Eye of the tiger. It's the thrill of the fight.

So I've just walked around the center of San Luis Potosí and I could be writing about the amazing historical buildings, impressive colonial churches and bustling streets with all kinds of shops and street vendors. But I'm not gonna do that. You can google that stuff up and read experiences of other backpackers or whatever.
What cought my eye were the girls. Surprising, I know. Anyway, there are some ravishingly looking women around here but about 90% of them have this bad habit of drawing their own eyebrows.

Okay ladies, I don't know why some of you feel the need to mess up your eyebrows. There is nothing wrong with them being big and bushy for god sakes. Alright, unibrow is something different, but you can always pluck couple of hairs here and there and it's gonna be all good.

But where is the point when you decide "Screw it, I'm gonna fuck my shit up." and you shave it completely, then take centropen or whatever is near by and draw it? How did you even get to that point? Now, there are some pretty good pieces of facial art that copy the normal shape of an eyebrow. I don't like it, I don't see the point of it, but okay do your thing.

Kind of normalish looking eyebrows. Still pretty messed up though.

What makes me angry is that some of these girls must have taken a ruler to help them and create this monstrosity:

What is that? That's not right. That's not how it's supposed to look like at all! There is like almost right angle in there! It's time to put that sharpie away and take a good look in the mirror and do some deep thinking about your life choices at this point.

But that's not all, then there is this "magnificent look" that will bring all the boys to the yard:

What the actual fuck. Are you trying to get the square root of your eyes? It makes you look stupid and evil. To me it just looks like you're contemplating taking over the world with brutal force and dark magic.

And now the final form of this heinous crime against esthetics:

This is serious. Not only you look extremely dumb, but you also single-handedly managed to cut down all your facial expressions to just two. Surprised and scared. (Okay, it doesn't look like it on this picture but I hope you get what I mean.) This is the look of a porn actress when the "plumber/electrician/cable guy" takes off his pants. "Wow I didn't expect to find this down there!" And you also look super evil.
So congratulations now you look like a constantly surprised and scared idiot. But there is one positive thing about this. If you go to a screening of Rocky Horror Picture Show you fit right in.

Your eyebrows don't really matter. Dammit just take Frida Kahlo as an example, she even had a moustache and how many artsy wannabe teen girls adore her? Not saying she was a beauty queen, just putting it there that nobody should care too much about that small space above your eyes.

For the love of god don't shave it and then finger paint new ones with the skill of a kid with special needs.

I let the beat drop like old people with polio

To jsem se tak jednou nachomýtl na mexickou ženitbu.
Grissel mě pozvala na svatbu jejího bratra. Fakt, že nemám vhodné ustrojení jsem nijak řešit nemusel, protože Jorge je tak zhruba stejně velkej jako já, tudíž mi zapůjčil svůj prímový oblek i botky podkůvkou. Dobře, bez podkůvky, ale klapaly stejně. A špičku měly řádně dlouhou, kdybych s nima skočil do bazénu, mohl bych jich užívat jako ploutví. Už tak jsem měl cukání chodit v nich na souši pozadu.
Město, kde se veselka odehrávala se jmenuje Tequisquiapan, jestli vám to nic neříká, nevěšte hlavu, hned vám pomůžu, je to asi 45 minut jízdy od Queretaro. Tak teď, když už jsme všichni doma, můžu pokračovat ve vyprávění.
Po příjezdu do honosného hotelu jsem zjistil, že v něm vlastně nejsem ubytován, což mě lehce zaskočilo, ale nenechal jsem se vyvést z míry a hledal hostely v Tequisquiapan. Čím se toto město vyznačuje, krom toho, že se zde nachází přenádherný kostel na náměstí, je fakt, že tam nejsou žádně hostely. Už jsem si skoro pofňukával do kníru, zoufajíc si, že budu muset platit okolo 100 dolarů na noc, když v tom jsem objevil pokoj za 30. 30 dolarů. Za normálních okolností by to byl rozpočet na 4-5 ubytovacích dní, ale nedalo se svítít. Jorge mě tam odvezl a já zaplatil 60 doláčů, ánžto jsem tam byl na dva dny.
Druhý den jsem byl v 17:00 na náměstí před kostelem. Kolem mě byla spousta Mexičanů, jak už to tady tak bývá, nicméně dnešek se vyznačoval tím, že byli všichni v oblecích a šatech a chtěli mi třást pravicí, případně mi olíbnout líce. Nejednou se mi stalo, že jsem se začal představovat stejnému člověku podruhé.
I normálně mám problém pamatovat si lidi a jejich jména, natož pak pod ostrým mexickým slunkem, obklopen davem tří set svatbychtivých Mexičanů a Mexičanek, zatímco mi pomalu docházi, že Jorge má menší velikost oblečení, košile mi svírá krk tak hrubě, že by se za to ani madam Alexandra z gentlemanského klubu Samet v Trutnově stydět nemusela a kalhoty mi svírají pupek v obležení jak Němci Stalingrad. Dost natěsno.
Během všeho toho socializování za mnou přišel nějaký strýc s koncem kravaty vysoko nad pupkem a zeptal se, jestli nemám zapalovač. Měl jsem. Vždycky se snažím mít, právě kvůli takovýmhle situacím. Zapůjčil jsem mu ho a on mi na oplátku nabídl cigaretu. Tohle nebyl okamžik velkých úvah, a tak mi mysl zklidnil příval nikotinu z darované Cumelky a vlídný rozhovor s vesnickým pánem, se kterým jsme si sice vzájemně nerozuměli ani slovo, ale alespoň nás ostatní nechali být.
Nastal čas nasoukat se do kostela. Nejsem křesťan, tudíž netuším, co se sluší a patří, držel jsem se tedy rady "Dělej to, co ostatní. A seď vzadu." Mexická, křesťanská svatba. To je hodně zpívání, modlení, křižování se, spojování ukazováčku s palcem a následné líbáni v místě, kde se tyto prsty spojí.
Ja se účastnil jen vstávaček, na nějaký křižování mě neužije, zpívání už vůbec ne. A cucání prstů si nechám na jindy. Problém nastal v okamžiku, kdy si celej kostel kleknul na takový ty dřevěný kolenokurvítka, co v kostelích bejvaj v lavicích.
Šlo se rovnou ze stoje do klečení, nebylo moc času přemýšlet, kleknout si nebo ne? V boha nevěřím ani trochu, když pokleknu, tak to bude jako kdyby křesťan uřízl hlavu kozloj, krví nakreslil na zeď pentagram a skákal okolo ohně oslavujíce novoluní. Jasně, bylo to jen jednou, není to myšlený vážně, ale jde o princip. A jsem si plně vědom toho, že ten příměr není úplně košér. Ale takhle já to vidím.
Když už jsem byl jeden z posledních v kostele, co pořád ještě stál (vedl jsem skupinu hrstky důchodců s berlemi, kteří by si neklekli, ani kdyby jim do kolen zezadu šťouchal sám Ježíš, jak byli ztuhlí), vzpomněl jsem si na Hvězdnou bránu a Teal'ca a jeho moudrá slova "Nepokleknu před falešnými bohy!", takže jsem se jen posadil. Schytal jsem za to pár pohledů, ale co, křižovat mě za to nebudou.
Další zpívání, žehnání, čtení historek z bible a pak najednou všichni vstali a šli se nasvačit dopředu. Kněz tam rozdával sušky a rozlejval víno, jak Jirka Kára pivo před svatbou. Já si říkal, proč ten boží pomocník chvílema mizí pod oltář, aby se vzápětí zase vynořil, většinou s nějakou pomůckou, jejíž účel jsem netušil, ale hlavně s růžolícími tvářemi a veselým výrazem. On tam chlastal Kristovu krev.
Věřící svačili, do toho hrála nějaká písnička o lásce a andělech a já se kochal malbami INRIho a jeho homies na okolních zdech.
Každá sranda ale jednou končí a my museli evakuovat kostel, jelikož ceremonie skončila. Přímo před vraty chrámu páně, jsem narazil do Lulu, sestry Jorgeho, která také měla tu čest poznat můj vožralej ksicht během jednoho večírku na Zélandu. Představila mi rodiče, moc příjemní lidé a hned jak se otec dozvěděl, že jsem z Čech a jsem tu sám, čapl za ním stojící děvče za loket a strčil mi ji před nos. Tak jsme si vzájemně oblízli tváře, potřásli pravicemi a chystali se ke zdvořilostnímu rozhovoru.
"To někdo asi hází rejži." Pomyslel jsem si. Kdepak. To mi celou levou stranu saka a část vousů taktéž podělal pták. Velké, zelené, řídké lejno se grandiózně rozpláclo na několika místech a vydalo se na tekutou cestu dolů po hladké látce mého oděvu. Propuklo všeobecné veselí, na mě se hrnuly papírové kapesníčky ze všech stran, jak kdyby se tu konala promotion akce Pornhubu a já byl tak znovu vysvobozen ze socializování.
Cestou na oficiální svatbu v hotelovém parku jsem pucoval hovna, takže pohoda. Pak už jsem sledoval budoucí manžele, jak si říkají své ano, zatímco ostatní to moc nebralo, protože to hlavní se odehrálo v kostele. Otec, syn i duch svatej o tom věděj, takže je to pořešený, a tenhle obřad už je jen, aby se to mohlo podepsat a začít chlastat.
Poslal jsem tam dvě margarity a byl čas na večeři. Byla to honosná svatba, takže předkrm byl dvě jednohubky, hlavní chod kuřecí plátek s bramborou a dezert kalíšek tvarohu s ovocem. Pošmákl jsem si. Během hodování jsem spořádal několik piv. řekněme třeba 5. Jenže posh svatba, takže byly v 0,2 lahvích.
Po dezertu tequila a hurá na bar pro další piva. Lidi se okolo bavili španělsky a já se moc nechytal, občas někdo něco řekl anglicky, což jsem velice oceňoval, ale protože jsem nedružnej, tak jsem nedokázal rozvinout plnohodnotnou konverzaci. A tak VŠICHNI tančili na latinskoamerické rytmy a já se propíjel pivama. Až jim došla. Tak tedy whisky.
Pak jsem byl zatažen na taneční parket, kde ženich házel podvazek nevěsty ostatním vdavkuchtivým jinochům, aby se zjistilo, kdo bude další na řadě. Obdržel jsem wrestlingovou masku (kterou jsem pak vyšpatnil) a čekal, co se bude dít. Totální mosh pit. Kluci se rvali jak koně, trhali si obleky a padali na zem. Já prchal z epicentra dění na okraj a až s mateřškou láskou jsem ochraňoval svou sklenku vodky s brusinkovým džusem (jak se tohle stalo nevím).
Následně jsem stál buď u baru, nebo seděl u stolu, či se bavil s jedním klukem o Kafkoj. Ještě si vzpomínám na rozhovor s dalším náhodným frajerem, kterej se mě ptal, jestli nevím kde sehnat kokain. Já. Jedinej evropan široko daleko bez kontaktů na kohokoliv. Takže jsem se dovtípil, že je asi už hodně zoufalej a ještě víc vožralej.
Barman neznal bloody mary, tudíž má zlitá mysl nevymyslela nic lepšího, než ho to naučit. To se nepovedlo, ale dostal jsem litr rajčatovýho džusu, půl flašky absolutky a tabasco, takže jsem si míchal sám a měl jsem až do rána vystaráno.
Ráno přišlo brzo a já se přistihl, že tancuju s holkou od našeho stolu a učím se...nějakej tanec. Ale pohunci pod náma začali rozebírat parket, takže v šest ráno party over. Na tágo do mýho hotýlku jsem si musel půjčit. Do pokoje jsem přišel mrtvej.
Ozvalo se bouchání na plechové dveře. Majitel hotelu mě budil, že je čas sbalit se a jít do hajzlu. Mé krví podlité oči se pomalu rozlepily a já si mohl začít na plno užívat kocoviny. Voda došla, jídlo nemám. Sprcha! Dopotácel jsem se do ní a vsugerovával si, že neumírám a je mi krásně.
Cestou domů do Tolucy jsme jeli společně s Lulu. Ta uprostřed cesty zahlásila, že jde blejt. A tak Jorge zastavil. A ona si šla ulevit. Já tuto zastávku uvítal, protože byla u obchůdku s nápoji, a tak jsem si po několika dlouhých hodinách koupil vodu a stáhl skoro celou flašku.
K večeři byla pizza u Grisseliných rodičů, nasytil jsem svůj rozhozený žaludek a těšil se na spánek.

Taková byla má zkušenost s mexickou svatbou. Bylo to úžasný a šílený. A ač o sobě říkají, že pijou hodně, na českou svatbu to nemá. Co se ale týče tancování, tak to kam se na ně hrabem.

Around the world, around the world, around the world... around the world

V sobotu byla párty v opuštěném bazénu za městem. Něco jako rave pro chudý. Hudba docela ušla, ale nic extra..ale na Guatemalu dobrý.
Já, Dakota (New York) a Alex (odněkud z Anglie) jsme se nechali Juanem odvézt.
Policie dostává 10 000 qutzalů, aby tuhle akci ignorovovala. No spíš tam stojej okolo a hlídaj. Inu, korupce tu kvete bez problémů. Nuže, přijeli jsme tam slušně navátý a Juan se zasněženým nosem. Já už tam byl dvakrát, ale tentokrát to bylo něco extra.
Všichni vylitý (jak to tak bývá) 90% účastníků sjetejch...jak to tak taky bývá a děly se věci.

Cuchty ve vysokej podpadcích zkoušely divoce tancovat a hrubě selhávaly.
DJ šňupal z pultíku. No všichni to dělali.
Jeden geroj s rozepnutou flanelovou košilí a kalhotama u kotníku, začal z ničeho nic močit na lidi okolo, protože si asi myslel, že je na záchodě. Mně naštěstí jen trošku chcanknul na botu.
Okolo bazénu se hromadně vylučovalo, ať už to byla stolice, moč, či apartní vrh.
V těch samých místech docházelo k souložím.
Jeden šťastlivec nabalil dvě buchty a asi tři hodiny si užívali před zraky všech a ve vysychajících kalužích moči všech. Ale nevím, jestli mu to mám za zlé, kdy se mu tohle zase poštěstí, takže budiž mu odpuštěno a reskept.

Nadešel čas opustit Guatemalu a vydat se do Mexika. Musel jsem přes noc zůstat na letišti, jelikož můj let byl brzký ranní. Bus mě vyhodil někde v pochybný čtvrti hlavního města. Žádnej busák nebo tak. Nic, prostě mi řekli, že jsme tady a hotovo. Tak jsem se chvíli toulal po ulicích a snažil se najít něco s internetem, abych mohl kontaktovat China a sdělit mu, že si pro mě může přijet, protože já jsem totálně ztracenej a nikam se nedostanu.
Několik lidí mě zastavilo a řeklo mi, že je to tady nebezpečný a ať si dávám velkej pozor. Já se jich zeptal kudy se dostanu nějak do centra, nebo alespoň nějaký obchodní centrum s internetem. Internet vůbec a centrum asi 40 bloků jinde různejma směrama. Což mi poradil chlapík, který právě dočurál doprostřed chodníku, sotva doklepal, podal mi ruku a začal se se mnou bavit. Tak jsem to vzdal.
Když už se na druhé konci ulice začala shlukovat místní omladina a pozorovat mě, vrhnul jsem se k telefonní budce, hodil quetzala dovnitř a pokecal si s Chinem. Ten mi jen poradil ať si vezmu taxík a počkám na něj u Dubai centra.
Našel jsem taxikáře. Nevěděl kde to je. Já neměl signál. Takže jsem si půjčil jeho telefon a společnými silami jsme vypátrali, kam že nás to vlastně Chino navádí. A pak si pan taxipán, poručil 50Q. Za 10 minut jízdy. No, nebyl jsem zrovna v pozici, kdy bych si mohl vyskakovat a už se pomalu stmívalo, takže jsem ze zoufalství zkusil smlouvat, ale nešlo to.
Jen pro představu, autobus Antigua - Guatemala mě stál 10Q. Taxi 50Q. A kdybych si objednal soukromej shuttle Antigua - letiště, stálo by to 65Q. ...takže jsem vskutku moc neušetřil.
No dali jsme si pivo a já byl odvezen na letiště.
Kde jsem nespal, protože to nešlo, a prášek na chill jsem si taky před letem nevzal, poněvadž jsem nechtěl být při přestupu zmaštěnej. Takže jsem letěl úplně střízlivej. Úplně.
Už nikdy nechci.
Piloti tady jsou asi stejný divoši jako řidiči, jenže něco jinýho je když se s váma naklání autobus nad strží, ale jištěnej svodidlama, a letadlo který si lítá cik cak, jak se mu chce, cuká to, vrčí to, bouchá to, pak to letí skoro střemhlav dolů a pak zas nahorů a do toho vedle vás starej dědek chrápe a slintá si na sako, jako by se vůbec nic nedělo, když přitom jde o život.
Tak jsem si naplánoval, že se setnu na letišti v Guadalajaře. Nejdřív jsem ale musel projít prohlídkou a dostat razítko. Chlápek mě vytáhl z fronty, otevřel novou přepážku a vzal si pas.

"Martin?"
"Sí"
"Pola?"
"Sí"
"De Republica Checa?"
"Exacto!"
"Bienvenidos"

A to bylo vše. Žádný stresy a hned hotovo. Batoh mi ani prohlížet nechtěli, protože tady to dělaj jen vybranejm lidem. Všichni zmáčknou soutěžní tlačítko a když vám padne zelená, jste v pohodě a vaše drogy taky, když si ale vylosujete červenou, je to v kelu.
Ještě kolem mě běhal šňufací retrívr a můj batoh se mu zalíbil. Asi protože hodně mých spolubydlících hulilo a Juanoj se prášilo od nosu až k nám do pokoje. Takže psík začal vrtět ocasem a ožužlávat vršek mé batožiny. Načež mě nenapadlo nic lepšího než zvolat "Hola perro!" A začít se s ním mazlit. Pán policejní psovod se zasmál, cukl vodítkem a odešel i s mým novým chupatým přítelem pryč.
Těšil jsem se na pitivo. Ale pak jsem přemýšlel, že poletím asi hodinu, a pak se potkám s Grissel a Jorgem, které jsem viděl naposled během svých zélandských eskapád, což už jsou 4 roky, tudíž se možná nehodí, aby mě potkali tak, jak si mě pamatují a to na hadry. Takže jsem zas nepil.
A už skoro při nástupu do letadla jsem si zkáknul gaťky, co teprv v něm.
Nevyspalostí a strachem už jsem jen koukal daleko před sebe a litoval, že jsem se přeci jen trochu nenapil, protože teď umřu střízlivej. A střízlivej neumřel ani Ježíš, anžto do něj lili víno, aby z něj teklo víc červený, až mu prošpikujou bříško. Ale třeba je to taky jen kec.
Z letadla jsem vyběhl jak prvňák ze školy, poté co obdržel první vysvědčení. A tak nějak mi došlo, že jsem vlastně celou noc a den nic nepil. Ani nealko. A že mě asi dost bolí hlava, praskaj mi rty a jazyk mi hobluje patro jak Probošt Třebechovický betlém.
Chtěl jsem se napít z pítka v Guatemale, ale bylo v nich nablito. V obou! Prostě hustá khaki kaše plná zbytků jídla. Sice jsem si trošku loknul čisté vody, ale to, co jsem nevypil pak skáplo dolu do blitivem vyplněné nádržky, šplíchlo to a pak osvěžilo můj obličej a plnovous nestrávenou mrkví, kukuřicí a asi trochou pálivé omáčky. Skoro jsem se taky poblil. Takže už jsem si radši vodu odpustil, že se napiju v Mexiku. Tam zas neměli pítka, a pak jsem na to stejně zapomněl, protože jsem měl na starosti důležitější věci, třeba jako zavřít se v kabince na záchodech a brečet, že ještě nechci umřít.
Vodu jsem si koupil až v Ciudad de México a hledal bus do Tolucy, kde mí přátelé žijí.

A tady máte video z poslední noci v mém milovaném hostelu Villa Esthela. Ještě, že ho Hanna ze Švédska natočila, jinak bych o oné noci mohl vypovídat jen jako pěstební dělnice v AZ kvízu. Nevím, nevím, nevzpomenu si.

Crabbuckit

Při každým nákupu v supermarketu se ztratím. Ne že by byl velkej ale KAŽDEJ den je přestavěnej. Jediný co zůstává na místě je regál s chlastem, lednice s pivem, pokladny a pult s masem. Za jednu směnu jsou schopný přeházet všechno ostatní a vzniká tak dokonalej chaos. A to teda i ten alkohol, jen je ve stejný polici, ale lahve jsou jinak. Asi každej den jiný feng shui.

Možná to je i proto, že tenhle obchod má zaměstnanců asi jako celý Centrum Černý Most, ale rozlohou se blíží spíš konzumu v Janovicích. Takže aby měli všichni práci a nebyli tak chudý, tak celej den kmitaj a jak mravenečci přenášej různé komodity z jednoho místa na druhé, až nikdo neví, kde co je, ale což, zákazník si vždy nějak poradí.

Tak mě napadlo, že jsem asi ještě nepsal o tom, jak jsem zdolal Acatenango podruhé. Bez průvodce, protože to jsou vydřiduši. S nima to stojí 300Q, bez nich jsem zaplatil jen 78Q a to už je velkej rozdíl. S Erikem jsme se dohodli, že to zvládnem, a tak jsme také učinili. Stan jsme měl a deky jsme si půjčili v hostelu, do batohu hormadu oblečení a osm litrů vody a šli jsme.

Na busáku jsme chvíli hledali odvoz. Ta chvíle trvala asi 15 vteřin, pak jsme jednou přesedli a pádili k úpatí sopky. Vystoupili jsme trochu rozlámaný z našeho epesního vozidla a chutě se dali do chůze. Nahoru se drápalo hodně skupin turistů, jak jinak než s průvodcema, co jim někdy nesli i výbavu, lenochům jedněm.

Začali jsme se trochu družit s jednou Norkou. Ta nám řekla, že pracuje jako "running dj". Následoval rozhovor:

Martin: "What the hell is a running dj?"

Erik: "It's... not a real thing."

Spočívá to v tom, že běhá, z repráku v kapse pouští písničky a lidi běhaj za ní. A platěj jí. To na mě pojďte z boku, jestli se tohle dá počítat jako práce. Ale lidi jsou divný a asi jí to k životu stačí.

No protahovala se jak gymnastka před kladinou a měla hubu plnou keců o tom, jak je fit a žije zdravě. Za 10 minut dostala křeč, nemohla dál a sotva se vlekla. Šla bokem. Bokem. To už jsme s Erikem nemohli jinak, než se smát mně pod vousy.

Během pauzy na sváču k nám přišel jeden z průvodců se sdělením, že nemůžeme sledovat skupinu, jelikož jsme si je nezaplatili. Naše námitka, že nahoru se jde jednou cestou a tudíž se setkání s nima nevyhnem, byla ignorována. 

Ale tak jsme chvíli vyčkávali, až všichni odejdou a šli dál. Jenže jsme je došli za pár minut, protože naše oblíbená "running dj®" šla pořád ještě bokem a zdržovala tak celou skupinu. A vůbec všichni už vypadali dost znavený. 

Tak jsme se shodli, že si z nich uděláme dobrý den, zapálili jsme si cigára, každej si uzmul lahev chlastu, kterou jsme měli a skoro během, za neustálého potahování z tábákových výrobků a popíjení alkoholizovaných nápojů, jsme je předešli. Koukali na nás jak na hovada, jelikož oni sotva funěli.

Poté co jsme je setřásli, jsme udělali chybu a odbočili vpravo. Následoval nehoráznej výšlap v mracích a já za sebou zanechával stopu v podobě čůrku potu, jak ze mě lilo.

Když už jsem nemohl dál, našli jsme parádní kráter a postavili  v něm stan a rozdělali oheň. Po chvíli se rozjasnilo a mně došla velmi důležitá věc. Během prvního výletu sem, nám trvalo 7 hodin dostat se do základního tábora a pak ráno další 2-3 hodiny, než jsme se dostali na samotný vrchol. Tentokrát jsme se dostali 20 minut od vrcholu za 5 hodin. Šli jsme prostě cestou, kudy nikdo moc nechodí, jelikož je totálně na krajcvajc. Samej sopečnej prach a prudký jak ranní zvracení po dvoudenním večírku.

Byli jsme tam úplně sami, totální romantika, milion hvězd a tak, jenže jsme byli mužové, tak z toho nebylo nic. Trošku jsme se mázli, povečeřeli. Při sběru dřeva na oheň jsem skoro omdlel, protože takhle vyčerpán jsem asi ještě nikdy nebyl a možná tomu i to převýšení přidalo.

Erik na zemi nalezl nábojnice, což v nás rozdmýchalo strach, poněvadž jsme četli dost článků a lupičích, kteří číhají v kopcích právě na takový turisty, jako jsme my. Nezbylo nám nic jiného než dopít naše zásoby na kuráž a snažit se ten strach potlačit.

Ráno jsme vyběhli na vrchol a byla to paráda. Jako vždy.

Docela pěkný.

Lahvičky plné radosti.

 No a cesta dolů nám trvala hodinu a půl. Takže asi tak. Po návratu domů, jsme se řádně umyli a vyhnali tak sopečný prach ze všech otvorů a večer šli pít do parku.

Get schwifty

Posledních pár dní jsem strávil převážně v ebrietě. Byl jsem na výletě v Monterricu u moře a plácal se v megavlnách jak malej jantárek. A hrál si s potulnejma psama, takže teď doufám, že nemám prašivinu. A když jsem zrovna nechytal syfla od psů, či riskoval život ve vlnách a mořských proudech, zadržoval jsem dech pod vodou v bazénu. Dostal jsem se na 2 minuty a 32 vteřin, což není vůbec zlý. Určitě by to šlo víc, kdybych se dýl rozdejchával. A naprosto jistě by to šlo líp, kdybych předtím nepil tequilu. A nebo nešlo, já už ani nevím, jak funguju.
Po skončení tohoto krátkého, ale fajn, výletu, jsem se navrátil do města Antigua. Který se mi sice hrozně líbí, ale je to úplně něco jinýho bez přátel. A s novejma lidma v pokoji se bavit nechci, poněvadž stejně nebudou tak dobrý jako ti předtím, tak proč se snažit. A nebo jsem jen zahořklej buran no.
Je tady jen Juan, hostelovej barman, jenže ten má věčně nos zabalenej v kokainu, takže o jeho přátelství by se dalo pochybovat. Ale i tak s ním rád posedím a pohovořím o životě. Většinou jeho životě, anžto jeho ego se vznáší na kokových vlnách kdesi vysoko v nebesích.
Je tu nová recepční. Já jsem tu práci nedostal, protože neumím španělsky a paní majitelka chtěla najmout někoho lokálního. Takže přijala holku, která umí španělsky hůř než já a je bůhvíodkud. To mě trochu zamrzelo, ale nemůžu se divit. Paní domácí mě střízlivýho už asi dlouho neviděla a já sám bych si ten džob za nastalých okolností taky nedal, nicméně se to takhle zvrhlo, až když mi řekla, že mě nechce. Takže jsem na ni stejně naštvanej. Protože za všechno může ona, Nizozemka mizerná.

V supermarketu prodávaj levný pivo. 6 plechovek za 12 quetzalů. A jedno euro je asi 8,5 quetzalu. Takže ta cena není vůbec zlá. Vedlejší účinky tohoto nelahodného moku ale jsou. Chodím na záchod několikrát denně, až se bojím, že to jednou nestihnu. Ale pro radost se musí trpět.
Takže teď sedím na střešním baru, koukám na Jardu v play off a o přestávkách chvátám na porcelánový trůn, kterýžto se nachází o patro níže.
Za deset dní letím do Mexika, kde se snad setkám se svými přáteli ze Zélandu a jsem zvědav, jaké to bude. Časy se mění a lidé též, oni se vzali, usadili a asi plánujou rodinu. A já..no..eh, mně narostly vousy a piju trochu míň. Takže uvidím, co z toho bude.
Do tý doby ale budu sedět tady na střeše a koukat na Jaromíra, jak dává góly a Juana, kterak pudruje nos.

Nějaký památky, aby to nevypadalo, že se tady jen zajebavám.

We're here for a good time. Not a long time.

Ve škole jsem dostal jsem pozvánku na "noc kukuřice". Nijak jsem to nehrotil dokud jsem se nedočetl, že se bude podávat jídlo a pití zdarma. Tudíž jsem měl jasno, že se zúčastním, ať se děje cokoliv.
Vrátil jsem se na hostel a sdělil naší vylitý bandě, že večer přijdu později, protože se budu přežírat. Byl tu jen jeden problém. Určitě tam nebudu jedinej, což znamená silnou nervozitu z cizích lidí a jiné nepříjemné pocity. Ale to jsem doufal, že vyřeší moje pilule na uvolnění.
Polknul jsem jednu, spláchnul to panákem hnusný whisky, kterou koupili Němci, a vydal se na cestu.
Nechtěl jsem vypadat nenažraně, a tak jsem dorazil jako poslední. Škola byla plná. Zájezd kanadskejch studentů plus nějaký náhodný lidi. Okamžitě jsem se opotil a sedl do rohu, doufajíc, že si mě nikdo nevšimne.
Ředitel Mario nám rozdal papíry s textem o kukuřici a jak je důležitá pro místní obyvatelstvo a její význam pro indiány. Ten článek by uspal i člověka na piku. Mario postupně vyvolával lidi na čtení. Děsil jsem se okamžiku, kdy přijde řada na mě. Zajímalo mě jen jídlo a číst v jazyce, kterej neumím před tolika puberťákama mi nahánělo takovej strach, že jsem měl málem bláto na hřišti.
"Martíííín?" pravil ředitel. "No, por favor." pravil Martííín. Tak tedy ne a vyvolal někoho dalšího. V tom mi školní posluhovačka donesla kelímek červenýho chilskýho vína. Oujé. Pomalu jsem usrkával a moje nálada se začala měnit. Přestal jsem se zajímat o lidi o kolo a jejich názor a začetl se do "Kukuřice a její význam pro Guatemalu". Můj zájem o článek začal růst.
Za pár minut už jsem to žral a nemohl jsem přestat číst. Doufal jsem, že na mě zas přijde řada, protože takovýhle čtivo jsem ještě neviděl. Vypil jsem další víno a koukal významně na Maria. Konečně mě vyvolal.
Po neschopnejch Kanaďanech konečně vyšla řada na mě, člověka, kterej se narodil se španělštinou v krvi. Na celým světě jsem existoval jen já a významná kukuřice a potřeba říct o ní veškerenstvu okolo mě ve mně stále rostla. Začal jsem číst jako pán a odstavce ze mě lítaly jako nic. Snažili se mě zastavit a dát prostor někomu jinýmu, ale bez šance. Byl jsem nezastavitelnej a nejlepší, na mých rtech visela celá třída a já cejtil jejich obdiv a podporu. Alespoň tak jsem to vnímal.
Bylo mi zabráněno v dalším čtení, což mě rozhodilo, protože proč by to někdo dělal, ale dobře, lidi jsou různý a asi to nedokážou ocenit. Posluhovačka naznačila, že můžu začít jíst.
Kašlat na čtení. Hlavní je jídlo. Házel jsem do sebe všechno a výklad o tom, co je co, šel mimo mě. Proč o kukuřicí číst, když ji můžu konzumovat. Celá mayská historie mnou proudila a já se futroval jak křeček v obilí.
Dostal jsem poslední kalíšek vína, poděkoval za večer a zdrhnul jako první (a nakradl tacos pro kamarády). Došel jsem domů a dopíjeli jsme nějaký levný blafy a  chystali se na spánek v čistě povlečených postelích. Dokud nepřišel švédský Kyle s hromadou trávy.
Pak jsme spali u stolů.

No time to get down cause I'm moving up

Erik (Kanada), Daniel (Německo) feat. Martin (Česko).
Jak to tak skoro každý den chodí, chtěli jsme se opít. Po večeři jsme vtrhli do ulic s jediným cílem. A to sehnat největší množství alkoholu za co nejmenší peníz. Supermarket byl správnou volbou, to co jsme koupili už však nebylo. Litr whisky bůhví odkud a z bůh ani neví čeho.
Když piju doma, tak je to v pohodě, pořádně jím, příjemný počasí a tak trochu vím, co konzumuju. Tady ale jde stravování stranou, je tu hnusný vedro, takže se mi pot valí kožichem na zádech až dolů do kasičky, a na tenhle shit jsem nebyl připraven. Nikdo by nemohl být. Začali jsme to míchat s pepsi, pak colou, pak pepsi i colou, ale nic nepomohlo, pořád to chutnalo jako omítka v kabinetu učitele výtvarky. Představte si pod tím, co chcete.
Po půlce lahve jsme řešili druhou světovou, imigranty a hokej. Ve výsledku jsme došli k závěru, že válečný imigranti hrajou nejlepší hokeje. Daniel pak začal tancovat, Erik zpívat a já měl pocit, že jsem se počůral, i když to tak nebylo.
Asi v jednu v noci, když už bylo skoro dopito, dorazila k nám na střešní terasu Alexia (Francie), která byla tak na hadry, že i my jsme se styděli jaký jsme másla. Všem nám řekla, že jsme starý, selfie tyče jsou hovadina a mladý lidi jsou tataři. Následně si říhla a zalomila to na stole. Mrtě hafo pokec s ní.

Ráno jsem rozlepil oko a poprvé potkal Heather (Kanada), hned jsem si jí získal, když se mě zeptala, jak se mám, řekl jsem, že půjdu do sprchy zvažovat sebevraždu. Prý přišla do pokoje už před pár hodinama, ale to jsem měl mělký dýchaní a puls skoro nehmatatelnej, tak mě radši nechala být.
Všichni jsme se sešli na střeše před obědem a mlčeli. Kdyby nás někdo mlátil lopatou na sníh přes záda celou noc, bylo by nám asi líp. Ale co se dá dělat, je čas zavzpomínat na maturitní ročník a se šavlí v krku jít do školy.
Chudák Cecília, netušila co se děje, ale to já vlastně taky ne, takže to bylo fér. Nicméně nějak jsme ty tři hodiny přežili. A já se zas něco přiučil.
Po návratu do domoviny, jsme si usmysleli, že vylezeme na Acatenango a ještě ten večer jsme zaplatili za průvodce a začali se těšit. Opilecký nápady jsou nejlepší.

Původní sestava byla Erik, Heather, Thilo (Němec, o kterým někdy napíšu samostatnej článek) a já.
Ráno když jsme měli vyrazit, tak bylo Erikoj zle. Kdo ví proč. Whisky a pouliční jídlo dělaj divy.
Tudíž nám jeden člen bandy odpadl a sháněli jsme náhradu. Nalezli jsme ji v dalším němčouroj. Jmenoval se Arne a byl v pohodě. Pouť shuttlem k sopce byla cestou po rozeklaných kamenech, blátě a odpadcích.
Z okna jsme se koukali na chudé děti, probírající se těmi odpadky a pálící je na hromadách podél cest, takže nám cesta vesele utíkala a z otevřených okýnek jsme měli dostatečný přísun čerstvého vzduchu. Následně jsme se vysypali z minibusu, a dostali spacáky, karimatky, příděl potravy a stany do skupin.
Nabídl jsem se, že ponesu stan jako první. Můj návrh byl s nadšením přijat, stejně jako následující, že stan si budem střídat jen my tři mužové, jelikož Heather je křehká dívka (176cm, 85kg), a tak toho bude mít určitě taky dost. A chutě jsme vyrazili ve šlépějích našich průvodců a členů jiných skupin a jejich průvodců.
Běhání po pláži v létě je docela zábava. Chodidla se boří do vyhřátého písku, svěží mořský vánek příjemně chladí a občasné opláchnutí v pěnivých mořských vlnách vám dodá energii. Co je ale totálně na semínko, je chůze v pohorách v písku a do kopce. S batohem těžkým jak malý tele.
Thilo je 18ti letej nazdárek, a tak nezvládal vůbec nic a pověřil mě tím, abych mu pomohl se zásobami potravin. Oukej, nesl jsem mu jídlo. Pak i karimatku, která je sice lehká, ale do háje, je to velký a děsnej voser. No a nakonec nenesl ani stan, protože se radši ztratil, když na něj přišla řada.
Jeden krok vpřed, půl kroku zpátky, zavrávorání a nějaké to jadrné slovíčko. Tak probíhal výstup.
Arne ještě ráno netušil, že někam takhle vysoko poleze, a jelikož přiletěl do Guatemaly před dvěma dny, byl ještě rozhozen, ale stan na chvíli vzal. Jinak jsem měl tu čest já, ale mě to nevadilo, alespoň jsem měl na co nadávat a teď ze sebe můžu dělat frajera.
Vydrápali jsme se nahoru na horu asi po sedmi hodinách. A to teprv do kempu. Postavili jsme stan. Já snědl jabko s banánem a začal konverzovat s Arnem, zeptal jsem se ho, čím se živí. Jeho jméno je Arne Friedrich a důvod, proč se s ním všichni Němci nadšeně bavili, byl ten, že byl fotbalovým reprezentatem. I kapitánem. Odehrál 82 zápasů za nároďák a vypadal na 25, i když mu je 36. Strašný, co s váma zdravej životní styl udělá.
Měl jsem dojem, že se se mnou a Heather rád bavil, protože jsme neměli ponětí, kdo to je. Zatímco Thilo do něj pořád něco valil a chtěl se fotit.
Ráno jsme vstali ve 4 a šli na úplný vrchol sopky. 2-3 hodiny. Thilo a Arne zůstali ve stanu. Arne, protože měl fakt dost a Thilo, protože si s sebou nevzal žádný dlouhý kalhoty a ani teplý oblečení, ačkoliv jsme mu to všichni říkali, že tam bude zima a asi i pod nulou a k tomu studenej vítr, ale to ho neodradilo, ba ještě víc vyhecovalo, takže byl pak hned nemocnej, smrkal celou noc, chodil ven čůrat, nezavíral dveře ve stanu a nesundaval si boty, což bylo horší pro mě, anžto jsem nocoval vedle něj a on mě celou tu dobu kopal do zad, chrápal a taktéž mluvil ze spaní, a v důsledku věčně otevřených stanových dveří jsme měli uvnitř neustále velkou zimu, se kterou si ani naše usilovné prdění nedokázalo poradit, a tak byl Thilo nemocnější a nemocnější, až nám ráno sdělil, že nikam nejde, protože východ slunce na vrcholu sopky stejně nebude nic zajímavýho, takže radši zůstane ve stanu s Arnem.
Vrchol byl super.

Oranž.

Booyakasha.

Při balení stanu se Thilo vytratil. zanechal po sobě spacák, karimatku a mně ukradený toaletní papír, který z půlky použil na smrkání a poházel ho po spacáku Heather. Tak jsme našli vhodný zaoblený šutr, vzali s ním Thila přes hlavu a utekli.

Beach boy as fuck.

To jsme teda chtěli udělat, ale nezvládli jsme to, uklidili jsme a šlo se dolů. Německý fotbalista mě vychválil jakou mám fyzičku, což mě potěšilo, ale stejně si myslím, že jen lhal, poněvadž se mi chtěl dostat do kalhot. To kecám no, ale chválil mě, tak mě to těšilo. Znal Jágra a tuze se mu líbil jeho dres, kterej jsem s sebou táhnul. Byl šokován, že Jarda ještě hraje a jen po dlouhém přesvědčování mi uvěřil i Jaromíruv věk.
Po návratu domů, kolem dětí pálících odpad, jsme ze sebe smyli špínu předchozích dní a chutě se dali do pití. 24 piv, pár lahví rumu a po půlnoci jsme zpívali Hotel California.

Pak Thilo nablil do umyvadla a my šli spát.