Sexx (f)laws

People having sex. Coming soonish to your dorm.
Já chápu, že se nějaký lidi maj rádi. Sice je to divný, ale rozumím tomu. Ale musej se mít rádi na sto způsobů v místnosti s dalšíma lidma? Ještě bych toleroval mazlení a chill ve stejný posteli, ale vzájemné hlasité vychvalování reprodukčních orgánu a následné kopulační šílenství už jde mimo mě.
Jasně sex je super. Teda asi, já nevím, mně to řekl kamarád, jenže jestli se chce někdo zkušebně množit, tak by se neměl ubytovávat v pokoji s cizíma lidma. A když už jo, tak existujou koupelny, které se dají zamknout a nikdo se tam nedostane. Tohle vím náhodou docela přesně, protože se pravidelně zamykám a koukám na záznamy nhl. Ostatní pak nemůžou jít hodinu čůrat, protože já jsem pánem koupelny a obdivuju Jágra.
Po pěti minutách mazlení vás každej slyší a je vzhůru a to je teprv začátek. Mlaskání, šustění, vrzání postele a pak to přijde. První zásun je vždycky nejvtipnější. "Eeeh" a "uuuh" vyjdou současně z úst obou aktérů a zbytek osazenstva se jen modlí, aby už byl konec.
Vrzání nabírá na intenzitě a mlaskání z vášnivých polibků ustává. Jinak by to neudejchali. Občasné "pššt" či "jsme moc nahlas, abychom je nevzbudili" se dá zaslechnout pokud má nedobrovolný pozorovatel tohoto úkazu nastražené uši, či je blízko centru dění.
Crescendo soulože se nezastavitelně rozjíždí a postupně se probouzí i lidé v jiných pokojích, ale náš pár je neochvějně přesvědčen o své tichosti, či už je to vůbec nezajímá a bez bázně a hany se peleší jak chovný králíci.
Vyvrcholení je v drtivé většině jednostranné a náhlé. Jeden můj skotský spolubydlící, to nevydržel, zatleskal a hromovým hlasem pravil "Well done, now shut the fuck up ya cunts!" což vystihlo pocity všech přítomných.

...nejhorší stejně je, když jsou ty lidi ještě k tomu ohyzdný.

Soy un perderor

Vzdal jsem užívání deodorantu. Nemá to cenu, člověk se stejně potí a smrdí v tomhle klimatu a nejsou tu žádné ženy, které by bylo potřeba oslňovat vůní. Protože baťůžkáři stejně všichni smrděj, a tudíž si nemaj vzájemně co vyčítat.
Nejhorší jsou špinaví hipíci. Nenosej boty a nohy maj černý jak boty. Nemytý vlasy, trika zažloutlý a jsou na to hrdí. Krkaj a prděj kdy se jim zachce, což trochu obdivuju, ale je to hnus. Pšouknout si v tichosti, je ještě cajk, něco jinýho je rozpárat koberec na celou místnost a chovat je jakoby nic, protože je to přeci "naprosto přirozený, všechna zvířata a lidi prděj a ty jsi ignorant, když se na mě zle díváš a vůbec nech mě bejt, jdu praktikovat jógu na střechu a odblokovat si čakry, pak pomazlit svůj šťastný kámen, obléknout si květované pončo, zhulit se jak prase a kázat mír všem lidem okolo, který to naprosto vytáčí".
A hlavně taky "maso je vražda, ty prase jedno konzumní, radši si ode mě kup ručně zrobený korále ze dřeva z větví za půlnočního svitu spadaných a zaplať tou svojí měnou, kterou já vůbec k životu nepotřebuju, protože jsem mnohem lepší než ty a odhalil jsem smysl života...ale teď vážně, nemáš náhodou nějakej drobák nebo nekoupil bys mi hranolky?"
Vytáčí mě, že si myslej, že patřím mezi ně, jen proto, že mám vousy. Ne nejsem tvůj kamarád. Miluju maso. Užívám si luxusu peněz. Nechci spasit svět při objímání stromů. Chci se nalejt a řešit kraviny, ne dosáhnutí světomíru pomocí duhových stuh a aplikování marihuan do žil mezi prsty na chodidlech.
Nedej bože když se jich sejde celá tlupa, to se pak strhne jedna velká prcanice o to, kdo z nich je mírumilovnější, zelenější a zenovější. Nekompostuješ v podpaží? Z kola ven. Před osmi dny sis umyl ruce? Z kola ven. Pracoval jsi v call centru, když ti bylo 18, protože rodiče chtěli, aby sis na sebe vydělal? Z kola ven, ty buržoázní zmetku. Pak se stejně všichni zkouřej jak pěnovka a i přes zásadní nedostatky v osobní hygieně na sebe sahaj.
A ty jejich volný kalhoty, který si koupili, když byli v Thajsku. Ježišmarja, ještě jednou uvidím jantara s kalhotama s rozkrokem u kotníků a obrázkama slonů, tak mu nacpu grilovanýho leguána tak hluboko do zadku, že ho stráví, i kdyby nechtěl. Parchant jedna veganská.

Quetzal, mezcal and two smoking barrels

První den ve škole byl cajk. Moje učitelka se zove Cecília a jsem jejím jediným žákem. Pořád se všemu směje a já taky, a tak se smějeme společně. Měří asi metr a má asi 40 let. Možná víc. Nebo taky míň, ono je to těžký určit.
Po třech hodinách usilovné výuky na terase, během níž nás neustále rušil pták, co dělá "kapááá, kapááá, půůůůr", jsem byl propuštěn na ulici, poněvadž tam se toho člověk stejně naučí nejvíc. Já jako kluk ze Zelenky vím, o čem mluvím, čert vem gymnázium, parkovisko u Kaufu, to je škola života.
Na whatsapp mi přišla zpráva "Mám tvůj batoh." Což mě neskutečně potěšilo a v 17:45 jsem měl sraz na náměstí s Chinem a batohem. Ten jsem si odtáhl do své sluje, Chinoj předal slivovici, která značila mou nevýslovnou vděčnost a šlo se slavit. Protože tohle byl důvod slavit. A jakýkoliv důvod je dobrý.
Za celý svůj nedlouhý pobyt tady jsem do tohoto momentu snědl jen půl bochánku chleba a 4 plátky podezřelého salámu, tudíž jsem tušil, že se mnou chlast zatočí. Šli jsme do jednoho baru, dali tři piva, pak do dalšího, další dvě piva a tequilu no a zakončili jsme to v baru bez elektřiky, zato ale s tequilou a pivem. Domů jsem se přimotal jako totální troska s těkavým pohledem hledajícím nejbližší nádobu nebo záchod. Stráž s brokovnicí ve dveřích mě trochu zaskočila, ale já měl teď jiné priority.
Rozrazil jsem dveře od hajzlíku a chystal se šakalit, ale v tom jsem si povšimnul krásného lemování dokola okraje mísy, bylo hovní. Seschlé i vláčné exkrementy radost pohledět. A světe div se, já tu šavli radši polknul a šel do postele, přemýšlet nad tím, proč nám tu po hostelu běhá týpek s brokovnicí.
Ráno jsem měl kocovinku jako ze žurnálu, ale nebyl čas se litovat a vrhl jsem se střemhlav do samostudia. Tím jsem strávil asi tři hodiny, načež mi došlo, že mám fakt hlad a dojedl jsem druhou půlku bochánku. Jen jsem napral nácka a už byl čas vyrazit do školy za prťavou Cecílií. Inu ne každý den se děje dobrodružství.
Teď večer jsem si udělal trochu kamaráda. Zítra jede pryč, takže nic extra. Je kanadského původu. Z Edmontonu. Tákže jsme nadávali na současný stav Oilers a vzpomínali na rok 2006 a skvělou cestu do finále Stanley Cupu. Docela jsme si notovali, jediné v čem jsme se názorově rozešli bylo to, kdo by měl letos vyhrát. On to přeje Ovečkinoj. Já Jardoj. Však je to národní hrdina. Smutný je, že jemu to asi vyjde, Capitals jsou letos nabušený a kdybych si měl vsadit, vsadím na ně. Nebo Dallas. Ale co já vím, já ani nechápu, proč tady máme frajera s madrfakin brokovnicí u dveří. A pokud nemáte rádi hokej, tak vás tenhle odstavec asi vyloženě pobavil.
Poté co se sedmá hodina večerní stala minulostí, nám do hostelu s hovním záchodem dorazila postarší paní. Asi 60+. A nebo je prostě sešlá z toho života, kterej vede. Ihned mě začala oblažovat historkami o tom, jak tu byla..kdy ono to bylo..jo, léta páně 1986 a jak moc se změnilo a nezměnilo. Neměl jsem zrovna náladu na povídání bohaté američanky, protože jsem asociální kretén, a tak jsem ji přenechal dvěma baťůžkářům, kteří byli jejím vyprávěním zaujati asi jako já, jen líp předstírali dychtivost po jejích příbězích.
Kanaďan mě upozornil, že ta krásná sopka, na níž se zde naskýtá úžasný výhled, pořád vybuchuje. Vskutku nelhal. Poprvé v životě jsem uzřel sopku chrlící lávu, která svítí do noci a ozařuje oblaka popelu a dýmu, následně se valí dolů, až sopka vypadá jak sjezdovka na Černý hoře. Jen místo bílýho sněhu je tam oranžová láva. A na místo veselého lyžování se tam smutně umírá. A nebo vesele. Co já vím, jak tam ta zvířata hebou.
Taky mi mohlo dojít, že ty rány, co se pravidelně ozývaj, nejsou garážová vrata, jak jsem se domníval. Kdo by se taky rachtal do garáže  každých 10-15 minut během hluboké noci. Možná banditi. A to by aspoň vysvětlovalo našeho hrdinného člena ochranky Aureliana Buendíu a jeho brokovnici.

Keep calm and smell your feet

Ráno jsem se proprcal karlínskou výlukou tramvají a vydal se na letiště za doprovodu Bramboříka. Na Ruzyni už na mě čekal Blonďák, dychtiv se se mnou rozloučit.

Cestu do Frankfurtu jsem prospal, protože prášky. Letadlo mělo zpoždění, tak jsem spěchal a stihl to tak akorát.
I let do Punta Cana jsem celej, krom přestávek na jídlo, prospal. Poslal jsem tam dva giny a nějaký víno, následkem čehož jsem byl na následujících deset hodin vyřešenej. Aeroplán měl asi hodinu zpoždění, tudíž mi bylo přiděleno spešl taxi, které mě hodilo až k mému dalšímu letadlu.
Silně zmámen rozličnými pilulemi a alkoholem jsem přišel k přepážce a pan Zmrďola mi povídá, že mě nepustěj dál.
Nemám letenku pryč z Guatemaly. A proto nebudu puštěn pryč z Dominikánské republiky do Panamy. Logiku nenacházím. Nabízím, že si teda koupím letenku teď a před ním, doufaje, že mi pak udělí své požehnání a pustí mou maličkost do letadla.
Zuřivě znásilňuji skyscanner.com a hledám letenku z Guatemaly kamkoliv. Ale nic nejde koupit. V tuto chvíli propadám panice a je mi třeba nějakého toho duty free alkoholu. Pan Zmrďola mě stále intenzivně fakuje.
Nasazuju full panic mode a je super efektivní. Moje "Watafá", "Faaaaak" a "Džízs fakin Krajst, džast let mí in!" zabralo na Zmrďolu číslo 2 a doslova na poslední chvíli jsem vpuštěn do útrob letadla, kde jsou už všichni řádně nasraní, protože máme kvůli mně zpoždění.
Letadlo už couvá od terminálu a já píšu Bramboře, ať mi koupí letenku na kdykoliv a kamkoliv, jinak si mohu obléct svůj sváteční šat a jít po hlavě do prdele.

Bojím se létání. Hodně. Máte někdy pocit, že umřete a nedá se nic dělat? To mívám v těch létajících okovaných rakvích.
Pápnu další prášek a přijímám svůj osud. Letadlo vzlétne a kapitán hlásí:
"Ehhhhmm vítejte na lince do Panamy, ehmmmmm..Venkovní teplota je 28 stupňů...ehmmmmm čas příletu je 20:45... ehmmmm očekáváme turbulence, tak buďte prosím po celou dobu letu připoutání."
To je pro mě znamení, abych začal přemítat nad životem a oceňovat všechny ty východy slunce, které jsem nikdy neviděl, protože chrápu až do odpoledne, a všechny ty západy, o které jsem přišel, protože jsem usilovně pracoval na tvrdnutí mých jater.
"Pollo?" "Pollo y coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo con coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo y vodka."
"Qué?" "Vodka, Smirnoff."
"Con jugo?" "No, solo vodka. Double."
Být jedinej v letadle, kdo leje je fajn. Vypil jsem to dřív, než slečna odešla, a tak jsem si zažádal ještě o víno.  A mé žádosti bylo vyhověno.
Pak kapitán zahlásil, že budou deset minut turbulence. "Tak jo, Jokyči, je to tady. Takhle umřeš." Přemýšlím, že bych začal bušit do tlačítka s panáčkem, jež třímá podnos, ale vydržím to. A přežil jsem. Sic jsem měl po celou dobu pohled lapené gazely, ale přežil jsem.

Po vystoupení z letadla děkuji sám sobě, ale hlavně Barbáře a Rišárojm jelikož mi koupili letenku do Mexika a ta už si teď hoví na mém emailu. A tak bych teď neměl mít problém. ...Ale nikoho to nezajímá a všechen ten stres byl kvůli ničemu.
Podělaný dominikánský Zmrďolové.
Tak zas nastupuju do přepravního prostředku smrti a doufám, že spadne na zem, protože se nechci utopit v temných a ledových hlubinách oceánu.
Týpek přijde a ptá se, jestli je mi libo Corony. Si piš, frajere. Zvládnu dvě a upadám do sladkého komatozního stavu, ze kterého se v případě nehody už nemusím probrat.
Vzbuděj mě, až když se vystupuje. Oukej, takhle bych asi cestovat zvládnul.

Teď už jen projít kontrolou. Dávám Consuele kontaktní adresu a snažím se tváři, jakože vůbec nemám vousy až po prsa a nejsem podezřelej. Lámanou špangličtinou to všechno jde hladce.
Čas vyzvednout si batožinu. Chvíli stojím a koukám na jezdící pás. Po delší chvíli už si přijdu, že tam nepatřím.
Mé veškerenstvo, kteréžto bylo zabaleno v mém luxusním batohu není nikde k nalezení. Malej Che Guevara na přepážce z toho taky moc mooudrej není, takže mi jen sdělí informaci, které už jsem se dovtípil sám, a sice, že můj batoh tu není.
Nebýt prášků a promilí v mém krevním řečišti, asi by mi hráblo. Ale takhle jsem to přijal jako skutečný mistr zenu. Vyplnil jsem formulář a svírající ho v upocené dlani, vydal jsem se ven, kde už na mě čekal Eduardův bratr Chino. Odvezl mě k nim domů a dostalo se mi luxusní péče a kvalitního spánku.
Chino je frajer. Ráno jsme jeli na letiště pro věci, ale obdrželi jsme zánovní fakaci. Snad se má batožina někdy objeví.
Následně jsem byl odvezen do města Antigua, zaregistroval se ve škole a zašel s Chinem na kafe a rozloučil se s ním.
Sám jsem se odhodlal k výletu na second hand tržiště a koupil si triko a boxerky. ...started from the bottom and now we're here... kupuju jetý nasrávačky a buduju si fame.

Toliko k mým prvním dnům tady. Sedím na chodbě hostelu, píšu tyto řádky a fetuju plyny z podhoubí mých nohou.

Tam v Karviné

Našel jsem svůj poslední zápis z cest. Je to o odjezdu ze Zélandu a příjezdu na Bali. Naneštěstí se mi pak rozbil počítač, což je škoda. Věčná škoda. Takže tímto vám představuji svůj první a zároveň poslední příspěvek do mého cestovatelského deníku. Omluvte chyby a takový ty věci, jsem tatar a gramatiku moc neřeším. Ale asi bych měl, nechci působit jako nevzdělanec. Tak tedy čtěte, chcete-li:

Vyskočil jsem z postele a kolem byli lidi, na jejichž příchod a jejich zřejmě několikahodinouvou přítomnost jsem si nepamatoval. Ale i tak jsem byl rád, že jsem je mohl ještě před odletem vidět. Jenže byly 2 hodiny. To už jsem chtěl být na cestě na letiště. Ale nestalo se. Od čtvrtka do pondělí 2 hodin ráno jsem měl jednu velkou párty. S Tomem, spolubydlícím z hostelu, se kterým jsem žil po dobu 9 měsíců, jsme se nastěhovali do bytu k jednomu Italovi. A bylo to velký. Tak velký, že jsem v neděli v noci odpadl a probral se až teď. Pozdě.

Byl jsem naprosto na plech, když jsem se dostal k odbavení a muselo to ze mě táhnout hrozným způsobem. Připadal jsem si jak největší vyvrhel, ale to jsem ani nemusel, protože kolem bylo víc takovejch jedinců. Inu, opouštění Zélandu se jen zřídkakdy obejde bez nějakého toho drinku. Rád bych taky napsal něco o prvním letadle, které mě dopravilo do Brisbane, ale já si nepamatuju, že bych v něm byl. Snažil jsem si vybavit vedle koho jsem seděl a tak, ale nedaří se. Prostě nevím. Co ale vím je, že v Austrálii už mi bylo pekelně blbě a moje nejistá chůze mi byla na obtíž. Doškobrtal jsem se k pítku, opřel se a začal pít. A pil jsem hodně dlouho, v takový tý kocovinový snaze zbavit se toho utrpení, jo pro tohodle panáčka už bylo příliš pozdě.

Bylo to hrozný, ale vidina dalších šesti hodin v letadle, bez vody, čerstvýho vzduchu a stísněnej na sedadle vedle dalších dvou lidí, co mě budou v duchu soudit, byla ještě horší. Jenže vyhnout se tomu nešlo. Alespoň jsem se radoval, že budu u okýnka. Sedadlo 9A. Tak jsem se tam dopotácel, bledej jak stěna abych zjistil, že sedadlo 9A je sice nejdál od uličky, ale nemá okýnko. Prostě tam byla zeď. Tak jsem se usadil na tohle lože Záhořovo a cesta mohla začít.

Vedle mě si sedly dvě holky a já po chvíli odpadl a spal. Neklidným, nepohodlným spánkem. Od huby se mi prášilo i ve snech a tupá bolest hlavy mě občas vzbudila. Je vážně legrační, jak v letadlech, ve kterých nemáte v ceně letenky zahrnutou stravu a pití, vám nabídnou vodu jen dvakrát či třikrát. Během šesti podělanejch hodin. A v tom malým kalíšku toho bylo jak svěcený vody, ani ne dost si smočit prsty a pokřižovat se, takže jsem to do sebe nalil a doufal v brzký návrat australské letušky s dalším douškem.

Jak už jsem v úvodu zmínil, probral jsem se z komatu a spěchal na letiště, což mělo za násladek, že jsem se nepřevlíkl do letního oblečení. To znamena, že v 30°C a víc, jsem si jako pán chodil v černejch džínách a na nohách dlouhé hřejivejé ponožky. No a když jsem se dostal z letadla na Bali, tak ta vlhkost a horko mě už málem položily. Na výdeji zavazadel mi batoh vzali nějaký dva umpalumpové a i přes mé naléhaní, že o to nestojím to přede mnou táhli a nedali si říct. Pak si řekli o dýško a nenechali mě jít dokud jsem jim nedal dostatek. Každej si vzal 400 000 rupií. Další dva tataři co mi tašku vzali do kufru taxiku si každej vzali 100 000. Taxikář za 10minutovou jízdu, a to mě ještě odvezl jinam, než jsem chtěl, si vzal 700 000, smlouvání nefungovalo.

A teď kolik to tak asi je. Jízda celá by měla stát maximálně 100 000. Za peníze, který jsem utratil během první hodiny tady, jsem mohl vyžít pár dní. 1 dolar je 10 000. Hrozný, hodně mě to štve, ale stalo se. No, sedl jsem do baru, šel na internet a čekal na Andyho, u kterýho jsem měl bydlet. Je to gay. A po pár hodinách dorazil. Sedl jsem k němu na skůtr a vyrazili jsme do jeho bydliště vzdáleného zhruba 30 minut jízdy, skrz šílenou dopravu sestávající se ze tisíců skůtrů a motorek a pár aut, kde nikdo nedbá pravidel silničního provozu, jezdí se v protisměru, předjíždí se po všech stranách, po chodnících, zkrátka je to fakt jedna velká fakace na všechny regule.

Andyho dům. Andýho dům je. Andyho dům je jeden malej pokoj, a záchod/sprcha dohromady. Co to znamená? Sprcha je kýbl s vodou s naběračkou, kterou na sebe tu vodu nanášíte a pak to steče do kanálu v zemi. Záchod je díra v zemi a toaletní papír je…ten kýbl s vodou. Takže tou samou naběračkou a vodou si myjete zadek a pak si v tom třeba opláchnete obličej, genitálie, hlavu, prostě co chcete. Toto zjištění mělo za následek, že jsem se umyl jednou. A to jen aby se neřeklo a na záchod jsem šel až před chvílí, protože jsem už musel jinak bych prasknul, ale k tomu se ještě dostanu. V pokoji je jedna matrace na zemi. Takže jsem spal vedle Andyho. K tomu se ještě dostaneme.

Andy mě vzal za jeho kolegyní z práce a nějakýma kamarádama. A jsou to úžasný lidi, vzali mě na noční trh, kde jsem byl jedinej turista a divil se hygienickým podmínkám a myslel si, že všichní musí být stiženi krvavými průjmy a žloutenkou. Prostě maso v tom vedru se jentak válelo po stolech, na zemi, všechno promíchaný, oblezlý mouchama a myšlenka na to, že se všichni mejou kadící vodou a pak zpracovávaj maso, na čistotě taky nepřidala. Pak jsme se vrátili k nim domů a já byl pozván na večeři další den a zároveň mi Ari nabídl, že mě proveze na skůtru po nějakejch chrámech, vezme na pláž a tak, takže jsem nadšeně přitakal a za cenu 200 000 jsem byl vskutku rád. Rozloučili jsme se a já a Andy jsme dorazili domů.

…Po tom, co se omyl kadící vodou, byl čas jít spát. A pohoda, chvíli jsme se bavili a pak jsem zabral, časovel posun a vedro a ozvěny kocoviny udělaly své, takže jsem byl jak byl jak zabitej. O pár hodin později jsem se cuknutím probral, pač ten jarabák se dotknul mýho obličeje. Pak předstíral, že spí, takže jsem si fakt nebyl jistej, jestli se to stalo, ale trvalo mi hodnou chvíli, než jsem zas usnul. Pak jsem se zas probral, on byl tak 8 centimetrů ode mě a předtíral že spí. Tak jsem se šel vymočit do díry v zemi, ruce si neomyl kadící vodou, a vrátil se do postele a „vzbudil ho“ a řekl, ať se posune, že se na svojí půlku matrace nevejdu. Posunul se. A mě už bylo jasný, že tuto noc nezaberu. Jeho neustále kontrolování jestli spím a přisouvání se a následné odsouvání, to nešlo, kdybych zabral, tak by mě ještě vobtáh.

Ráno mě odvezl k těm známejm a já strávil hodinu čekáním, až přijde Ari, ve společnosti asi 60ti leté dámy, která neumí slovo anglicky, ale super, byla vtipná a docela jsme se pobavili a já měl dost času vymyslet jak se od Andyho odstěhuju. Přes den na skůtru, který si to zběsilou rychlostí hnal místní dopravou, jsem se rozhodl, že večer půjdu chlastat s Arim, i když umí anglicky asi jako já franouzsky.

Chrámy jsou vážně zajímavý a starý a ani u nich není moc turistů, tak jsem si prohlídku užil a Tanah Lot, nebo jak se jmenuje, je vážně úchvatnej, je na skále v moři a tak. No hezký je to. Na oběd jsme zastavili u jednoho z mnoha stánků podél silnice uprostřed rýžových polí a palem. Dal jsem si místní specialitu, rejži s chilli a grilovaný kravský vnitřnosti na špejli. Prej asi střeva. Lahoda. Křupavý a pálí to jak ďábel. Ke konci dne jsme jeli na pláž, kde jsem se vykoupal. Sprcha kadící vodou nepřicházela v úvahu, takže jsem byl rád za slanou mořskou vodu, jen ať mi ta sůl klidně žere kůži, hlavně když už nebudu sám sobě smrdět chlastem a potem. A celý náš trip jsme zakončili v night clubu. Koupil jsem nám pivo a přisedla si k nám docela pěkná holka.

Anglicky co? Neuměla, tak se bavila jen s Arim a já na ně koukal a nechápal, to že to je night club mi bylo sděleno až později, tak proto. No bylo hezký je pozorovat jak flirtujou a jak se ona k němu má, zvlášť protože si to pivo dala s náma. To mě vytočilo, já ho koupil pro sebe a ne pro ni, takže jsem svojí 0,7 litrovou lahev do sebe vyklopil rychlostí blesku a stav blažené opilosti se dostavil v cuku letu. Šel jsem na záchod, protože už jsem cítil značnou potřebu jít, posedět si na záchodě a následně užít luxusu tří vrstvého toaletního papíru a unášet se na vlnách libého zvuku spláchnutí toalety a následně si umýt ruce pod tekoucí vodou, do které rozhodně nikdo nekadil.

Správně, záchod byla díra v zemi ještě horší než u Andyho doma. A tak jsem tam chvíli stál, předstíral, že jakože čůrám a pak že si meju ruce a vratil jsem se ke stolu akorát když nadešel čas jet domů. S prostitující se dívkou jsme se vřele rozloučili, já ještě naposled spočinul svým zrakem na jejím poprsí a jeli jsme. U Ariho doma jsem strávil dalších několik hodin čekáním na to, až se Andy vrátí z práce, a tak jsme se opět věnoval plodnému rozhovoru s postarší dámou. Dívali jsme se na televizi, pokaždý když byla zmínka o bombách v Bostonu, tak řekla „boom“ já odpověděl pokýváním hlavy a se slovem „bum“ jsme se dívali na další zprávy.

Takhle jsme strávili přes tři hodiny. Poté dorazil zbytek rodiny, která sice taky neumí anglicky, ale víc lidí je větší zábava, tak jsme posedávali až se vrátil i Andy a byl čas na večeři. K té se podávala vařená kukuřice, fazolové lusky, rýže a ryba. K tomu mísa chilli omáčky, která mě rozbrečela jen jsem ji cítil. Snažil jsem se zapomenou na to, v jakých podmínkách jsme tyto pochutiny předešlé noci na tržišti koupili a bylo to fajn.

Andymu jsem řekl, že se budu následujícího dne stěhovat a že dneska v noci jdu s Arim pít jestli mu to nevadí, takže bych se vrátil až pozdě v noci, ať nečeká a nedělá si starosti. Bylo to bez problémů, takže jsme se odebrali do 20minut vzdáleného centra, kde je plno barů. Panák vodky za 15 000 rupií. Oh ano. A tak jsme pili, co nám přišlo do cesty a střídali bary a tancovali, až byly dvě hodiny a my se vykecávali se šlapkama. To se mi moc nezamlouvalo, tak jsme si odsedli a bavili se pro změnu s jinejma dvěma. A tak to šlo dokola, protože jich jsou všude na tisíce. Pak jsme chvíli popíjeli s australskou rodinou, za což jsem byl rád, konečně někdo s kým jsem se mohl doopravdy bavit. Přišel k nám sekuriťák a nábízel viagru a ještě nějaký prášky, zdvořile jsme odmítli, ale docela nás to pobavilo.

A poté byly tři hodiny a my opustili centrum, s úmyslem stavit se ještě v nějaký putyce cestou. Zastavili jsme na jídlo a co se nestalo. Andy volal Arimu a byl hrozně naštvanej, kde jakože jsem a že na mě čeká celou noc. To už mě tenhle bukanýr vážně naštval. Jeli jsme domů, kde se na mě snažil hrát naštvanýho, ale protože je neuvěřitelně teplej, tak to bylo komický, tudíž se to míjelo účinkem. Znovu jsem zopakoval, že se dnes stěhuji a lehl jsem si na zem, jelikož další noc vedle něho už jsem vážně strávit nechtěl. To se ho dotklo.

On šel ráno do práce a pro mě měl zajet Ari, ale je tři čtvrtě na dvě a nikde nikdo. Tak nevím, co se děje. Prostě tu jen sedím a čekám na večer až se teplý pán vrátí a odveze mě k nějakýmu hostelu. Kde se ubytuju, osprchuju čistou bezvýkalovou vodou a bude mi dobře. A zejtra se vyvalím na pláž a budu si to užívat. A možná to tak budu dělat po zbytek týdne. Chrámy jsem viděl a doprava po ostrově je nemožná, takže si udělám flákací dovolenou. Proč ne.

Teď už je mi hej, ale ráno to bylo hrozný, bylo mi zle a už jsem vážně potřeboval na záchod. Tak teda tradá, mám to za sebou. Bylo to v křeči, tělo se mi klepalo pod návaly kocoviny, z horka jsem byl celej zpocenej, ale mise splněna. Teď tedy jen sedím, ustavične piju vodu z barelu a objímám větrák.

Takže první dny tady jsem si docela užil a zjistil, že jsem rozmazlenej, protože mám problém s užíváním místního záchodu, ale ono to půjde. Na Andyho kamarády jsem udělal dobrej dojem s Andym samotným se to podělalo, ale necejtím se kvůli tomu blbě. Ať si klidně myslí, že jsem hulvát, protože se chci odstěhovat, osahávat mě po nocích prostě nikdo nebude. Pokud to nebudu chtít. A od něj nechci.

Bydlím v hotelu kousek od pláže a klubů. Za 100 000 rupií na den. To je dobrý. Mám pokoj s obří postelí a druhou malou, koupelnu se splachovacím záchodem a vanou a před pokojem bazén. A toust k snídani v ceně.

Sice je povlečení od krve a všemožnejch tělních tekutin, pod postelí mám nějakou indickou paštiku, umyvadlo na v koupelně protejká a záchod taky, takže je podlaha dost mokrá s mradlavá a ve vaně mám mravence a je rezavá, ale pořád je to lepší než u Andyho s kadidírou, kadící vodou a jeho choutkama na můj věneček.

Zas aby to nevyznělo všechno blbě, on je hodnej, tohle místo mi taky našel a dohodil a proto je ta cena tak nízká, není zlej jen mě chce vobtáhnout a to se mi nelíbí.

Včera jsem celý den strávil v jeho pokoji, protože jsem neměl kam jít, tady se dá během 30 metrů chůze stratit i v centru, natožpak v okrajový části města, to tam prostě musíte žít. A tak když se večer vrátil, nadšeně jsem se vrhnul na večeři, kterou přinesl a jeli jsme se rozloučit s těma jeho známejma. Bohužel Arimu bylo ještě z předešlé noci blbě a tak se neukázal.

Všichni byli na Andyho naštvaný, protože nás donutil přijít domů brzy a všem volal, kde jsme. Ve dvě v noci, to je opravdu nepotěšilo. Takže se všem omlouval a mě všichni litvali, že jsem se vrátil domů tak brzo. Rozloušení bylo milé, znovu jsem si poklábosil se starší paní, která do mě pořád něco hučela, ale nikdo se nenamáhal s překladem, tak jsem se jen usmíval a přikyvoval, občas se zasmál a předstíral, že jsem neslyšel jak prdí nebo krká. Nakonec mě objala a byla smutná a že jsme ji připomínal jejího druhýho syna, kterej se jmenoval Viktor. Chvíli mi vrtalo hlavou, jak je to možný, když nejsem ani trochu asiat/černoch, ale vyšlo najevo, že její manžel byl původem Holanďan, tak možná byl Viktor taky bledý chlupáček jako já.

Po rozlučce mě Andy dopravil sem a já si s ním dal pivo. Po jeho odjezdu jsem si dal pár dalších a šel se projít. Dostalo se mi nabídky na rozličné zboží a zážitky. Krom klasických suvenýru tu byly i rozličné drogy jako hašiš, tráva a snad i kokain, pokud teda te náznak šňupání znamenal kokain; a asi vypadám opuštěně protože každých pár metrů mě někdo zastaví jestli nechci ženskou. Který jsou tady hodně levný a je mi jich líto, ale na druhou stranu si asi slušně vydělaj, i když jedna se dá pořídit od 150 000 výš, takže dolní hranice je asi 15 dolarů. Na koruny si to hoďte, sami jestli vás to zajímá. Zkrátka je to levné. I tak jsem ale slušně odmítnul, jen jsem se samozřejmě ptal na ceny a věk nabízených dívek. Jsem byl zvědavej no.

Čím už jsem ale nepohrdnul byly houby. První nabídky byly okolo 150 000 rupií. Časem se snižovaly, až jsem si koupil za 40 000. Byl to pěkně sladkej drink. A protože bylo už po půlnoci a já chtěl v klidu čekat, co to udělá, v případě, že bych chtěl někdy jít na párty a dát si je tam, šel jsem domů vyčkával. Zatímco jsem čekal, začal jsem psát další článek, abych ráno zjistil, že smysl dávaj jen první dvě věty a pak už je to shluk náhodnejch výrazů, který nedávaj absolutně smysl, až na větu „Já jsem tak pomalej, tak strašně pomalej.“ Která trochu smysl dává. Znamená, že jsem pomalej. Ale odstavec ve stylu: „Kuře Nechtělo

teplo na moře pláži…. Ovocný led“

Už moc smysl nedává, ale vsadím se, že kdybych to publikoval jako dadaistické dílo na pisalci.cz nebo jak se ta stránka pro zoufalé básníky, kterým nikdo nerozumí, jmenuje, dostal bych hodně vysoké ohodnocení.

Pak jsem sledoval fén na stropě a upřeně se pozoroval v zrcadle. A povídal si se stropem, ale ten mi rozuměl a podporoval mě, takže to je v pohodě. Když jsem se vrátil do normálu bylo kolem šesté hodiny ranní. Usnul jsem a vstal o půl desáté, abych šel na snídani. To byl fakt jeden toust s nějakou sladkou pomazánkou a sklenička čaje. Pak jsem se vrátil do své chýše, spal další hodinu a šel znova projít město a kolotoč nabídek na levný sex a drogy se roztočil nanovo.

Došel jsem si až na okraj centra, kde jsou malý stánky s jídlem a žádnej mekáč nebo KFC či restaurace a koupil si kravký chrupavky, hovězí cosi na špejli, tofuněco, rybu a bylo to dobré. Zašel jsem do dvou stánků, abych toho porovnal co nejvíc a utratil 4 dolary. A to jsem se hodně nacpal. Pak nic až do večera, kdy jsem zas vyrazil, tentokrát na druhou stranu, za jídlem. Opět dva chody, nějaká ryba v curry omáčce a kuřecí střeva na špejli..asi střeva + sušené hovězí s chilli omáčkou a krevetama. Všechno s kopcem rejže.

…Trochu mi přijde, že jsem se na Bali přišel nažrat, ale coby ne, ono je to fakt chutný. Ale začínám tloustnout a chudnout, takže si dám zase menší půst. Štve mě to, kdybych při cestě na letiště těm hajzlům nedal skoro 200$ mohl jsem si tady celý dny prožrat a propít.

Teď je skoro půlnoc, přemejšlím, že půjdu houbařit a pak na pláž. Bych zase mohl mít nějaký pěkný příběh. A aby vás náhodou nenapadlo, že jsem nějakej rebel, tak lysohlávky jsou tady legální a obchody s nima jsou úplně všude.

Rukola a auto

Můj téměř roční pobyt na Zélandu se chýlí ke konci. Připadá mi to, jako by to bylo víc než rok. Když si vzpomenu na Auckland, tak mám pocit, že to bylo už před dávnou dobou a ono je to jen 4 měsíce. Všechny vzpomínky jsou tak nějak zamlžený a nejasný.
Ale to bude asi tím pitím.

Posledních pár měsíců jsem strávil v Christchurch. A pracoval přes agenturu, jakožto dělník. Dělal jsem zajímavé věci. Rozebíral lešení, čistil střechu od rzi, třídil odpad v recyklačním centru, leštil nově položenou podlahu, stěhoval troubu na pizzu,... Bylo toho dost.
Ale protože jsm byl línej jak prase a radši jsem se věnoval bloumání po domě opilej, tak jsem tady moc nevydělal. Vlastně jsem šel do práce jen, když se mi chtělo. A občas to byla sranda, protože většina mých spolupracovníků byla nějak postižená. A chyběly jim zuby. Jo.

Hned ze začátku svého pracovního poměru jsem se seznámil s Coreym. Corey měl brýle jak dno od půllitru. Corey měl taky zaschlou pěnu okolo pusy, neustálý ruměnec ve tváři, soplíky u nosu a kroutil podivně prstama. To, že ho po dvou týdnech vyhodili, je mi záhadou, chodil pro ně pracovat každej den. Já tam byl tak 20x. Což není mnoho. Ale předtím než odešel, mě dal hodně užitečných rad:
1. Dýchání je zdravé, měl bys pořád dýchat, mozek i srdce potřebujou kyslík a pomocí dýchání ho získaj.
2. Jíst ovoce a zeleninu je zdravé. Třeba brokolici, rajčata, fazole, kukuřici, zelí, jablka, třešně, jahody, kiwi,... (Jo fakt měl dlouhej seznam zeleniny a ovoce, kterej mi celej vyjmenoval.)
3. Pít vodu je důležité a zdravé. Tělo ji potřebuje, aby mohlo fungovat. Když nepijete dostatečně, máte žlutý čůrání.
4. Když má někdo žlutý čůrání, měl by se napít.
5. Je dobré mít práci, protože za ni dostanete peníze. A za peníze si můžete koupit ovoce, zeleninu a vodu.

Mým asi nejdelším kamarádem byl Paul, se kterým jsem dělal týden na pile. Byl hrozně milej, to jo. Ale nebylo mu rozumět. Ano měl jen pár zubů, byl to maor a jeho přízvuk zabíjel. Ale co jsem tak pochopil, měl rád holky z Brazílie, za mlada dělal hodně drog, víkendy tráví v naprostý opilosti a žije v hostelu. Vím, to není moc informací, na to že jsem s ním travil 8,5 hodiny denně po dobu jednoho týdne, ale fakt se mu nedalo rozumět. Naštěstí jsem rychle přišel s jednoduchým fíglem, jak to zamaskovat.
Nikdy se mě na nic pořádně neptal a stačila mu krátká odpověď. Takže jsem přišel na dvě verze odpovědí, jedna byla potrvzující "yea bro" a druhá nejistá/negativní "nah bro". Když si dáte záležet na výslovnosti, tak obě zní skoro stejně "ehh bruh". Takže si vždycky vybral odpověď, která mu vyhovovala, a tak jsme spolu dobře vycházeli.

Jinak jsem tady vlastně jen zabíjel čas a čekal na Asii.

Kolik višní tolik višní.

Dlouho jsem nepsal, tak to nějak shrnu.
Projel jsem západní pobřeží jižního ostrova, něco viděl, fajn. Dostal se do Queenstownu. Šel na největší houpačku na světě. A teď jsem v Christchurch a hledám práci. A novinka, mám pronajatej pokoj v domě.
Mám soukromí po 10ti měsících a nevím, co s tím. Já už se nedokážu ani převlíknout, aniž by mě někdo sledoval. Jako když se ten starej děda v Shawshanku nemohl jít ani vyčůrat, když ho pustili na svobodu, protože byl zvyklej dostat povolení od bachařů. Já prostě potřebuju publikum.

A ženy. Och. Vůbec nic samozřejmě, ale nějaké dílčí úspěchy tu byly. Parkrát jsem se sešel s Korejkou, která se Youngjin Wi jmenuje. Ale to nestojí za řeč, co bylo nejlepší bylo setkání s Němkou. Přidala se ke mně na ulici a stopovali jsme společně. Nakonec jsme udělali nějaký vejlety a strávili spolu tři dny. A dvě noci. Z níž jednu ve stanu pro jednoho. Možná jednoho a půl. I tak to bylo malý a fajn. Ale jinak nic. A včera jsem se s ní zas po dvou týdnech sešel, náhodou byla ve stejným městě, tak jsme zašli na pivo. A pak zas nic. V Queenstown jsem se také seznámil s jednou hezkou holkou ze Švédska. Naučil jsem ji jokopogo a byla to docela sranda. Pak jsme leželi na parkovišti a koukali na hvězdy. Ale zas nic. A poslední noc jsem se seznámil s Italkou. Bavil jsem se s ní pár hodin a ona celou dobu brečela smíchy. Já byl zhruba po 12-15 pivech, a nevim asi jsem působil vtipně. No bylo to zajímavý a skoro jsme si dali pusu. wow. Skoro, ale nakonec nic. Neva, zejtra s ní mám rande ve městě. Ale dokážu si tipnout, co z toho bude. Nic.

Takže když to shrnu, měl bych zapracovat na koncovce, jinak fajn.
 
Dneska jsem zažil první zemětřesení. No, popisovat vám to nebudu, prostě se třásla zem.

Celej den jsem se zaobíral myšlenkou, proč se kytovcům říká kytovci. A nevím. Určitě existuje jednoduchý vysvětlení pro to a je snadný to najít na netu, ale mě baví nad tím přemýšlet.