Škvarky kvarky.

Už nemám holku, takže zas můžu psát.
Takže tady jsem něco napsal o sprchování:

Rád se sprchuji. Teda dřív jsem se rád sprchoval, po tom, co žiju už pátý měsíc po hostelech se můj vztah ke sprchování změnil.

Dřív jsem jen zašel do sprchy, pustil vodu, stál, přemýšlel o životě jeho smyslu, své roli ve světě, přičemž jsem si napouštěl vodu do pusy, abych ji mohl vzápětí vyplivnout a s každým vyplivnutím přišel s novou úžasnou myšlenkou, jako třeba s nápadem na zkřížení slona a klokana. Byl by to vlastně jen velkej chlupatej slon, kterej by skákal savanou a říkalo by se mu slokan.

Slokan zrovna vyskočil nad travnatý porost savany.

 Bohužel, každý takový nápad skončí společně s vyplivnutou vodou v kanálu.

Když jsem uznal za vhodné sprchu opustit, jen jsem vylezl, osušil se a šel se dál potloukat po domě a předstírat, že jsem normální a vůbec jsem jak retard nepřemýšlel o křížení slonů s klokany s jejichž pomocí bych nějakým způsobem ovládl svět.

Teď když jdu do sprchy, tak nejdřív deset minut hledám čisté oblečení, které stejně nenajdu a tak obvykle dojdu k názoru, že to co mám na sobě, ještě jeden den nosit můžu. Když to za vhodné neuzám, hledám dalších deset minut, abych nakonec přece jen došel k závěru, že to ještě jeden nebo dva dny v tom špinavým vydržím. Pak pevně uchopím sprchový gel značky Lynx (u nás se to jmenuje Axe, nevím, proč tady ne) a společně s osuškou přehozenou přes levou ruku si to chodbou štráduju do sprchy.

Samozřejmě že cestou potkám někoho z místního osazenstva. Většinou tlustou Wendy, která se na mě usměje, řekne „ahoj“ já se na ni usměju a řeknu „ahoj“ a příště se vidíme zas až když se jdu sprchovat nebo platit nájem.

Sprchy jsou  v jedné místnosti se záchody, takže po vstupu do koupelny mě do nosu praští pára smíchaná s mikroskopickými částičkami fekálií, což zní strašně, takže mám radši formulaci „zaprděná pára“. No po chvíli si na to zvyknu a když ne, tak si to alespoň vsugeruju.

Otevřu dřevěné dveře od malé kabinky, na nichž je většinou napsáno nějaké moudro. Což je dobré, je fajn rozšiřovat si obzory díky těmto chytrým nápisům typu „Wanker!“ nebo „Youre loser“ (ano, apostrof tam chybí) či, můj oblíbený, „Ireland is the best bitch“.

Skoro pokaždé zapomenu, že před sprchou samotnou je kaluž spinavé vody plná vlasů, chlupů a cucků z oblečení, takže v okamžiku, kdy mé pantofle a ponožky nasáknou tuto tekutinu, vypustím z úst nějakou tu nadávku. Když se konečně zavřu ve sprše prohlížím si zdi, vzhledem k tomu, že jsou to pánské sprchy a většina „pánů“ je zde hodně osamělá, není těžké uhodnout co se na stěnách kabinek nachází. Stejně jako na podlaze. Je to jako chůze po minovým poli a já musím být hodně pozorný, abych nešlápl na to, co zůstalo z posledního zoufalého návštěvníka.

Když pustím vodu a mám štěstí, že teče teplá, chvíli jen stojím a rychle užiju svůj Lynx gel. Na nějaké filozofické úvahy není čas. Maximálně si jen říkám, kdo to asi sedí na záchodě naproti, proč se z vedlejší sprchy ozývá podivné mlaskání a kdo sakra ucpal odtok svým pubickým ochlupením.

Ve chvíli, kdy se prohlásím za čistého, se během 27 vteřin osuším, obléknu a prchám do svého brlohu, kde si sednu na postel, rukama si obejmu kolena, začnu se kolíbat a nahlas se konejším „To je dobrý, už je to pryč, šššš, už je to pryč…“ Pak jdu většinou spát, do práce a nebo pít, dneska jsem ale místo toho napsal tohle. Tak doufám, že to oceníte, protože jsem pořád ještě rozklepanej.