Ve škole jsem dostal jsem pozvánku na "noc kukuřice". Nijak jsem to nehrotil dokud jsem se nedočetl, že se bude podávat jídlo a pití zdarma. Tudíž jsem měl jasno, že se zúčastním, ať se děje cokoliv.
Vrátil jsem se na hostel a sdělil naší vylitý bandě, že večer přijdu později, protože se budu přežírat. Byl tu jen jeden problém. Určitě tam nebudu jedinej, což znamená silnou nervozitu z cizích lidí a jiné nepříjemné pocity. Ale to jsem doufal, že vyřeší moje pilule na uvolnění.
Polknul jsem jednu, spláchnul to panákem hnusný whisky, kterou koupili Němci, a vydal se na cestu.
Nechtěl jsem vypadat nenažraně, a tak jsem dorazil jako poslední. Škola byla plná. Zájezd kanadskejch studentů plus nějaký náhodný lidi. Okamžitě jsem se opotil a sedl do rohu, doufajíc, že si mě nikdo nevšimne.
Ředitel Mario nám rozdal papíry s textem o kukuřici a jak je důležitá pro místní obyvatelstvo a její význam pro indiány. Ten článek by uspal i člověka na piku. Mario postupně vyvolával lidi na čtení. Děsil jsem se okamžiku, kdy přijde řada na mě. Zajímalo mě jen jídlo a číst v jazyce, kterej neumím před tolika puberťákama mi nahánělo takovej strach, že jsem měl málem bláto na hřišti.
"Martíííín?" pravil ředitel. "No, por favor." pravil Martííín. Tak tedy ne a vyvolal někoho dalšího. V tom mi školní posluhovačka donesla kelímek červenýho chilskýho vína. Oujé. Pomalu jsem usrkával a moje nálada se začala měnit. Přestal jsem se zajímat o lidi o kolo a jejich názor a začetl se do "Kukuřice a její význam pro Guatemalu". Můj zájem o článek začal růst.
Za pár minut už jsem to žral a nemohl jsem přestat číst. Doufal jsem, že na mě zas přijde řada, protože takovýhle čtivo jsem ještě neviděl. Vypil jsem další víno a koukal významně na Maria. Konečně mě vyvolal.
Po neschopnejch Kanaďanech konečně vyšla řada na mě, člověka, kterej se narodil se španělštinou v krvi. Na celým světě jsem existoval jen já a významná kukuřice a potřeba říct o ní veškerenstvu okolo mě ve mně stále rostla. Začal jsem číst jako pán a odstavce ze mě lítaly jako nic. Snažili se mě zastavit a dát prostor někomu jinýmu, ale bez šance. Byl jsem nezastavitelnej a nejlepší, na mých rtech visela celá třída a já cejtil jejich obdiv a podporu. Alespoň tak jsem to vnímal.
Bylo mi zabráněno v dalším čtení, což mě rozhodilo, protože proč by to někdo dělal, ale dobře, lidi jsou různý a asi to nedokážou ocenit. Posluhovačka naznačila, že můžu začít jíst.
Kašlat na čtení. Hlavní je jídlo. Házel jsem do sebe všechno a výklad o tom, co je co, šel mimo mě. Proč o kukuřicí číst, když ji můžu konzumovat. Celá mayská historie mnou proudila a já se futroval jak křeček v obilí.
Dostal jsem poslední kalíšek vína, poděkoval za večer a zdrhnul jako první (a nakradl tacos pro kamarády). Došel jsem domů a dopíjeli jsme nějaký levný blafy a chystali se na spánek v čistě povlečených postelích. Dokud nepřišel švédský Kyle s hromadou trávy.
Pak jsme spali u stolů.
No comments:
Post a Comment