První den ve škole byl cajk. Moje učitelka se zove Cecília a jsem jejím jediným žákem. Pořád se všemu směje a já taky, a tak se smějeme společně. Měří asi metr a má asi 40 let. Možná víc. Nebo taky míň, ono je to těžký určit.
Po třech hodinách usilovné výuky na terase, během níž nás neustále rušil pták, co dělá "kapááá, kapááá, půůůůr", jsem byl propuštěn na ulici, poněvadž tam se toho člověk stejně naučí nejvíc. Já jako kluk ze Zelenky vím, o čem mluvím, čert vem gymnázium, parkovisko u Kaufu, to je škola života.
Na whatsapp mi přišla zpráva "Mám tvůj batoh." Což mě neskutečně potěšilo a v 17:45 jsem měl sraz na náměstí s Chinem a batohem. Ten jsem si odtáhl do své sluje, Chinoj předal slivovici, která značila mou nevýslovnou vděčnost a šlo se slavit. Protože tohle byl důvod slavit. A jakýkoliv důvod je dobrý.
Za celý svůj nedlouhý pobyt tady jsem do tohoto momentu snědl jen půl bochánku chleba a 4 plátky podezřelého salámu, tudíž jsem tušil, že se mnou chlast zatočí. Šli jsme do jednoho baru, dali tři piva, pak do dalšího, další dvě piva a tequilu no a zakončili jsme to v baru bez elektřiky, zato ale s tequilou a pivem. Domů jsem se přimotal jako totální troska s těkavým pohledem hledajícím nejbližší nádobu nebo záchod. Stráž s brokovnicí ve dveřích mě trochu zaskočila, ale já měl teď jiné priority.
Rozrazil jsem dveře od hajzlíku a chystal se šakalit, ale v tom jsem si povšimnul krásného lemování dokola okraje mísy, bylo hovní. Seschlé i vláčné exkrementy radost pohledět. A světe div se, já tu šavli radši polknul a šel do postele, přemýšlet nad tím, proč nám tu po hostelu běhá týpek s brokovnicí.
Ráno jsem měl kocovinku jako ze žurnálu, ale nebyl čas se litovat a vrhl jsem se střemhlav do samostudia. Tím jsem strávil asi tři hodiny, načež mi došlo, že mám fakt hlad a dojedl jsem druhou půlku bochánku. Jen jsem napral nácka a už byl čas vyrazit do školy za prťavou Cecílií. Inu ne každý den se děje dobrodružství.
Teď večer jsem si udělal trochu kamaráda. Zítra jede pryč, takže nic extra. Je kanadského původu. Z Edmontonu. Tákže jsme nadávali na současný stav Oilers a vzpomínali na rok 2006 a skvělou cestu do finále Stanley Cupu. Docela jsme si notovali, jediné v čem jsme se názorově rozešli bylo to, kdo by měl letos vyhrát. On to přeje Ovečkinoj. Já Jardoj. Však je to národní hrdina. Smutný je, že jemu to asi vyjde, Capitals jsou letos nabušený a kdybych si měl vsadit, vsadím na ně. Nebo Dallas. Ale co já vím, já ani nechápu, proč tady máme frajera s madrfakin brokovnicí u dveří. A pokud nemáte rádi hokej, tak vás tenhle odstavec asi vyloženě pobavil.
Poté co se sedmá hodina večerní stala minulostí, nám do hostelu s hovním záchodem dorazila postarší paní. Asi 60+. A nebo je prostě sešlá z toho života, kterej vede. Ihned mě začala oblažovat historkami o tom, jak tu byla..kdy ono to bylo..jo, léta páně 1986 a jak moc se změnilo a nezměnilo. Neměl jsem zrovna náladu na povídání bohaté američanky, protože jsem asociální kretén, a tak jsem ji přenechal dvěma baťůžkářům, kteří byli jejím vyprávěním zaujati asi jako já, jen líp předstírali dychtivost po jejích příbězích.
Kanaďan mě upozornil, že ta krásná sopka, na níž se zde naskýtá úžasný výhled, pořád vybuchuje. Vskutku nelhal. Poprvé v životě jsem uzřel sopku chrlící lávu, která svítí do noci a ozařuje oblaka popelu a dýmu, následně se valí dolů, až sopka vypadá jak sjezdovka na Černý hoře. Jen místo bílýho sněhu je tam oranžová láva. A na místo veselého lyžování se tam smutně umírá. A nebo vesele. Co já vím, jak tam ta zvířata hebou.
Taky mi mohlo dojít, že ty rány, co se pravidelně ozývaj, nejsou garážová vrata, jak jsem se domníval. Kdo by se taky rachtal do garáže každých 10-15 minut během hluboké noci. Možná banditi. A to by aspoň vysvětlovalo našeho hrdinného člena ochranky Aureliana Buendíu a jeho brokovnici.
No comments:
Post a Comment