Ráno jsem se proprcal karlínskou výlukou tramvají a vydal se na letiště za doprovodu Bramboříka. Na Ruzyni už na mě čekal Blonďák, dychtiv se se mnou rozloučit.
Cestu do Frankfurtu jsem prospal, protože prášky. Letadlo mělo zpoždění, tak jsem spěchal a stihl to tak akorát.
I let do Punta Cana jsem celej, krom přestávek na jídlo, prospal. Poslal jsem tam dva giny a nějaký víno, následkem čehož jsem byl na následujících deset hodin vyřešenej. Aeroplán měl asi hodinu zpoždění, tudíž mi bylo přiděleno spešl taxi, které mě hodilo až k mému dalšímu letadlu.
Silně zmámen rozličnými pilulemi a alkoholem jsem přišel k přepážce a pan Zmrďola mi povídá, že mě nepustěj dál.
Nemám letenku pryč z Guatemaly. A proto nebudu puštěn pryč z Dominikánské republiky do Panamy. Logiku nenacházím. Nabízím, že si teda koupím letenku teď a před ním, doufaje, že mi pak udělí své požehnání a pustí mou maličkost do letadla.
Zuřivě znásilňuji skyscanner.com a hledám letenku z Guatemaly kamkoliv. Ale nic nejde koupit. V tuto chvíli propadám panice a je mi třeba nějakého toho duty free alkoholu. Pan Zmrďola mě stále intenzivně fakuje.
Nasazuju full panic mode a je super efektivní. Moje "Watafá", "Faaaaak" a "Džízs fakin Krajst, džast let mí in!" zabralo na Zmrďolu číslo 2 a doslova na poslední chvíli jsem vpuštěn do útrob letadla, kde jsou už všichni řádně nasraní, protože máme kvůli mně zpoždění.
Letadlo už couvá od terminálu a já píšu Bramboře, ať mi koupí letenku na kdykoliv a kamkoliv, jinak si mohu obléct svůj sváteční šat a jít po hlavě do prdele.
Bojím se létání. Hodně. Máte někdy pocit, že umřete a nedá se nic dělat? To mívám v těch létajících okovaných rakvích.
Pápnu další prášek a přijímám svůj osud. Letadlo vzlétne a kapitán hlásí:
"Ehhhhmm vítejte na lince do Panamy, ehmmmmm..Venkovní teplota je 28 stupňů...ehmmmmm čas příletu je 20:45... ehmmmm očekáváme turbulence, tak buďte prosím po celou dobu letu připoutání."
To je pro mě znamení, abych začal přemítat nad životem a oceňovat všechny ty východy slunce, které jsem nikdy neviděl, protože chrápu až do odpoledne, a všechny ty západy, o které jsem přišel, protože jsem usilovně pracoval na tvrdnutí mých jater.
"Pollo?" "Pollo y coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo con coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo y vodka."
"Qué?" "Vodka, Smirnoff."
"Con jugo?" "No, solo vodka. Double."
Být jedinej v letadle, kdo leje je fajn. Vypil jsem to dřív, než slečna odešla, a tak jsem si zažádal ještě o víno. A mé žádosti bylo vyhověno.
Pak kapitán zahlásil, že budou deset minut turbulence. "Tak jo, Jokyči, je to tady. Takhle umřeš." Přemýšlím, že bych začal bušit do tlačítka s panáčkem, jež třímá podnos, ale vydržím to. A přežil jsem. Sic jsem měl po celou dobu pohled lapené gazely, ale přežil jsem.
Po vystoupení z letadla děkuji sám sobě, ale hlavně Barbáře a Rišárojm jelikož mi koupili letenku do Mexika a ta už si teď hoví na mém emailu. A tak bych teď neměl mít problém. ...Ale nikoho to nezajímá a všechen ten stres byl kvůli ničemu.
Podělaný dominikánský Zmrďolové.
Tak zas nastupuju do přepravního prostředku smrti a doufám, že spadne na zem, protože se nechci utopit v temných a ledových hlubinách oceánu.
Týpek přijde a ptá se, jestli je mi libo Corony. Si piš, frajere. Zvládnu dvě a upadám do sladkého komatozního stavu, ze kterého se v případě nehody už nemusím probrat.
Vzbuděj mě, až když se vystupuje. Oukej, takhle bych asi cestovat zvládnul.
Teď už jen projít kontrolou. Dávám Consuele kontaktní adresu a snažím se tváři, jakože vůbec nemám vousy až po prsa a nejsem podezřelej. Lámanou špangličtinou to všechno jde hladce.
Čas vyzvednout si batožinu. Chvíli stojím a koukám na jezdící pás. Po delší chvíli už si přijdu, že tam nepatřím.
Mé veškerenstvo, kteréžto bylo zabaleno v mém luxusním batohu není nikde k nalezení. Malej Che Guevara na přepážce z toho taky moc mooudrej není, takže mi jen sdělí informaci, které už jsem se dovtípil sám, a sice, že můj batoh tu není.
Nebýt prášků a promilí v mém krevním řečišti, asi by mi hráblo. Ale takhle jsem to přijal jako skutečný mistr zenu. Vyplnil jsem formulář a svírající ho v upocené dlani, vydal jsem se ven, kde už na mě čekal Eduardův bratr Chino. Odvezl mě k nim domů a dostalo se mi luxusní péče a kvalitního spánku.
Chino je frajer. Ráno jsme jeli na letiště pro věci, ale obdrželi jsme zánovní fakaci. Snad se má batožina někdy objeví.
Následně jsem byl odvezen do města Antigua, zaregistroval se ve škole a zašel s Chinem na kafe a rozloučil se s ním.
Sám jsem se odhodlal k výletu na second hand tržiště a koupil si triko a boxerky. ...started from the bottom and now we're here... kupuju jetý nasrávačky a buduju si fame.
Toliko k mým prvním dnům tady. Sedím na chodbě hostelu, píšu tyto řádky a fetuju plyny z podhoubí mých nohou.
No comments:
Post a Comment