná, a protože se zamiluju do každý, kterou potkám, až na němko-polku, s tou by to bylo vyloženě fyzický. Zbytek dne jsme se míjeli na pláži a v pokoji a mlčeli.

Já po vybalení zjistil, že mi chlápci, co nakládali zavazadla, vlezli do batohu. A vyhmátli moji slabinu. Vzali mi druhou lahev. Já se málem zhroutil. Jsem na ostrově, milion kilometrů široko daleko ani kapka, jen v baru a to je panák za stejný peníze jako byla ta lahev, takže nepřipadá v úvahu. Takže jsem nakvašen, ale co se dá dělat, mám dovolenou, chci si to užít, musím na to zapomenout. Ale nejde to tak snadno.

Četl jsem si na pláži, dělal kotrmelce v moři a pak si hrál na Hvězdný Války s poustevníčkem. On vždycky vytasil z ulity klepítko a já s ním začal šermovat s větvičkou. Ale přestalo mě to bavit, protože repliku „I’m your father.“ Se nedokázal naučit, ať jsem se snažil, jak to šlo. A já podával životní výkon. No nic.

U večeře jsem se začal bavit s Dánkou. No, bavit. Většinou jsme byli ticho a jen si dělali srandu z chlápků, který hráli na kytary, zpívali a pili u toho kavu. Jo kava, to je věc. Nakonec jsme z hostů zůstali sami, protože ostatní, ať měli jakýkoliv výmluvy, si to šli prostě rozdat, protože jsou tu jenom páry. A tak jsme se rozhodli, ne že se na sebe vrhnem, protože má taky přítele, ale že si sednem k chlápkům s kytarama a přidáme se, domorodci jsou konec konců milí lidé. Až na ty kurvy, co mi ukradli whisky, těm bych nařízl a posolil ptáky. Ale ne, nebudu se zlobit. Mám dovolenou.

Přidali jsme se k nim a dostali kavu zadarmo. Je to droga. Kořen nějaký kytky se nasuší, rozdrtí a vylouhuje ve vodě. To se pak bumbá a je veselo. Veselo ani ne, všichni zblbnou a jsou unavený a malátný. Je to jejich národní nápoj a je dost i na Zélandu, ale drahej, takže to nepiju, ale tady to bylo zadarmo.

A tak jsme s Dánkou pili a bavili se s nima a fotili, až jsme se shodli na tom, že jsme malátný a máme dřevěný jazyky, a protože ona byla unavená, tak šla spát. A já ještě chvíli pil. Až jsem byl totál vyjetej. Rozloučil se, ale místo do postele, jsem se šel projít na pláž. S lahví. A našel jsem svůj ráj.

Sám, horká letní noc, gazilion hvězd, teplý moře, houpací síť mezi palmama, bosej jen v plavkách a triku a drinkem v ruce. Miluju kavu. Z houpací sítě se mi nechtělo a tak jsem jen ležel, houpal se a popíjel, až jsem zjistil, že je půl druhý v noci a já odcházel asi o půl desátý. Až tak se mi to líbilo, a tak jsem si vzpomněl na Goethova Fausta a v rauši jsem nahlas prohlásil „Okamžiku, jsi tak krásný, prodli jen!“ Jasně, že to není přesná citace, ale tak si to já pamatuju, a tak mi to nechte. Jenže jsem věděl, že bych měl jít do postele, protože mě čeká spousta lenošení druhej den, tak se na to musím vyspat.

To byly moje první dva dny na Fiji a milion dalších věcí jsem vynechal. Třeba epizodu o tom, jak se mě letištní kontrola ptala, jestli jsem pod vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek. Nebo když jsem na otázku, odkud pocházím, odpověděl, že z Jokostánu, na hranici Evropy a Asie a pak si vymyslel hromadu detailů, aby to vypadalo věrohodně, a protože se mě ptala totálně blbá Američanka, tak mi to žrala, včetně toho, že máme osm dní v týdnu a ten osmý den se jmenuje „Scházínám“. No a ještě něco by se našlo, ale to se dozvíte jen, když si koupíte můj cestopis, kterej usilovně chystám a bude plnej skvělejch historek o mně. Protože já jsem dobrej. Ne kecám, nic psát nebudu. Ale když mi dáte adresu, možná vám pošlu absurdní dopis. Ale ze Zélandu. A jen možná.

Skoro všem bych vám přál to tu zažít nebo tady být se mnou. Skoro všem až na Scotta. Scott je dick.

Na tom, že cestuju sám, není nejhorší fakt, že se nemám s kým bavit, že závidím šťastnejm párům okolo, že mě můžou přepadnout a okrást, že mi hrozí nuda, že se cejtím nejistej a nebo že si o mně všichni myslej, že jsem divnej. I když to poslední může být dáno i tím, že se toulám v 10 ráno po pláži s lahví a štráduju si to pískem sem tam. Nejhorší je to, že si nemůžu opalovacím krémem namazat záda.

Jednak tam blbě dosáhnu a pak taky mám nadměrné množství chlupů, jak skoro všichni z vás vědí. Takže krém se na pokožku ani nedostane, což o to, na hrudi, rukou a nohách to už na kůži nějak protlačím, ale záda jsou marný. A tak je mám spálený, protože jsem dneska šnorchloval u korálů (což bylo fakt super, ale popisovat vám to nebudu, protože si to dokážete představit) a trvalo mi asi hodinu, než jsem vylezl z vody. Takže mám zádíčka jako beruška. Ale bez teček, prostě jen rudý a chlupatý. Vypadám jak peršan. Jo peršan s malým „p“ protože tím myslím ten koberec. Červenej a huňatej.

Uspořádal jsem závod poustevníček vs. krabík. Nevyhrál nikdo, protože utíkali každej jiným směrem a to se pak blbě soudcuje. Následně jsem je chtěl skamarádit, ale asi se jim nechtělo, poustevníček zalezl do ulity a už nevylez a krabík skákal po písku směrem k vodě.

Když jsem ležel v houpací síti a na práci neměl nic jinýho než ležet, číst a poslouchat cokoliv, co se mi zachtělo z mýho ajpodu, tak jsem se nechal zase unášet na rozbouřených vlnách vlastní představivosti. Jak já jsem se nasmál.

Koukal jsem na škebli, kterou jsem vylovil při šnorchlování a vymyslel jsem jí životní příběh. Jmenuje se Ferdinanda Jiránková a narodila se 4. května 1914. Chodila do školy ve Znojmě, odkud se ale v 15ti přestěhovala do Šumperka, aby se tam vyučila pekařkou. Všechno šlo dobře, dokonce si otevřela vlastní pekárnu, a dokonce i během války se jí dařilo; i když její manžel Bedřich Stomocný (nikdy nepřijala jeho příjmení) utekl do Anglie, kde se přidal k české letce, ale bohužel hned po dvou dnech si přiskřípl nohu ve dveřích od hangáru, dostal gangrénu a o týden později zemřel; ale od čtyřicátýhoosmýho to šlo s Ferdinandou s kopce. Komunisti jí pekárnu znárodnili a ji na půl roku zavřeli. A tak před pronásledováním tohoto zběsilého režimu utekla. Nejdřív do Francie, ale protože neuměla francouzsky a Francouzi beztak byli jen do baget a kroasánů, tak pokračovala dál. Dostala se do Konga, kde měla pekárna velký úspěch, každý den vyprodala všechny rohlíky a chleba, který napekla. Bohužel byl dostatek mouky jen na jeden chleba a tři rohlíky a tak zkrachovala, i když Ferdinandina pekárna měla velké renomé.

A pak se konečně dostala na Fiji. Dlouho se snažila uchytit, ale nebylo kde. Lidi tu jedli kokosy a ryby a brambory, o nějakým pečivu nechtěli ani slyšet. A tak se Ferdinanda, na stará kolena uzavřela do sebe a po vleklých depresích, které řešila pitím kavy, alkoholem a šňupáním zinku, se vrhla z útesu do moře.

Jenže protože to byla škeble, tak se neutopila, ale usadila na dně. A tak tam byla dlouhá léta, až dokud jsem ji dneska nevylovil. A nenechal chvíli válet se na písku. Kdžy jsem si ji ale pořádně prohlédl, došlo mi, že je vlastně ještě živá a vrátil jsem ji do moře. A tak tam Ferdinanda Jiránková čeká na další nečekaný zvrat v jejím bohatém životě. Asi smrt.

Přemejšlím, co dělat. Krom toho, že sedím a píšu blbosti, tu není nic. A já už jsem se celej den bavil sám se sebou, takže předvídám pointu svejch vlastních vtipů a to je špatný, jen si začnu něco představovat, už vím, jak to skončí, a tak se hned po pár prvních slovech zasměju a už si nemusím v duchu nic vyprávět.

Dneska u oběda ke mně přišel pes, kterejch je tady asi 6. Tak jeden přišel, lízal mi nohu, díval se na mě a když si byl jistej, že má moji pozornost, sedl si a začal si lízat koule. Fakt zajímavý, zvlášť když nedovařená brambora chutnala asi stejně, jako kdybych ty koule lízal já. Bylo to jak bahno a pot. A tak jsme na sebe vzájemně koukali, ona na mě když jsem si dával bramboru do pusy a já na něj, když jsem žvýkal a on si lízal kulky. A tak to pár minut trvalo, dokud neodešel.

To ale nebylo všechno. U večeře jsem viděl nějakou zvrhlou psí šou. Patrně o mně řekl svýmu kamarádovi, a tak přišla dva. Jeden si lehl na záda a svůj rtěnkový pyj vstavil světu, zatímco druhý pes (můj obědový kámoš) si vzal do pusy jeho nohu a rval si ji až do krku. Já jsem byl naprosto vyveden z míry, že jsem přestal jíst a jen jsem je pozoroval. Ale když jeden z nich začal hlastiě funět, tak jsem se začal chechtat, až se moji spoluvečeřící (jak jinak než spokojenej mladej pár) podivili čemu se směju.Když se holka podívala směrem, kterým jsem se díval já, vykřikla „Jesus Christ!“ pdvrátila zvrak a mě změřila pohledem, jakože jsem nějakej perverzák, když se směju psí erekci. Kluk se jen podíval, zvrátil oči k nebi, aby mi dal najevo, že jsem nedospělej kretén a pokračoval v jídle. A já se dál díval, až dokud neodešli pryč. Psi, ti dva tam seděj ještě do teď a cukrujou.

A vůbec, dneska jsem přišel znavenej z pláže, jdu po schodech, vejdu do pokoje a ty dva jsou zrovna v nejlepším. Jako nevím no, kdyby aspoň zavřeli dveře, tak si řeknu, že něco nehraje, ale dveře dokořán, tak si tam vejdu a strašnej křik, tak se otočím a oni tam nahý, né že bych něco viděl, to ne, hned jsem se otočil zpátky a bylo mi trapně, ale jim by mělo bejt trapnějc. Až se mi chtělo říct, promiňte že vám vyrušuji soulož, já jen chtěl knížku a zas jdu. A tak jsem taky učinil a pak přemejšlel, jaký by to bylo, kdybych já takhle s někým souložil a někdo jinej do toho přišel. Ale já bych byl na ten fakt, že někoho mám, asi tak hrdej, že místo křiku bych spustil „HELL YEAH!!“ abych si získal pozornost a aby celej hostel věděl, co dělám a že se za to nestydím.

Mám písek v trenkách. Snažil jsem se ho dostat ven, ale protože to vypadalo, jako bych se drbal v zadku nebo si drbal koule, tak jsem toho radši nechal, a tak tam mám písek. Jasně, mohl bych jít do sprchy a časem i půjdu, jen sbírám odvahu, po tom, co jsem cestou na chodbě potkal asi osm myší a v koupelně samotný nechutně dlouhou, macatou a lesklou stonožku a v rohu viděl pavouka, ale ne takovýho toho českýho pavouka, ale tropickýho hajzla, kterýho byste nezabili, ani kdybyste po něm hodili cihlou, se mi tam moc nechce.

Jinak je to fajn. V celým resortu jsem jen já a ten pár, takže tu máme každej svoji pláž a nikdo nás neruší. Takže je to vážně super a to, že jsem nejstřízlivější za poslední měsíc a něco mi ani nepřijde tak špatný, protože tady není stres a ani žádnej Fabio, kterej by mi se svým rudým tlustým ksichtem říkal, co a jak dělat.

….

Dorazil jsem na svůj druhej ostrov. Seznámil se se všema zaměstnancema, který si zapamatujou vaše jméno hned a už ho asi nikdy nezapomenou což na mě udělalo dojem. A taky jsem poznal Džemu, Christine a Marshalla. Do Džemy jsem se, jak jinak, zamiloval, protože byla pěkná a vtipná. Christine byla vtipná ale škaredá jak škaredá škareda. A použít slovo „škaredý“ třikrát v jedný větě je umění. A Marshall byl frajer z Kanady, teda jeho rodiče byli z Číny, ale on byl Kanaďan, a tak jsme se bavili o hokeji a dobrý.

Jeden ze zaměstnanců – Ziggy – byl obzvlášť přátelskej, teda, tady jsou přátelský všichni, ale on byl na úplně jiný úrovni, všechno se obvykle platí, ale protože se celej den nudí, tak nás vzal zadarmo na vejlet po ostrově, ale hlavně nás v jedenáct večer vzal na noční lov ryb. S primitivní harpunou. Spíš oštěpem. A Marshallovou baterkou, zabalenou do igelitovýho pytlíku, aby svitíla a fungovala i pod vodou.

Tak jsme si tak po tmě vesele šnorchlovali a já byl fakt šťastnej, protože tohle se vám jentak nepoštěstí. A pak jsme se dostali ke korálům, kde započal lov.

Znáte takový ty barevný rybičky z Hledá se Nemo, roztomilý, akvarijní rybky. Jo, tak těm jsme poslali železnou ostrou tyč skrz vnitřnosti až na druhý straně vyhřezli společně s pár kapkama krve, a ryba se cukala ve smrtelné křeči a my jsme oslavovali její zabití radostným jásotem a pak jsme jí prorvali drát tou roztomilou, pořád ještě se otevírající a zavírající tlamičkou, až vylezl někde žábrama a ten drát jsme zavázali, takže jsme dělali takovej náhrdelník z mrtvejch ryb. Ulovili jsme jich celkem pět, což není nic moc, ale na svačinu to stačilo.

Udělali jsme oheň na pláži a ugrilovali je. Teda vykuchali, hodili do ohně a po chvíli vytáhli. A byly dobrý, trochu žvejkavý, ale dobrý.

Ráno jsem se přihlásil na pletení košíků z listů kokosovejch palem. A možná to nevíte, ale já jsem totálně nepoužitelnej při těchhle věcech, můj brácha se mi vždycky směje, když mám třeba něco vystřihnout, prostě to pokazím a jsem nemehlo. A tak jsem se strašně divil, že mi tohle šlo. Fakt. A dobře. Holky byly naprosto neschopný a já si vyrobil svůj košík a byl jsem na sebe hrdej.

S Džemou jsme se samozřejmě nesblížili, ale nevadí, já už jsem si na to zvykl. Když odjela, Tak jsem tam zůstal s Marshallem sám a večer jsme šli do sousedního resortu, kde jsem se vožral jak zákon káže a byla to dobrá noc. Bylo tam 12 holek a dva kluci. To je…dobré. No, jenže jak to tak se mnou bývá, nic jsem s tím neudělal a prostě jsem se jen, jak už jsem řekl, vylil a bavil se s německým párem o kravinách.

Během večera byl program, nějaký tancování a já se zamiloval do jedný Fidžanky. Byla malá, ale hezká a dobře kroutila bokama. Dokonce měla i kytku za levým uchem, což znamená, že je volná. Já měl za uchem leda tak jointa od Ziggyho, kterýho jsem si ale nezapálil, protože jsem nechtěl a nechal jsem ho jemu. (By mě zajímalo, jestli tý poslední větě někdo věří, jasně že jsem si ho dal s ním. Bylo by nezdvořilý odmítnout pozvání, zvlášt když jste u ohně na pláži, je asi 28 stupňů, krásná a jasná obloha, šest tisíc milionů hvězd, teplý moře a kolem vás tancujou domorodci, kdybych řekl „ne“ tak bych byl ultradebil.) A tak jsme skončili asi ve tři ráno.

Druhej den jsem odjížděl, ale až odpoledne, a tak jsme den strávili u bazénu, kde se mě Ziggy marně pokoušel naučit na “Wonderwall“ na kytaru, ale napsal mi a nakreslil akordy, tak budu pilně studovat až se vrátím domů ke svojí kytaře a až se to naučím, tak natočím video a dám mu to na facebooku na zeď, ať ví, že jsem to dokázal.

Ráno taky přijeli noví lidi. Anglickej pár, Irskej pár (takže jsem se s nima moc nebavil) a jedna Finka. A tak jsem se co? Zamiloval. Byla milá a docela jsme se pěkně bavili, až jsem litoval, že musím za pár hodin odjet. Bylo by zajímavý, sdílet s ní pokoj, kterej jsem měl do teď sám pro sebe. Měl 16 postelí, 4 záchody, 4 sprchy, 8 umyvadel a byl to vlastně celej barák, ne pokoj. Takže jsem o tom mluvil jako o svým „madrfakin menšn“ což je výraz, kterej mám od Pavla Králíčka a Pavel Králíček byl můj spolužák na gymplu a je super a vtipnej a hezkej, jediný co je na něm špatný, je jeho velkej nos. Prostě má židovskej frňák, ale co, stejně ho mám rád.

Bohužel, jsem tam s ní zůstat nemohl, ono by se stejně nic nestalo, protože se stydím a navíc jí bylo 32, tak nevím no. Ale vypadala na 25. Odjížděl jsem a byl jsem smutnej, protože jsem si tam udělal kamarády a fakt se mi nechtělo zas do něčeho novýho, když nevím, jak to tam bude vypadat.

South Sea Island. Ostrov, kterej jsem obešel za 5 a půl minuty..a to jen proto, že jsem byl bez bot a tak jsem na úlomcích korálu musel zpomalit. Byl jsem tam já. A Benta a Klér a Lóra a…tradá Nicol, ukecana němko-polka. Jaké to krásné shledání. Když jsem to zjistil, hned jsem dopil poslední doušek whisky, abych ty její řeči učinil snesitelnými. Jinak jo, byl jsem to já a 4 holky, na malým, tropickým ostrově, měli jsme večeři na pláži pod palmama se svíčkama, obsluhovali nás královsky (což se teda snažili všude) a bylo to hezký. Večer jsme udělali oheň a všichni do jedno se brutálně vožrali. Protože Fidžani, který tam pracovali byli mladý a tak se snažili děvčata oslnit a tak nám nakradli alkohol z baru. A bylo ho hodně. Po patnáctým pivu, jsem si řekl, že končím s pitím. Piva. A dal jsem si trochu vína. Po pár skleničkách jsem si řekl, že končím s pitím. Vína. A dal si rum s kolou. Po pár kalíšcích tohoto lahodného moku, jsem se vrátil k pivu a pak už nevím, protože toho bylo moc.

A proč jsem tak pil? No. Bylo to zadarmo, ale hlavně jsem neměl důvod se neopít, sice jsem chtěl sbalit Lóru, která je z Liverpoolu, ale došlo mi, že ne, protože bylo pozdě a domorodci si děvčata rozebrali, až na Nico, němko-polku, která šla spát chvíli po devátý, protože byla unavená a měla migrénu a ráno musí vstávat a má hlad a….. Takže tak. No a tak jsem seděl u ohně a pil, co to šlo.

Když z ohně byly jen uhlíky a okolo mě se to začalo miliskovat, já jsem chytil kraba a hrál jsem si s ním, on mě poštípal nohu a prsty na rukou, a tak jsem ho vzal za klepýtka (a on mě pevně uchytil za prsty) a udělal jsem s ním kolotoč. Všichni na mě koukali jak na retarda, ale mě to bylo jedno, protože je už nikdy neuvidím a dělat kolotoč krabovi, když jste na mol, je zábava, kterou mnoho z vás taky nezažije.

Když mě krab omrzel a já se začal bát, že by mi poblinkal ruce, tak jsem ho propustil, dal si ještě pivo na cestu zpátky do pokoje (dlouhá to byla štreka, asi minutu a půl) a šel. Cestou jsem šel čůrat a cestou ze záchodu potkal Klér, na mol. Bavili jsme se, že ona s Lórou bydlej v Aucklandu a studujou, a tak bychom se mohli sejít, tak že mi dá číslo. Oukej, pravil jsem a šel si pro mobil, zatímco ona šla na záchod.

Když jsem se vrátil, slyšel jsem šakalí blití a nelidský dávení, tak jsem chvíli stál, poslouchal a pomyslel si, že tohle nemám za potřebí a šel do pokoje.

V sedm ráno nás přišli vzbudit, že je snídaně. Jo, přišli nás vzbudit, protože je nepředstavitelný, abyste neměli snídani, i když nechcete a chcete radši spát. A tak jsme teda vstali. Já trpěl. Holky odjížděly, a tak jsem jim řekl čau a šel do postele. Kde jsem si lehl na záda, všechno se točilo a já si řekl, že přeci nejsem srab, jsem na Fiji jednou v životě a tak nebudu meškat v posteli a utíkal jsem na pláž, kde jsem si lehl do houpací sítě, namazal se krémem a lamentoval nad svým osudem, že si nikdy nenajdu holku, a že kondomy co mám s sebou, už budou beztak zpuchřelý, a tak bych je mohl aspoň využít jako nafukovací balónky a udělat z nich třeba zvířátka, nebo tak něco.

Když se mi udělalo dobře, byl jsem rád, že mi po dlouhý době bylo zase pořádně špatně, a tak můžu plně docenit fakt, že už mi špatně není. Šel jsem se zeptat kolik stojí výbava na šnorchlovaní. Zadáčo. Tak jsem to vzal a šnorchloval u korálů až dokud mě všechny ty krásný barevný podmořský kytky, ryby a živočichove nezačli bytostně srát, protože nemaj vůbec žádný problémy, jen si plavou a žerou a množej se a plavou a žerou a množej se… A tak jsem chtěl mít barel ropy, kterej bych tam na ně vylil, protože jim závidím. Tak jsem vrátil šnorchl a zeptal se na kajak. Zadáčo. A tak jsem dvakrát obeplul ostrov, a pak se na to vykašlal, protože mě záchraná vesta pálila a štípala, tak jsem vrátil kajak a zeptal se na plachetnici.

Zadáčo. To už byla výzva, v životě jsem neplachtil a tak jsem to zvažoval. Řekl, jsem že chci, ale bohužel, týpek, co by mi vysvětlil co a jak, tam nebyl a když přišel, tak byl čas oběda (kde jsem se přežral protože to byl brutální švédskej stůl s milionem příloh a dva obři grilly, kde mi šéfkuchaři dali na talíř, co jsem chtěl, a tak jsem měl čtyři stejky, dvě jehněčí klobásky, asi půlku nějaký velký ryby a pár kuřecích stehýnek, až jsem se bál, že to všechno vrhnu na plachetníci, ale to se nestalo, protože týpek zas odešel, a tak jsem bohužel neplachtil.

Pak jsem se jen zabalil a nasedl na hololoď a následně na přesedl na loď a dostal se do Denaru, přístavu, odkud jsem autobusem odjel do Nadi, do svýho hotelu. A teď jsem na pokoji s dvěma holkama a místo toho, abych je pozval na pivo, nebo třeba na koblihu, tak sedím na posteli a píšu.

A teď mám chuť na koblihu s ostružinovou marmeládou. Neměl jsem večeři, a tak mám chuť tak nějak na „jídlo“ obecně, ale tu koblihu bych si fakt rád dal.

A teď jsem zahlídl bradavku! Jedna z těch dvou jde do sprchy a nevím proč, ale plavky si sundavala v pokoji. Páni, to je vzrušení najednou.

Dneska je první večer, kdy nepiju ani trochu. Nová zkušenost. Ale zejtra se půjdu podívat do města a pak na letiště, kde se zase vrhnu do duty free shopu a koupím si rum z Fiji, kterej má prej 60%, takže je to super suvenýr. I když už jsem koupil pohled, kterej pošlu domů, pro pana bratra, protože sbírá pohledy z cest (ale nevím, jestli se mi tady podaří najít poštu nebo něco takovýho, takže to možná pošlu až ze Zélandu) a taky jsem si kopul nášivku s vlajkou Fiji.

Rozhodl jsem se totiž, že budu takovej ten trapnej baťůžkář, co si koupí nášivku v každý zemi, kterou navštíví a pak si ji našije na batoh, aby všichni věděli, kde už byl. Já budu mít zatím jen dvě, ale až vtrhnu do Asie, tak bych jich měl mít minimálně pět a to už by tak chudě nevypadalo.

Taky jsem vymyslel pár pravidel, kterejma se řídím už nějakej čas a přijdou mi dobrý, takže by se vám mohly hodit. Kdybyste se teda vykašlali na školu a všechno a jentak začli cestovat, jak to mám já teď v úmyslu.

- Nikdy neodmítnout pozvání, ať už se jedná o cokoliv. (Ne cokoliv, tvrdý drogy a homoušský orgie se můžou odmítnout.)

- Být slušný a zdvořilý.

- Když je nějaká atrakce zadarmo, navštívit, využít, zneužít, použít.

- Když je nějaká za peníze, který se za to daj obětovat, třeba vynecháte dvě jídla a z ušetřených peněz si můžete zaplatit lekci chůze po laně a žonglování s mrkvema, tak neváhat a zaplatit.

- Nestydět se. To se mi teda nedaří, ale jen co se opačného pohlaví týče. Ale třeba, když jsem nakalenej krákal „Wonderwall“ a všichni se mi smáli, a nebo se točil dokola s krabem a všichni si mysleli, že jsem dement, tak jsem se nestyděl, protože jsem si ten moment prostě užíval a budu si to pamatovat ještě hodně dlouho, zatímco kdybych jen seděl a koukal do země, tak bych neměl, co si pamatovat.

- Peníze jsou od toho, aby se utrácely. Za cestování. Jídlo, pití, kvalitní ubytování, jsou zbytečnosti, který jsou drahý. Když třeba neutratím 20 dolarů za jídlo denně, jak činí ostatní, tak za 30 dní mám na letenku do Austrálie. Tradá.

Začínám plánovat příští rok, protože se kvapem blíží. Zažádám o prodloužení víza, který bych snad mohl dostat a zůstat tak o tři měsíce dýl. Když to vyjde, v lednu seknu s prací, procestuju zbytek severního ostrova, pojedu na jižní, prohlídnu to tam a najdu práci. A začnu šetřit, pak koupím jednosměrnou letenku do Austrálie, kde je ale strašně draho, tak nevím, jestli prohlídnu jen Sydney a nebo celý východní pobřeží, což bych chtěl, uvidím podle peněz. A pak URÁ do Thajska, Kambodži a Laosu. Chtěl bych vyzjistit, jak je těžký dostat pracovní vízum v Thajsku a kdybych ho nedostal, tak co, zkusím něco najít načerno a uchytit se tam na nějakej čas.

Kdyby VŠECHNO vyšlo, tak jak bych si přál, tak se do Čech jen tak nedostanu.

Ale protože jsem to já, a u mě se vždycky všechno podělá, tak budu v květnu doma a naříkat nad tím, že nemám, co dělat.

A protože už bych chtěl cestovat s někým, až příště někam pojedu, tak vám teď s velkým předstihem dávám na vědomí, že mám v plánu jet do Mexika, pak přes zbytek Střední ameriky do Jižní, kde s trochou štěstí a pomocí přátel, bych si za mrzký peníz mohl prohlídnout Kolumbii, Argentinu a Chile. Tudíž se ptám, je tu někdo, kdo by chtěl jet se mnou?

Všichni, co se přihlásí půjdou do velkého slosování, kde můžete vyhrát plyšového medvěda, perníkový srdce, tucet vajec a hlavní cenu – velké dobrodružství sídlené se mnou.

Při návratu domů jsem vyhrál a měl jsem tu čest být osobně prohledán. Takže mi projeli fotky ve foťáku, všechny věci z tašky ven, špinavý spodní prádlo prohlíželi zvlášť důkladně, zrentgenovali co se jim zachtělo a ještě mi pořád kladli ěnjaký otázky, kterejma mě zmátli tak dokonale, že jsem nevěděl, čí jsem. Kolik vydělávám, kde pracuju, kdo je můj zaměstnavatel, proč bydlím tak dlouho v hostelu, jak jsem si vydělal na letenku, jestli jsem tam někoho znal, jestli jsem si všechno balil sám…a tak pořád dokola a dokola asi hodinu a půl. Největší problém byl s rumem z duty free shopu (58% alkoholu, heljé) mám dvě lahve, což není problém, ale jedna byla načatá, protože jsem si dal hlt na kuráž před odletem. A tak proč jsem to načínal, jestli jsem opilej, kde jsem to pil a jestli jsem do toho něco přilil… šílený. Nejlepší byla stejně otázka jestli mám v počítači nějakou pornografii. Ještě mě ubezpečili že je „úplně vpořádku pokud mám“ Já jim bez ostychu řekl, že by se tam něco určitě našlo, ale pokud se mě budou ptát na děj, tak jim toho moc neřeknu, protože nemám skoro žádný soukromí, takže jsem ty filmy neviděl ani nepamatuju.

Moje odpověď je trochu zaskočila a asi jim došlo jak moc mě serou. No, pak mě pustili a já si mohl všechno znova zabalit. A pak hurá na autobus a do města, takže jsem se kolem druhý v noci dostal s veškerou batožinou do baru, kde jsem se krásně rychle opil s přáteli a pak jel přespat ke Štěpánoj, kterej byl tak hodnej a ubytoval mě na noc u něj doma. Štěpán je Čech se kterým pracuju. Jo.

To je asi vše o mém dobrodružství.

Beekeeping

Thursday 6 December 2012

6000 a proč ne 7000?

Tuesday 4 December 2012

Prérie

Sunday 25 November 2012

Asereje há a he.

Wednesday 14 November 2012

Mis zapatos grande

Tuesday 13 November 2012

Nejdelší slátanina evr.