První den ve škole byl cajk. Moje učitelka se zove Cecília a jsem jejím jediným žákem. Pořád se všemu směje a já taky, a tak se smějeme společně. Měří asi metr a má asi 40 let. Možná víc. Nebo taky míň, ono je to těžký určit.
Po třech hodinách usilovné výuky na terase, během níž nás neustále rušil pták, co dělá "kapááá, kapááá, půůůůr", jsem byl propuštěn na ulici, poněvadž tam se toho člověk stejně naučí nejvíc. Já jako kluk ze Zelenky vím, o čem mluvím, čert vem gymnázium, parkovisko u Kaufu, to je škola života.
Na whatsapp mi přišla zpráva "Mám tvůj batoh." Což mě neskutečně potěšilo a v 17:45 jsem měl sraz na náměstí s Chinem a batohem. Ten jsem si odtáhl do své sluje, Chinoj předal slivovici, která značila mou nevýslovnou vděčnost a šlo se slavit. Protože tohle byl důvod slavit. A jakýkoliv důvod je dobrý.
Za celý svůj nedlouhý pobyt tady jsem do tohoto momentu snědl jen půl bochánku chleba a 4 plátky podezřelého salámu, tudíž jsem tušil, že se mnou chlast zatočí. Šli jsme do jednoho baru, dali tři piva, pak do dalšího, další dvě piva a tequilu no a zakončili jsme to v baru bez elektřiky, zato ale s tequilou a pivem. Domů jsem se přimotal jako totální troska s těkavým pohledem hledajícím nejbližší nádobu nebo záchod. Stráž s brokovnicí ve dveřích mě trochu zaskočila, ale já měl teď jiné priority.
Rozrazil jsem dveře od hajzlíku a chystal se šakalit, ale v tom jsem si povšimnul krásného lemování dokola okraje mísy, bylo hovní. Seschlé i vláčné exkrementy radost pohledět. A světe div se, já tu šavli radši polknul a šel do postele, přemýšlet nad tím, proč nám tu po hostelu běhá týpek s brokovnicí.
Ráno jsem měl kocovinku jako ze žurnálu, ale nebyl čas se litovat a vrhl jsem se střemhlav do samostudia. Tím jsem strávil asi tři hodiny, načež mi došlo, že mám fakt hlad a dojedl jsem druhou půlku bochánku. Jen jsem napral nácka a už byl čas vyrazit do školy za prťavou Cecílií. Inu ne každý den se děje dobrodružství.
Teď večer jsem si udělal trochu kamaráda. Zítra jede pryč, takže nic extra. Je kanadského původu. Z Edmontonu. Tákže jsme nadávali na současný stav Oilers a vzpomínali na rok 2006 a skvělou cestu do finále Stanley Cupu. Docela jsme si notovali, jediné v čem jsme se názorově rozešli bylo to, kdo by měl letos vyhrát. On to přeje Ovečkinoj. Já Jardoj. Však je to národní hrdina. Smutný je, že jemu to asi vyjde, Capitals jsou letos nabušený a kdybych si měl vsadit, vsadím na ně. Nebo Dallas. Ale co já vím, já ani nechápu, proč tady máme frajera s madrfakin brokovnicí u dveří. A pokud nemáte rádi hokej, tak vás tenhle odstavec asi vyloženě pobavil.
Poté co se sedmá hodina večerní stala minulostí, nám do hostelu s hovním záchodem dorazila postarší paní. Asi 60+. A nebo je prostě sešlá z toho života, kterej vede. Ihned mě začala oblažovat historkami o tom, jak tu byla..kdy ono to bylo..jo, léta páně 1986 a jak moc se změnilo a nezměnilo. Neměl jsem zrovna náladu na povídání bohaté američanky, protože jsem asociální kretén, a tak jsem ji přenechal dvěma baťůžkářům, kteří byli jejím vyprávěním zaujati asi jako já, jen líp předstírali dychtivost po jejích příbězích.
Kanaďan mě upozornil, že ta krásná sopka, na níž se zde naskýtá úžasný výhled, pořád vybuchuje. Vskutku nelhal. Poprvé v životě jsem uzřel sopku chrlící lávu, která svítí do noci a ozařuje oblaka popelu a dýmu, následně se valí dolů, až sopka vypadá jak sjezdovka na Černý hoře. Jen místo bílýho sněhu je tam oranžová láva. A na místo veselého lyžování se tam smutně umírá. A nebo vesele. Co já vím, jak tam ta zvířata hebou.
Taky mi mohlo dojít, že ty rány, co se pravidelně ozývaj, nejsou garážová vrata, jak jsem se domníval. Kdo by se taky rachtal do garáže každých 10-15 minut během hluboké noci. Možná banditi. A to by aspoň vysvětlovalo našeho hrdinného člena ochranky Aureliana Buendíu a jeho brokovnici.
Friday 26 February 2016
Wednesday 24 February 2016
Keep calm and smell your feet
Ráno jsem se proprcal karlínskou výlukou tramvají a vydal se na letiště za doprovodu Bramboříka. Na Ruzyni už na mě čekal Blonďák, dychtiv se se mnou rozloučit.
Cestu do Frankfurtu jsem prospal, protože prášky. Letadlo mělo zpoždění, tak jsem spěchal a stihl to tak akorát.
I let do Punta Cana jsem celej, krom přestávek na jídlo, prospal. Poslal jsem tam dva giny a nějaký víno, následkem čehož jsem byl na následujících deset hodin vyřešenej. Aeroplán měl asi hodinu zpoždění, tudíž mi bylo přiděleno spešl taxi, které mě hodilo až k mému dalšímu letadlu.
Silně zmámen rozličnými pilulemi a alkoholem jsem přišel k přepážce a pan Zmrďola mi povídá, že mě nepustěj dál.
Nemám letenku pryč z Guatemaly. A proto nebudu puštěn pryč z Dominikánské republiky do Panamy. Logiku nenacházím. Nabízím, že si teda koupím letenku teď a před ním, doufaje, že mi pak udělí své požehnání a pustí mou maličkost do letadla.
Zuřivě znásilňuji skyscanner.com a hledám letenku z Guatemaly kamkoliv. Ale nic nejde koupit. V tuto chvíli propadám panice a je mi třeba nějakého toho duty free alkoholu. Pan Zmrďola mě stále intenzivně fakuje.
Nasazuju full panic mode a je super efektivní. Moje "Watafá", "Faaaaak" a "Džízs fakin Krajst, džast let mí in!" zabralo na Zmrďolu číslo 2 a doslova na poslední chvíli jsem vpuštěn do útrob letadla, kde jsou už všichni řádně nasraní, protože máme kvůli mně zpoždění.
Letadlo už couvá od terminálu a já píšu Bramboře, ať mi koupí letenku na kdykoliv a kamkoliv, jinak si mohu obléct svůj sváteční šat a jít po hlavě do prdele.
Bojím se létání. Hodně. Máte někdy pocit, že umřete a nedá se nic dělat? To mívám v těch létajících okovaných rakvích.
Pápnu další prášek a přijímám svůj osud. Letadlo vzlétne a kapitán hlásí:
"Ehhhhmm vítejte na lince do Panamy, ehmmmmm..Venkovní teplota je 28 stupňů...ehmmmmm čas příletu je 20:45... ehmmmm očekáváme turbulence, tak buďte prosím po celou dobu letu připoutání."
To je pro mě znamení, abych začal přemítat nad životem a oceňovat všechny ty východy slunce, které jsem nikdy neviděl, protože chrápu až do odpoledne, a všechny ty západy, o které jsem přišel, protože jsem usilovně pracoval na tvrdnutí mých jater.
"Pollo?" "Pollo y coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo con coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo y vodka."
"Qué?" "Vodka, Smirnoff."
"Con jugo?" "No, solo vodka. Double."
Být jedinej v letadle, kdo leje je fajn. Vypil jsem to dřív, než slečna odešla, a tak jsem si zažádal ještě o víno. A mé žádosti bylo vyhověno.
Pak kapitán zahlásil, že budou deset minut turbulence. "Tak jo, Jokyči, je to tady. Takhle umřeš." Přemýšlím, že bych začal bušit do tlačítka s panáčkem, jež třímá podnos, ale vydržím to. A přežil jsem. Sic jsem měl po celou dobu pohled lapené gazely, ale přežil jsem.
Po vystoupení z letadla děkuji sám sobě, ale hlavně Barbáře a Rišárojm jelikož mi koupili letenku do Mexika a ta už si teď hoví na mém emailu. A tak bych teď neměl mít problém. ...Ale nikoho to nezajímá a všechen ten stres byl kvůli ničemu.
Podělaný dominikánský Zmrďolové.
Tak zas nastupuju do přepravního prostředku smrti a doufám, že spadne na zem, protože se nechci utopit v temných a ledových hlubinách oceánu.
Týpek přijde a ptá se, jestli je mi libo Corony. Si piš, frajere. Zvládnu dvě a upadám do sladkého komatozního stavu, ze kterého se v případě nehody už nemusím probrat.
Vzbuděj mě, až když se vystupuje. Oukej, takhle bych asi cestovat zvládnul.
Teď už jen projít kontrolou. Dávám Consuele kontaktní adresu a snažím se tváři, jakože vůbec nemám vousy až po prsa a nejsem podezřelej. Lámanou špangličtinou to všechno jde hladce.
Čas vyzvednout si batožinu. Chvíli stojím a koukám na jezdící pás. Po delší chvíli už si přijdu, že tam nepatřím.
Mé veškerenstvo, kteréžto bylo zabaleno v mém luxusním batohu není nikde k nalezení. Malej Che Guevara na přepážce z toho taky moc mooudrej není, takže mi jen sdělí informaci, které už jsem se dovtípil sám, a sice, že můj batoh tu není.
Nebýt prášků a promilí v mém krevním řečišti, asi by mi hráblo. Ale takhle jsem to přijal jako skutečný mistr zenu. Vyplnil jsem formulář a svírající ho v upocené dlani, vydal jsem se ven, kde už na mě čekal Eduardův bratr Chino. Odvezl mě k nim domů a dostalo se mi luxusní péče a kvalitního spánku.
Chino je frajer. Ráno jsme jeli na letiště pro věci, ale obdrželi jsme zánovní fakaci. Snad se má batožina někdy objeví.
Následně jsem byl odvezen do města Antigua, zaregistroval se ve škole a zašel s Chinem na kafe a rozloučil se s ním.
Sám jsem se odhodlal k výletu na second hand tržiště a koupil si triko a boxerky. ...started from the bottom and now we're here... kupuju jetý nasrávačky a buduju si fame.
Toliko k mým prvním dnům tady. Sedím na chodbě hostelu, píšu tyto řádky a fetuju plyny z podhoubí mých nohou.
Cestu do Frankfurtu jsem prospal, protože prášky. Letadlo mělo zpoždění, tak jsem spěchal a stihl to tak akorát.
I let do Punta Cana jsem celej, krom přestávek na jídlo, prospal. Poslal jsem tam dva giny a nějaký víno, následkem čehož jsem byl na následujících deset hodin vyřešenej. Aeroplán měl asi hodinu zpoždění, tudíž mi bylo přiděleno spešl taxi, které mě hodilo až k mému dalšímu letadlu.
Silně zmámen rozličnými pilulemi a alkoholem jsem přišel k přepážce a pan Zmrďola mi povídá, že mě nepustěj dál.
Nemám letenku pryč z Guatemaly. A proto nebudu puštěn pryč z Dominikánské republiky do Panamy. Logiku nenacházím. Nabízím, že si teda koupím letenku teď a před ním, doufaje, že mi pak udělí své požehnání a pustí mou maličkost do letadla.
Zuřivě znásilňuji skyscanner.com a hledám letenku z Guatemaly kamkoliv. Ale nic nejde koupit. V tuto chvíli propadám panice a je mi třeba nějakého toho duty free alkoholu. Pan Zmrďola mě stále intenzivně fakuje.
Nasazuju full panic mode a je super efektivní. Moje "Watafá", "Faaaaak" a "Džízs fakin Krajst, džast let mí in!" zabralo na Zmrďolu číslo 2 a doslova na poslední chvíli jsem vpuštěn do útrob letadla, kde jsou už všichni řádně nasraní, protože máme kvůli mně zpoždění.
Letadlo už couvá od terminálu a já píšu Bramboře, ať mi koupí letenku na kdykoliv a kamkoliv, jinak si mohu obléct svůj sváteční šat a jít po hlavě do prdele.
Bojím se létání. Hodně. Máte někdy pocit, že umřete a nedá se nic dělat? To mívám v těch létajících okovaných rakvích.
Pápnu další prášek a přijímám svůj osud. Letadlo vzlétne a kapitán hlásí:
"Ehhhhmm vítejte na lince do Panamy, ehmmmmm..Venkovní teplota je 28 stupňů...ehmmmmm čas příletu je 20:45... ehmmmm očekáváme turbulence, tak buďte prosím po celou dobu letu připoutání."
To je pro mě znamení, abych začal přemítat nad životem a oceňovat všechny ty východy slunce, které jsem nikdy neviděl, protože chrápu až do odpoledne, a všechny ty západy, o které jsem přišel, protože jsem usilovně pracoval na tvrdnutí mých jater.
"Pollo?" "Pollo y coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo con coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo y vodka."
"Qué?" "Vodka, Smirnoff."
"Con jugo?" "No, solo vodka. Double."
Být jedinej v letadle, kdo leje je fajn. Vypil jsem to dřív, než slečna odešla, a tak jsem si zažádal ještě o víno. A mé žádosti bylo vyhověno.
Pak kapitán zahlásil, že budou deset minut turbulence. "Tak jo, Jokyči, je to tady. Takhle umřeš." Přemýšlím, že bych začal bušit do tlačítka s panáčkem, jež třímá podnos, ale vydržím to. A přežil jsem. Sic jsem měl po celou dobu pohled lapené gazely, ale přežil jsem.
Po vystoupení z letadla děkuji sám sobě, ale hlavně Barbáře a Rišárojm jelikož mi koupili letenku do Mexika a ta už si teď hoví na mém emailu. A tak bych teď neměl mít problém. ...Ale nikoho to nezajímá a všechen ten stres byl kvůli ničemu.
Podělaný dominikánský Zmrďolové.
Tak zas nastupuju do přepravního prostředku smrti a doufám, že spadne na zem, protože se nechci utopit v temných a ledových hlubinách oceánu.
Týpek přijde a ptá se, jestli je mi libo Corony. Si piš, frajere. Zvládnu dvě a upadám do sladkého komatozního stavu, ze kterého se v případě nehody už nemusím probrat.
Vzbuděj mě, až když se vystupuje. Oukej, takhle bych asi cestovat zvládnul.
Teď už jen projít kontrolou. Dávám Consuele kontaktní adresu a snažím se tváři, jakože vůbec nemám vousy až po prsa a nejsem podezřelej. Lámanou špangličtinou to všechno jde hladce.
Čas vyzvednout si batožinu. Chvíli stojím a koukám na jezdící pás. Po delší chvíli už si přijdu, že tam nepatřím.
Mé veškerenstvo, kteréžto bylo zabaleno v mém luxusním batohu není nikde k nalezení. Malej Che Guevara na přepážce z toho taky moc mooudrej není, takže mi jen sdělí informaci, které už jsem se dovtípil sám, a sice, že můj batoh tu není.
Nebýt prášků a promilí v mém krevním řečišti, asi by mi hráblo. Ale takhle jsem to přijal jako skutečný mistr zenu. Vyplnil jsem formulář a svírající ho v upocené dlani, vydal jsem se ven, kde už na mě čekal Eduardův bratr Chino. Odvezl mě k nim domů a dostalo se mi luxusní péče a kvalitního spánku.
Chino je frajer. Ráno jsme jeli na letiště pro věci, ale obdrželi jsme zánovní fakaci. Snad se má batožina někdy objeví.
Následně jsem byl odvezen do města Antigua, zaregistroval se ve škole a zašel s Chinem na kafe a rozloučil se s ním.
Sám jsem se odhodlal k výletu na second hand tržiště a koupil si triko a boxerky. ...started from the bottom and now we're here... kupuju jetý nasrávačky a buduju si fame.
Toliko k mým prvním dnům tady. Sedím na chodbě hostelu, píšu tyto řádky a fetuju plyny z podhoubí mých nohou.
Subscribe to:
Posts (Atom)