Titul z rekreologie? Ne, díky.

Až budu mít čas a peníze, nechám si vyrobit tričko s nápisem "No como tortugas" a asi obrázkem želvy. I když by stačil jen ten nápis. Přijde mi to suprový, když jsem to řekl Marie, tak se rozbrečela smíchy, což mi udělalo radost.

Až se vrátím domů, začnu kariéru v prodávání koberců, chci dělat něco úplně jinýho, než roznášet jídlo v restauraci a prodávání koberců je docela dost odlišný. Stejně jako třeba pokládání dlažby na záchodech základních škol. To už je úplně jinej svět, ale asi bude těžký se v tomhle oboru uchytit, podle mě je tam silná konkurence.

Zeptám se jestli mi pracovní regule dovolují nechat si narůst knír. Protože by to vypadalo výborně.

Já s knírem. Ilustrační foto.

Ještě bych si k tomu pořídil cilind, vycházkovou hůl a dlouhej plášť a procházel bych se po městě jako největší pán.

V práci jsem našel lihovej fix. A jestli někdy budu u vás doma, tak věcí, kterou určitě nechcete, aby se přihodila, je umožnit podnapilému mně najít lihovku. Já jsem se vyřádil. Na záchodě jsem nechal vzkaz "André is gay" (protože fakt je a nemám ho rád), v převlíkárně jsem nechal vzkaz "Fabio sucks clock." A pak jsem všude různě kreslil absurdní blbosti, jako třeba rybu s erekcí a tak. A jistěže jsem to nekreslil na zdi, nejsem vandal. Jen na různý vyhlášky a oznámení, který má na starosti většinou Fabio. Takže teď tam máme holý zdi a já se cejtim dobře. Skoro jako umělec brojící proti systému, který je řízen bandou arogantních dementů.
Sním o tom, že jednou až budu bohatej a slavnej, tak si je koupím, oblíknu je do kousavejch punčocháčů a nechám je běhat po poli v bodláčí, zatímco do toho bude hrát dechovka a já po nich budu střílet vzduchovkou. Jo a na hlavě budou mít chlupatý, růžový králičí uši a na zadcích bambulky.

Oh long Johnson.

Grisell mi po práci a pár pivech ostříhala vlasy. Vypadám zas jak kdybych utekl z ústavu.

Během oběda jsem sám obsloužil 42 lidí. 42. To je hodně pro jednoho člověka. Ale docela jsem to stíhal. Fabio mi teda řekl, že bych měl bejt rychlejší, ale když mu došlo, že si nikdo nestěžoval a že v ruce svírám obří ostrej nůž, tak dodal, že to vlastně bylo docela dobrý.

U jednoho stolu seděla bohatá rodinka. Pod vládou jasnýho matriarchátu. Panímáma celé rodině říkala, co mají rádi a co si daj. Sama ale nejedla, protože měla asi 120 kilo a držela dietu, takže jen zaplatila nehorázný prachy za to, aby tam mohla sedět a říkat ostatním, co maj jíst. Já jsem ji ale prokoukl, je to takovej ten "dietní typ", co se na veřejnosti upejpá a celej den nic nejí, má permanentku do fitka, ale chodí tam akorát do vířivky a stěžuje si na to, jak se snaží, co to jde, ale kila ne a ne shodit. Přitom ale kolem půlnoci, když se nikdo nedívá, sežere 12 tukovejch rohlíků a 40 deka řáholeckýho salátu.
Ne že by se tu rohlíky nebo řáholeckej salát prodávaly, ale nějakej ekvivalent tu určitě bude.

A dneska bude párty. Rafael maj byt s přítelkyní jen pro sebe a tak se těším. Když jsem včera začal radostí nad tím, že si zase užiju zábavy, tancovat, on začal vydávat zvuky, které zněly jako: "Run dugudun dugudun dugudun..." a hrozně rychle. Až jsem si vzpomněl na psytrance párty v Chotěvicích. A pak z něj vypadlo, že to bylo "agresivní dnb"...ten kluk semi líbí a dneska bude zábava.

Brzo si koupím nový kalhoty, v těchhle vypadám, jak kdybych je ukradl, jsou mi prostě moc velký a další díry v pásku už to nespasej. A taky potřebuju nový boty, jedny jsou zničený, druhý jsou pracovní, třetí nehorázně zatouchaj a čtvrtý jsou pohory. Je fakt, že kdybych si to v létě štrádoval po ulicích v pohorách, asi by to byl dobrej punk, ale radši si koupím něco pohodlnějšího.

Jinak teď sedím v knihovně u regálu s časopisama a asi tak 58cm od mýho obličeje je časopis "The BeeKeeper" To beru jako znamení. Znamení toho, že ten časopis je o včlaření.

No soy tortuga

Zase zaučuju dva nováčky a mám z toho nehoráznou zábavu. Jsem nejmladší v našem úžasném podniku, jež se Wildfire zove, a tak mi to přijde divný. Třeba když jsem musel 33 letýmu IT inženýrovi z Chile ukazovat, jak servírovat a jak připravovat talíře, tak mi to přišlo až nevhodný. Jsem jen cucák, co má skoro každej den kocovinu a na nějaký důležitý role nemám ani pomyšlení. Takže moje výuka probíhá stylem:
"Hi, I'm Joko and I have massive hangover that is killing me, so...just...just do this shit like this and if you fuck up don't worry, I or someone else will fix it. And if the managers tell you something, just ignore them, smile and say 'Yes' and that's pretty much all you need to do. I have been doing it for 3 months now and I even got promoted for it. If you have any questions feel free to ask me. I'm here to help you. And the last thing, the guys here are awesome, managers are assholes, I am a ninja and this place is a shithole."
A tak si já dělám kamarády.

Chtěl jsem jít na operu, po tom, co v městským divadle skončil Louskáček, začali hrát Prodanou nevěstu. Což je paráda, nečekal bych, že to Smetana dotáhne tak daleko. Ale zpívaj to v angličtině a nejlevnější lístek je za 80 dolarů, takže nikam nejdu.

A včera jsme po práci šli na jedno. Tentokrát to bylo myšlený fakt jen na jedno, byli jsme unavený a nechtělo se nám nic dělat, jen sedět u krbu a bavit se. No. Jenže co se nestalo, vyhráli jsme 100$ na utrátu. Ke každýmu drinku jsme dostali lístek s číslem a pak bylo losování. Maria vyhrála.
Jak už asi víte, tak jsme si zas vožrali držky a šli domů nad ránem. To se tak někdy stane.

Dneska mám den volna, takže jsem rád, že můžu sedět s kocovinou v knihovně a nic nedělat, kdybych musel pracovat, tak se asi rozbrečím.

A hostel je v socialistické péči nájemníků. Všichni uklízej, spravujou a je to paráda. Bude se malovat a dělat širší stěny a třeba i zapnou topení. Který už je teď ale stejně zbytečný, protože začíná bejt teplo. Je to ale stejně paráda. Takže i kdybych se nestěhoval, tak už mi to moc nevadí, není to už taková díra.

Rachmaninov.

Když jsem se včera vrátil do hostelu, seděli jsme všichni u televize a přemejšleli, co dělat.
Ind z mýho pokoje se rozbrečel, protože nemá ŽÁDNÝ peníze a tady pracoval za ubytování, takže bydlel zadáčo a nějaký jídlo se taky našlo. Teď bude ale v hajzlu a neví, co dělat.

Tak přišel Ricardo s nápadem, jak nastalou situaci vyřešit. Začal balit jednoho jointa za druhým. A protože jsme všichni dospělí a zodpovědní lidé, tak jsme šli ven, sedli si do kruhu a bylo nám fajn. A vážně to pomohlo, vyřešili jsme to. Někdo zavolal majitelům budovy, jestli, když se najde novej manažer, může hostel fungovat dál, oni řekli, že jo, ale musí to bejt do středy. Tak teda úchylnej teplouš Derren bude asi novej manažer a nikdo se nemusí stěhovat. Snad. Když to nedopadne, tak nevim. Ale už jsem si pro jistotu zabalil a je to divný. Všichni jsme si zabalili a najednou je všude docela pořádek.

Teď si sedím v knihovně, pak půjdu pryč, vyžehlim si uniformu a hurá do fachy. Ital bohužel dneska pracuje přes den, takže jsme se nemohli sejít a na nějakým stěhování se domluvit, ale snad k tomu co nejdřív dojde. A už mě nebaví ho titulovat "Ital", jmenuje se Nicola.

Jsem nindža

Sms konverzace:

Stephanie: Vím, že ti je blbě, ale my jedem do Thajska a příště se sejdem až v Evropě. Tak pojď dneska na pár piv.

Já: Přijdu, ale nevím jestli budu pít.

Stephanie: Tohle je zbytečný, my jsme Irové, ty jsi Čech, co si budem nalhávat...

Já: Ok.

A v deset jsme se sešli a v devět skončili.

Tady je fotka, když jsme začínali.

Zprava: Steve, Stephanie, Jokyč a teplej barman, jehož jméno si nepamatuju, tak mu budu říkat třeba Greg.

V průběhu večera jsme šli do mé práce, která je přes víkend i nočním klubem. No, neměl jsem tam chodit, byl jsem "nemocnej" ale co. Kluci z ochranky to vočekovali a řekli mi, že tam žádnej manažer není. Tak jsem šel. Nikdo ale nepočítal s tím, že Virage se bude nalejvat na baru. A byl tak na mol, že když jsme se viděli, tak jsme se tak nějak očima dohodli, že se nevidíme. Bylo to výhodné pro obě strany.

A protože jsme hodní a v práci se máme všichni rádi, měli jsme drinky zadarmo. A bylo jich tolik, že tady mé vyprávění z večera končí a přesunem se k ránu, kde se opar zapomnění rozplývá.
Bylo asi sedm ráno, když chtěli zavírat, a tak vypli hudbu. To ale neměli dělat. Steve, obří Samojec Aaron, Maria, Steph a já jsme rozezpívali celej podnik (asi 40 dalších opilců). Začali jsme klasiku "I don't know owow ooow..." - http://www.youtube.com/watch?v=q9F8nh3MvTc a všichni se přidali. A nepřestávali jsme asi po dobu deseti minut. Takže osbluha zas zapla hudbu, pustila televizi a začala točit piva.
Ještě předtím, než byl definitivní konec, mě Steve pobídl, ať políbím nějakou náhodnou holku, že mi koupí panáka. Obvykle bych se styděl no, ale kousek od nás stála Mexičanka, tak jsem se toho ujal a dostal panáka. A prej byla docela hezká. Tak toho ani nelituju. Ono stejně nejde pořádně litovat něčeho, co si nepamatujete.

A druhej den jsem šel hurá do práce a s Viragem už se zdravíme "Hey bro" Takže nás ona noc stmelila.

Jsem bůh pekelného ohně a přináším vám... oheň.

Můžu si ušoupat zadek, abych se uživil, od rána do noci v práci, žádnej soukromej život a když jo, tak si ho nepamatuju, protože trpím alkoholovou amnézií a jediný, co za něco sotjí je jistota "domova", nechutnýho hostelu, kde mám ale svoji postel a můžu tam složit hlavu.
A dneska večer mi řekli, že ve středu ráno musím bejt vystěhovanej, protože hostel se zavírá. Čekal bych, že nám daj vědět třeba trochu dřív, ale to oni ne. Paráda, žádnej stresík, jen prostě nemám, kde bydlet a vystěhovat se musím ráno, když pracuju, tak nevim, asi vstanu v šest a všechny věci přenesu do práce a začnu žít tam.
Jinak jsem si taky vyhlídl super dovolenou. 6 dní na Fiji, včetně letenek a transportu na letiště a z letiště a tak za 1118 $, To je prostě krása. A víte co? Když jsem se ptal, jestli můžu dostal v půlce listopadu volno, tak mi Fabio řekl, že ne. Ale ať se zeptám zítra, že to proberou ještě mezi sebou. Já fakt nemám nárok na vlastní život.
Podle mě, když se ho zeptám zítra, tak řekne, že ne, ale ať se zkusím zeptat ve středu, že to proberou. A ve středu už na mě bude jen řvát, protože tam přitáhnu s kufrem a obříma psíma očima.

Rarášek

Asi začnu kouřit. Protože:

Nudný Joko na archivní fotce z výletu do Janovic

Malý detail a všechno je jinak, jaké charizma a styl!

Ital měl dneska poslední den v práci. Je mi z toho smutno, už tam jsem fakt nejstarší. Ale dobrá věc je, že bych s ním možná našel byt a bydleli bychom spolu. A to by byla strašná paráda. Ale nevím, jestli to dopadne.

A rozbil jsem skleničku. A ne omylem, prostě jsem vzal skleničku na víno, šel ke koši a vší silou s ní třísknul o dno. Parádní pocit. Možná vám to přijde až moc agresivní, ale druhá možnost, kterou jsem zvažoval, bylo vzít lahev od vína a rozmlátit ji Andrému o hlavu. To by bylo už ale moc.

Jo a Virage včera v klubu vychlastal lahev whisky a sotva chodil. A jo, viděl jsem ho, protože jsem šel zase "pařit". A zase hodně a to že jsem celej den strávil chozením na záchod mě netrápilo. O tý noci napíšu asi jinej článek.

Ešus.

Zase to samý...

Včera jsem se zprasil jak naprostý hovado. Označil bych to za druhou největší vylitost za dobu, co jsem na Zélandu.Whisky je definitvně moje nejoblíbenější pití. Včera jsem vypil lahev. A pár piv. Steve je zpátky ve městě, tak jsme zašli na "chvíli posedět" Zatímco ostatní postupně odcházeli, my zůstali a vypili všechno, co se nám připletlo do cesty a pak jsme šli na bourbon do mého luxusního apartmá. A pak znova do baru.

Probudil jsem se v osm. A utíkal na záchod. Cestou jsem ale spadnul, protože jsem se motal a narazil si záda. Když jsem doběhl na záchod, překvapil jsem sám sebe, že vlastně nepotřebuju zvracet, jak jsem se původně domníval, ale že se jedná spíše o explozivní průjem v South Parkském stylu.

Nejdřív jsem si myslel, že to bude fajn, že je to vinou pití, a že to zvládnu, jak to tak dělám. Pak mi došlo, že v hostelu se rozšířila nějaká infekce, ale já si myslel že se mi vyhne. Nevyhla. A to že jsem měl jednu z nejhorších kocovin v životě byla jen třešnička na dortu.

Volal jsem do práce, že nezvládnu v deset přijít a otevřít, ale nikdo to nezvedal. Ani hlasovka nebyla, takže jsem se několikrát marně pokoušel a nic. Při jednom z mých častých návratů z koupelny mi zvonil telefon. André. "Kde jsi? Máš pracovat!" "Promiň, volal jsem asi desetkrát, nikdo to nebral, nemůžu přijít, jsem nemocnej." "To ti nevěřim, dones potvrzení od doktora, nebo máš padáka" *prásk*

Tak jsem se oblíkl, šel na záchod, vypil litr vody, šel na záchod, vyčistil si zuby, šel na záchod, vyrazil ven, vrátil se a šel na záchod a vyrazil ven znova. Šel jsem do agentury, nejdřív ale zašel na záchod, zeptal se, kde je tady doktor, poděkoval, šel na záchod a vyrazil k doktorce. Dorazil jsem do čekárny, vyplnil papíry, šel na záchod, šel k doktorce, řekl jí jak se věci mají a že mi v práci nevěřej, ona se zasmála a pak mě politovala. Dala mi papír, já šel na záchod, zaplatil 88 dolarů. A šel do práce.

Tam jsem předal papír, šel na záchod a to je tak všechno. Teď sedím v knihovně a je mi bídně. Snad mi Allianz ty doláče proplatí, jinak budu naštvanej a chudej.

A doktorka mě zvážila. Když jsem opouštěl domov, měl jsem 88kilo. Teď mám 69. 69 kilo jsem měl naposled asi před dvouma rokama. Možná víc. Nahmatám si žebra. Je to sranda, protože pupek mám pořád, tak nevím odkud se ta kila ztratila.

Hovory H

Jsi dobrý, pracovitý, týmový hráč. Chceme tě tu mít a jsme ochotni ti zvýšit plat.

Super. O kolik?

O dolar.

To je málo. Dolar a padesát centů.

Ne, to nemůžeme, nevyděláváme a nemůžem si těch padesát centů navíc dovolit.

???...aha. Tak to já nevím..

Ale můžeme ti plat opět zvýšit o toho půl dolaru, třeba v prosinci?

Listopadu.

Půlka listopadu?

Ok.

A pak jsme si potřásli rukou a moje budoucnost až do 1. Ledna je zpečetěna. Co z toho pro mě plyne:

Najdu si byt.

Najdu si psychiatra.

Za tři měsíce budu mít játra tvrdý jak topaz.

V Aucklandu budu žít dýl než v mým rodným městě.

No nic, tady je můj imaginární rozhovor s Ghándím:

G: Ahoj, jak se máš?

J: Ale dobrý, dobrý.

G: Cos včera dělal?

J: Vstal jsem a šel do práce, kde makal do tří a pak šel na oběd.

G: A kam jsi na něj šel, máš nějakou oblíbenou restauraci?

J: Né, nikam, oběd jsem měl v práci, byl to sendvič ze zbytků, který nám kuchaři nechávaj.

G: Aha a co potom?

J: Pak jsem si dal šlofíka?

G: Takže jsi utíkal domů do postele?

J: Ne, kdepak, na to není čas, spal jsem v převlíkarně v práci. Asi tak 8 minut, pak se tam začali hromadit lidi…

G: To nezní moc dobře..

J: To ne no, ale naštěstí jsem tam moc dlouho nezůstal, posunuli mi směnu, tak jsem začal pracovat o hodinu dřív. Takže jsem měl asi tak 20 minut pauzu.

Bourne legacy je strašně špatnej film.

V hostelu straší.
Nevím kdy, ale asi před pár lety se na dámských záchodech zabila holka. Byla vožralá a sekla sebou o zem. Nevím jestli o záchodovou mísu, nebo jen podlahu, ale prostě si rozbila hlavu a konec.
Dozvěděl jsem se to včera, jako poslední ze všech. A to jen proto, že přiběhla Tracy, celá ubrečená, že na záchodech někdo je, i když tam "nikdo není". Za chvíli přiběhla Luise, taky připosraná, že tam fakt něco slyšela. No a to je tak všechno. Prej se to tam občas stává.
Jinak úmrtí v hostelech je docela častá záležitost, proto je všude zakázáno chlastat. Kromě tohodle jednoho, ve kterým jsem já. Většina úmrtí byla spojena s nadměrnou konzumací alkoholu, tak to prostě zarazili.

Jen mi přišlo zajímavý vám o tom říct.

Pár nesouvisejících poznatků na závěr:

Deadmau5 se fajn.
Potřebuju si někoho najít.
Měl bych si koupit boty a oblečení. A šampón.
Chci se začít učit španělsky.
Carolina se rozešla s přítelem.
Mám s Carolinou domluvenou schůzku, abych ji mohl předat flashku. A pak ji taky opít a oslnit, o tom už ale neví.

Holka v mým sklepě

Dámy, pánové, Marklaři, je mi ctí vám oznámit, že dostanu přidáno.

Přišel jsem do šatny společně s kamarádem zbytkáčem a vážně mi hráblo. Naštval jsem se, že tohle mě už nebaví a něco s tím udělám. Upravil jsem si kravatu, která je rozpáraná, takže je to umění to zakrýt, vzal jsem si mentolku, abych přebil alkoholové aroma a šel do kanceláře manažerů.

Já: "Ahoj Fabio."
Fabio: "Hi boss!"
Já: "Chci se zeptat, jestli bych mohl dostat přidáno?"
Fabio: "Hmm..víš..to se má tak...ono to...noo..."
Já: "Jestli ne, tak tímto ti oznamuji, že končím a za 14 dní budu pryč. Písemně ti to můžu dát za chvíli."
Fabio: "Ne, to je dobrý, žádnej problém, zvednem ti plat, ale budeš tu muset zůstat až do ledna."
Já: "Hmm..no..ok."
Fabio: "Tak v úterý se stav a dohodnem to."
Já: "Ok."

Možná mi pomohlo i to, že mi pár kuchařů a Roman přezdívaj "Half man, half knife" No, kdo ví proč? A taky už nesvěřej vozík s vepřovým nikomu jinýmu, jen mně. Což mi vadí, protože je to otrava, ale na druhou stranu vypadám důležitě.
Takže tam zítra naběhnu vyjednávat, beztak skončím jen se 14 dolarama. Ale můj sen je vyjednat si 15 dolarů na hodinu a záruku alespoň 45 hodin týdně + týdenní dovolenou. To se stejně nesplní, ale můžu to zkusit, už to, že mi přidaj je zázrak.
Nikdy žádnýmu passadorovi nepřidali. Od počátku restaurace v roce 2003 k tomu nedošlo. Takže teď jsem namyšlenej a důležitej.

Nicméně fakt, že tu budu až do ledna mě už teď zabíjí. Vánoce a silvestr v Aucklandu? Nechci. Navíc se co nejdřív odstěhuju z hostelu, snad budu mít pokoj sám pro sebe a tam zůstanu až do doby, než opustím tohle město. A na Vánoce si místo koled budu pouštět tohle. Ano, je to Řezník a jeho skvělý vánoční počin.
V práci je ze starý party jen Grisell, Maria a Roman. A to je málo. Jsem tam služebně nejstarší passador. Kolem mě jsou noví a všichni mluvěj španělsky a všichni mě čas od času naštvou, protože používaj můj nůž a to se prostě nedělá. Někdy vám vztah passador - nůž vysvětlím.

Čuli čuli, ehrm ehrm.

Málem jsem se nechal tetovat. V pátek jsem se družil s lidma z hostelu, bohužel asi naposled. Protože dneska je tlustá Wendy vyhodila, protože jsme dělali bordel a užívali si toho, že jsme mladí a krásní a ona nám záviděla, protože je stará a hnusná.
K tomu tetování, jak už jsem říkal, kluk z vedlejšího pokoje je vyrábí. A tak jsme se po mnoha doušcích whisky dohodli, že mi jedno udělá. Hned. Tak začal štrachat všechno potřebné, tetovací jehlu připojil do zásuvky, dezinfikoval mi ruku a chtěl už začít. Když v tom jsem prozřel a řekl jsem si, že to asi není úplně nejlepší nápad. No, nebyl. Ale naštěstí jsem z toho na poslední chvíli vycouval, tak třeba příště.
Nejlepší okamžiky z noci:

Svlíkli jsme se do spodního prádla a běhali chodbou.

Ricardo ubalil neuvěřitelně velkej joint, kterej potom sám ve výtahu vykouřil, během čehož jezdil nahoru a dolů budovou, a tak bylo marihuanové aroma naprosto všude a ještě se pořád drží.

Oslava Panenkova gólu v 1976 na ME společně s irským Andym.

Brutální hádka s Wendy a jejím mužem, během které málem dostal Mark přes hubu.

No, teď už se semnou Andy, druhej Andy, Mark, James a Ricardo nikdy nenapijou, protože jsou pryč. A já budu taky pryč. Brzo, protože druhej den po téhle velkolepé přehlídce lidské opilosti jsem si řekl o vyšší plat.

Proč bych si měl koupit nůžky na nehty?

Protože trhat si nehty je divný, nepohodlný a občas to bolí.

Půl dne jsem pak kulhal.

El Scorcho

Šel jsem slavit Grisellino zasnoubení. Byl jsem tam já asi 20 Mexičanů. Tak nějak jsem nezapadal. Naštěstí jsem se ale předtím posilnil lahodným pivem značky Flame, takže jsem neměl problémy se bavit s cizíma lidma. Ke všemu jsem znal barmana a tak jsem nám vyjednal levný drinky. Jo, takovej mám vliv. Došlo mi, že znám barmany ve čtyřech barech a oni znají moje jméno a vždycky prohodíme pár slov, což značí, že jsem sympatický mladík, se kterým je zábava mluvit, a nebo že prostě jen moc piju.

No tím levným pitím jsem Mexičany ohromil a hned mě měli radši. Rád bych vám vyprávěl o průběhu večera, ale jako obvykle si toho moc nepamatuju. Jen, že jsem tancoval na baru a jedna holka mě chválila a chtěla se bavit, nevím jak dlouho jsme spolu mluvili, ale když začali hrát makarenu, tak jsem utekl a začal zběsile tančit a už jsem se k ní nevrátil.

Když zavřeli, šli jsme přes město jinam. Na karaoke. Zpíval jsem La Bambu, címž jsem si získal srdce jedné milé mexické dívky, která se mě zeptala, jestli bych ji nedoprovodil domů. To, že šlo asi o pozvání na něco víc než jen procházku, mi došlo až dneska ráno. Takže jsem jí řekl, že ne a objednal dalšího Heinekena pro mě a Grisellinýho snoubence.

Pak jsem večer zakončil na backpackeru, kde jsem chvíli poseděl s Tomem a Humanem.

Vím, že jsem včera vypil 10 piv z mých zásob. Minimálně osm dalších piv jsem si koupil po hospodách + dvě tequily. Takže jsem zase klasicky šel do práce zpitej.

Byla sranda, tancoval jsem, zpíval, užíval si to. Roman se mi smál, že jsem vyřízenej, a dodal, že mi to závidí, on nemůže, protože teď bydlí s přítelkyní, který je 35 a ta by tyhle excesy netolerovala.

A jinak si ze mě v hostelu všichni dělaj srandu, kvůli tomu, že se v Čechách lidi uchlastávaj. Jo, byly toho tady plný zprávy.

Ahmadínežád je sloní lulan.

Na ulici do mě málem vrazil holub.

Během denní směny mě jedna zákaznice vzala za ruku, usmála se a poděkovala za jídlo a za obsluhu. Ještě půl hodiny potom, co odešla, jsem měl na tváří dementní úsměv.

Včera u nás večeřel celej národní tým rugbistů z Jihoafrický republiky. I s managementem. Ne, že by moji nadřízení odváděli špatnou práci, ale když očekáváte návštěvu 90 lidí + nějaký náhodný hosty, kteří se vždycky vyskytnou, měli byste mít dostatek personálu na obsluhu. Byli jsme tam tři passadoři. Jeden neumí krájet maso, tak nosil jen klobásy. Další sice krájet umí, ale je pomalej až se mi chce brečet. A pak jsem tam já. A ano, já jsem dobrej v tom, co dělám. Nepřeháním. Tak abych to zkrátil, prostě jsem to obsloužil skoro všechno sám a získal jsem si tak trochu větší respekt Hosté pak nechali 300 dolarů dýško. To je víc než týdenní plat, když jsem začal pracovat. A kolik jsem z toho dostal? Nic. Všechno to šlo jednomu číšníkovi. Chápu, že jim rozdává drinky, ale je jich na to taky víc a to, že dostane všechno jen jeden není fér. A já jsem vůbec naštvanej, protože bych si něco z toho taky zasloužil.

Doufám, že se dneska trošku vyleju. Když ne, tak zítra zaskočím za Montiho a budu pracovat v den volna. Protože se beztak nudím a potřebuju peníze. I když už jsem si vydělal i na letenku do Čech a zpátky.

Minulej týden jsme v kooperaci s Rocio (tak se jmenuje ta, se kterou jsem měl něco mít, ale neměl jsem, protože.. já ani nevim) znárodnili půlku lahve dobrého brazilského alkoholu. Cashaca /kašasa/ nebo tak nějak se to píše. No, bylo veselo. Dneska bych chtěl zkonfiskovat nějakej dezert.

Můj ctěný bratr měl včera narozeniny. Takže všechno nejlepší, je z tebe velkej kluk, buď v Brně opatrnej a Komárovu se vyhýbej.

Jokopogo

Občas jsou dny, kdy jsou všichni veselí a dělaj kraviny. Třeba dneska.
Já měl bezdůvodně dobrou náladu, tak jsem při otevírání udělal striptýz. No sundal jsem si triko a hopkal jsem okolo stolu, zatímco se Maria smála. Ona pak žonglovala s příborama, což neumí, takže jen vyhazovala vidličky a kleště do vzduchu a nechala je spadnout na zem, zatímco já jsem se smál.

Na zkoušku přišla nová servírka, je z Německa. Monti v kuchyni vzal klobásy, předstíral, že jsou jeho přirození a říkal něco ve smyslu: "I'll show her my bratwurst!" ...no a pak se to zvrhlo, já dělal kopulační pohyby nad hovězím a on zas "znásilňoval" jehněčí a dělal u toho "bé-é-é-é". Jo, v kuchyni se dějou prasárny. A ano, přišli bychom všichni o práci, kdyby se na to přišlo.

Včera jsem si dal kolečko po cestovkách, abych z nich vytřískal nejlevnější a nejlepší možnou dovolenou. Docela se mi líbí tejden na Samoe za 1043 dolarů. Což je fajn. No uvidíme, co z toho bude, tak trochu si myslím, že z toho sejde a pojedu jinam a cena bude jiná. Každopádně do konce týdne bych chtěl mít jasno.

A asi si koupím šampón, moje vlasy by to asi potřebovaly. A nebo se nechám ostříhat, Grisell to prej umí. A ta se taky mimochodem minulej týden zasnoubila, takže teď ve středu půjdem slavit. Už se nemůžu dočkat, až zas budu tak napitej až budu nesvéprávnej.
Na minulý párty, krom toho, že jsme se dohodli s mou "ex" že budem přátelé, protože spolu pracujem a je to trochu divný, tak jsem taky všechny učil tancovat chicken boogie podle vzoru MGMT. A nad ránem jsem si s Aaronem (obřím Samojcem) připíjel na zdraví všechn lidí, co šli okolo. A těch bylo hodně.

Škvarky kvarky.

Už nemám holku, takže zas můžu psát.
Takže tady jsem něco napsal o sprchování:

Rád se sprchuji. Teda dřív jsem se rád sprchoval, po tom, co žiju už pátý měsíc po hostelech se můj vztah ke sprchování změnil.

Dřív jsem jen zašel do sprchy, pustil vodu, stál, přemýšlel o životě jeho smyslu, své roli ve světě, přičemž jsem si napouštěl vodu do pusy, abych ji mohl vzápětí vyplivnout a s každým vyplivnutím přišel s novou úžasnou myšlenkou, jako třeba s nápadem na zkřížení slona a klokana. Byl by to vlastně jen velkej chlupatej slon, kterej by skákal savanou a říkalo by se mu slokan.

Slokan zrovna vyskočil nad travnatý porost savany.

 Bohužel, každý takový nápad skončí společně s vyplivnutou vodou v kanálu.

Když jsem uznal za vhodné sprchu opustit, jen jsem vylezl, osušil se a šel se dál potloukat po domě a předstírat, že jsem normální a vůbec jsem jak retard nepřemýšlel o křížení slonů s klokany s jejichž pomocí bych nějakým způsobem ovládl svět.

Teď když jdu do sprchy, tak nejdřív deset minut hledám čisté oblečení, které stejně nenajdu a tak obvykle dojdu k názoru, že to co mám na sobě, ještě jeden den nosit můžu. Když to za vhodné neuzám, hledám dalších deset minut, abych nakonec přece jen došel k závěru, že to ještě jeden nebo dva dny v tom špinavým vydržím. Pak pevně uchopím sprchový gel značky Lynx (u nás se to jmenuje Axe, nevím, proč tady ne) a společně s osuškou přehozenou přes levou ruku si to chodbou štráduju do sprchy.

Samozřejmě že cestou potkám někoho z místního osazenstva. Většinou tlustou Wendy, která se na mě usměje, řekne „ahoj“ já se na ni usměju a řeknu „ahoj“ a příště se vidíme zas až když se jdu sprchovat nebo platit nájem.

Sprchy jsou  v jedné místnosti se záchody, takže po vstupu do koupelny mě do nosu praští pára smíchaná s mikroskopickými částičkami fekálií, což zní strašně, takže mám radši formulaci „zaprděná pára“. No po chvíli si na to zvyknu a když ne, tak si to alespoň vsugeruju.

Otevřu dřevěné dveře od malé kabinky, na nichž je většinou napsáno nějaké moudro. Což je dobré, je fajn rozšiřovat si obzory díky těmto chytrým nápisům typu „Wanker!“ nebo „Youre loser“ (ano, apostrof tam chybí) či, můj oblíbený, „Ireland is the best bitch“.

Skoro pokaždé zapomenu, že před sprchou samotnou je kaluž spinavé vody plná vlasů, chlupů a cucků z oblečení, takže v okamžiku, kdy mé pantofle a ponožky nasáknou tuto tekutinu, vypustím z úst nějakou tu nadávku. Když se konečně zavřu ve sprše prohlížím si zdi, vzhledem k tomu, že jsou to pánské sprchy a většina „pánů“ je zde hodně osamělá, není těžké uhodnout co se na stěnách kabinek nachází. Stejně jako na podlaze. Je to jako chůze po minovým poli a já musím být hodně pozorný, abych nešlápl na to, co zůstalo z posledního zoufalého návštěvníka.

Když pustím vodu a mám štěstí, že teče teplá, chvíli jen stojím a rychle užiju svůj Lynx gel. Na nějaké filozofické úvahy není čas. Maximálně si jen říkám, kdo to asi sedí na záchodě naproti, proč se z vedlejší sprchy ozývá podivné mlaskání a kdo sakra ucpal odtok svým pubickým ochlupením.

Ve chvíli, kdy se prohlásím za čistého, se během 27 vteřin osuším, obléknu a prchám do svého brlohu, kde si sednu na postel, rukama si obejmu kolena, začnu se kolíbat a nahlas se konejším „To je dobrý, už je to pryč, šššš, už je to pryč…“ Pak jdu většinou spát, do práce a nebo pít, dneska jsem ale místo toho napsal tohle. Tak doufám, že to oceníte, protože jsem pořád ještě rozklepanej.

Topinambur

Rád bych napsal článek, ale nemůžu, víte co, mám holku. Takže musím kupovat kytky, skládat básně, shánět bonboniéry, mýt se aspoň jednou denně a tak.. Jmenuje se Alejandra a je z Brazílie.






Kecám, jmenuje se jinak a je odjinud.

Gobi Todić vs. Vatikán

Chtěl jsem napsat o tom, jaký bylo čtvrteční rande. Pak taky o tom, jak jsme měli naráz 360 hostů, i když max. kapacita je 268. A tak jsme nestíhali a všechno byla chyba personálu a ne manažerů, který všechny ty lidi pozvali. Taky jsem chtěl přidat malou zmínku o tom, že jsem měl skoro další schůzku dneska, s někým jiným. A určitě bych neopomenul něco napsat o tom jakou mám náladu, ale o tom se zmíním už teď.

Bohužel náladu nemám na nic. A tak, místo toho abych něco psal, jsem nakreslil želvu na dovolené:

Je to želva Robert. Přes rok pracuje jako bankovní úředník a je v neustálém stresu. Nadřízení jsou na něj nehodní a klienti nepřátelští. Má jen malý plat a musí živit svoji želví rodinu, jeho žena je v invalidním důchodu, protože ji zlé děti ošoupaly bříško, když si s ní hráli jako s autíčkem. Jeho pět želvátek, potřebuje pravidelný přísun salátu a špenátu a to není zadarmo, a tak dělá Robert co nejvíc přesčasů.
Nedávno mu ale hráblo v krunýři a na všechno se vykašlal, vybral úspory a jel na Fiji. Kde surfuje, pije Johnnieho Walkera, kouří a užívá si slunění až do spálení krunýře. A nosí cilindr, protože chce ukázat, že je bohatý a má styl.




Jestli jste si nevšimli, tak mi tady z toho všeho jeblo.