Get schwifty

Posledních pár dní jsem strávil převážně v ebrietě. Byl jsem na výletě v Monterricu u moře a plácal se v megavlnách jak malej jantárek. A hrál si s potulnejma psama, takže teď doufám, že nemám prašivinu. A když jsem zrovna nechytal syfla od psů, či riskoval život ve vlnách a mořských proudech, zadržoval jsem dech pod vodou v bazénu. Dostal jsem se na 2 minuty a 32 vteřin, což není vůbec zlý. Určitě by to šlo víc, kdybych se dýl rozdejchával. A naprosto jistě by to šlo líp, kdybych předtím nepil tequilu. A nebo nešlo, já už ani nevím, jak funguju.
Po skončení tohoto krátkého, ale fajn, výletu, jsem se navrátil do města Antigua. Který se mi sice hrozně líbí, ale je to úplně něco jinýho bez přátel. A s novejma lidma v pokoji se bavit nechci, poněvadž stejně nebudou tak dobrý jako ti předtím, tak proč se snažit. A nebo jsem jen zahořklej buran no.
Je tady jen Juan, hostelovej barman, jenže ten má věčně nos zabalenej v kokainu, takže o jeho přátelství by se dalo pochybovat. Ale i tak s ním rád posedím a pohovořím o životě. Většinou jeho životě, anžto jeho ego se vznáší na kokových vlnách kdesi vysoko v nebesích.
Je tu nová recepční. Já jsem tu práci nedostal, protože neumím španělsky a paní majitelka chtěla najmout někoho lokálního. Takže přijala holku, která umí španělsky hůř než já a je bůhvíodkud. To mě trochu zamrzelo, ale nemůžu se divit. Paní domácí mě střízlivýho už asi dlouho neviděla a já sám bych si ten džob za nastalých okolností taky nedal, nicméně se to takhle zvrhlo, až když mi řekla, že mě nechce. Takže jsem na ni stejně naštvanej. Protože za všechno může ona, Nizozemka mizerná.

V supermarketu prodávaj levný pivo. 6 plechovek za 12 quetzalů. A jedno euro je asi 8,5 quetzalu. Takže ta cena není vůbec zlá. Vedlejší účinky tohoto nelahodného moku ale jsou. Chodím na záchod několikrát denně, až se bojím, že to jednou nestihnu. Ale pro radost se musí trpět.
Takže teď sedím na střešním baru, koukám na Jardu v play off a o přestávkách chvátám na porcelánový trůn, kterýžto se nachází o patro níže.
Za deset dní letím do Mexika, kde se snad setkám se svými přáteli ze Zélandu a jsem zvědav, jaké to bude. Časy se mění a lidé též, oni se vzali, usadili a asi plánujou rodinu. A já..no..eh, mně narostly vousy a piju trochu míň. Takže uvidím, co z toho bude.
Do tý doby ale budu sedět tady na střeše a koukat na Jaromíra, jak dává góly a Juana, kterak pudruje nos.

Nějaký památky, aby to nevypadalo, že se tady jen zajebavám.

We're here for a good time. Not a long time.

Ve škole jsem dostal jsem pozvánku na "noc kukuřice". Nijak jsem to nehrotil dokud jsem se nedočetl, že se bude podávat jídlo a pití zdarma. Tudíž jsem měl jasno, že se zúčastním, ať se děje cokoliv.
Vrátil jsem se na hostel a sdělil naší vylitý bandě, že večer přijdu později, protože se budu přežírat. Byl tu jen jeden problém. Určitě tam nebudu jedinej, což znamená silnou nervozitu z cizích lidí a jiné nepříjemné pocity. Ale to jsem doufal, že vyřeší moje pilule na uvolnění.
Polknul jsem jednu, spláchnul to panákem hnusný whisky, kterou koupili Němci, a vydal se na cestu.
Nechtěl jsem vypadat nenažraně, a tak jsem dorazil jako poslední. Škola byla plná. Zájezd kanadskejch studentů plus nějaký náhodný lidi. Okamžitě jsem se opotil a sedl do rohu, doufajíc, že si mě nikdo nevšimne.
Ředitel Mario nám rozdal papíry s textem o kukuřici a jak je důležitá pro místní obyvatelstvo a její význam pro indiány. Ten článek by uspal i člověka na piku. Mario postupně vyvolával lidi na čtení. Děsil jsem se okamžiku, kdy přijde řada na mě. Zajímalo mě jen jídlo a číst v jazyce, kterej neumím před tolika puberťákama mi nahánělo takovej strach, že jsem měl málem bláto na hřišti.
"Martíííín?" pravil ředitel. "No, por favor." pravil Martííín. Tak tedy ne a vyvolal někoho dalšího. V tom mi školní posluhovačka donesla kelímek červenýho chilskýho vína. Oujé. Pomalu jsem usrkával a moje nálada se začala měnit. Přestal jsem se zajímat o lidi o kolo a jejich názor a začetl se do "Kukuřice a její význam pro Guatemalu". Můj zájem o článek začal růst.
Za pár minut už jsem to žral a nemohl jsem přestat číst. Doufal jsem, že na mě zas přijde řada, protože takovýhle čtivo jsem ještě neviděl. Vypil jsem další víno a koukal významně na Maria. Konečně mě vyvolal.
Po neschopnejch Kanaďanech konečně vyšla řada na mě, člověka, kterej se narodil se španělštinou v krvi. Na celým světě jsem existoval jen já a významná kukuřice a potřeba říct o ní veškerenstvu okolo mě ve mně stále rostla. Začal jsem číst jako pán a odstavce ze mě lítaly jako nic. Snažili se mě zastavit a dát prostor někomu jinýmu, ale bez šance. Byl jsem nezastavitelnej a nejlepší, na mých rtech visela celá třída a já cejtil jejich obdiv a podporu. Alespoň tak jsem to vnímal.
Bylo mi zabráněno v dalším čtení, což mě rozhodilo, protože proč by to někdo dělal, ale dobře, lidi jsou různý a asi to nedokážou ocenit. Posluhovačka naznačila, že můžu začít jíst.
Kašlat na čtení. Hlavní je jídlo. Házel jsem do sebe všechno a výklad o tom, co je co, šel mimo mě. Proč o kukuřicí číst, když ji můžu konzumovat. Celá mayská historie mnou proudila a já se futroval jak křeček v obilí.
Dostal jsem poslední kalíšek vína, poděkoval za večer a zdrhnul jako první (a nakradl tacos pro kamarády). Došel jsem domů a dopíjeli jsme nějaký levný blafy a  chystali se na spánek v čistě povlečených postelích. Dokud nepřišel švédský Kyle s hromadou trávy.
Pak jsme spali u stolů.

No time to get down cause I'm moving up

Erik (Kanada), Daniel (Německo) feat. Martin (Česko).
Jak to tak skoro každý den chodí, chtěli jsme se opít. Po večeři jsme vtrhli do ulic s jediným cílem. A to sehnat největší množství alkoholu za co nejmenší peníz. Supermarket byl správnou volbou, to co jsme koupili už však nebylo. Litr whisky bůhví odkud a z bůh ani neví čeho.
Když piju doma, tak je to v pohodě, pořádně jím, příjemný počasí a tak trochu vím, co konzumuju. Tady ale jde stravování stranou, je tu hnusný vedro, takže se mi pot valí kožichem na zádech až dolů do kasičky, a na tenhle shit jsem nebyl připraven. Nikdo by nemohl být. Začali jsme to míchat s pepsi, pak colou, pak pepsi i colou, ale nic nepomohlo, pořád to chutnalo jako omítka v kabinetu učitele výtvarky. Představte si pod tím, co chcete.
Po půlce lahve jsme řešili druhou světovou, imigranty a hokej. Ve výsledku jsme došli k závěru, že válečný imigranti hrajou nejlepší hokeje. Daniel pak začal tancovat, Erik zpívat a já měl pocit, že jsem se počůral, i když to tak nebylo.
Asi v jednu v noci, když už bylo skoro dopito, dorazila k nám na střešní terasu Alexia (Francie), která byla tak na hadry, že i my jsme se styděli jaký jsme másla. Všem nám řekla, že jsme starý, selfie tyče jsou hovadina a mladý lidi jsou tataři. Následně si říhla a zalomila to na stole. Mrtě hafo pokec s ní.

Ráno jsem rozlepil oko a poprvé potkal Heather (Kanada), hned jsem si jí získal, když se mě zeptala, jak se mám, řekl jsem, že půjdu do sprchy zvažovat sebevraždu. Prý přišla do pokoje už před pár hodinama, ale to jsem měl mělký dýchaní a puls skoro nehmatatelnej, tak mě radši nechala být.
Všichni jsme se sešli na střeše před obědem a mlčeli. Kdyby nás někdo mlátil lopatou na sníh přes záda celou noc, bylo by nám asi líp. Ale co se dá dělat, je čas zavzpomínat na maturitní ročník a se šavlí v krku jít do školy.
Chudák Cecília, netušila co se děje, ale to já vlastně taky ne, takže to bylo fér. Nicméně nějak jsme ty tři hodiny přežili. A já se zas něco přiučil.
Po návratu do domoviny, jsme si usmysleli, že vylezeme na Acatenango a ještě ten večer jsme zaplatili za průvodce a začali se těšit. Opilecký nápady jsou nejlepší.

Původní sestava byla Erik, Heather, Thilo (Němec, o kterým někdy napíšu samostatnej článek) a já.
Ráno když jsme měli vyrazit, tak bylo Erikoj zle. Kdo ví proč. Whisky a pouliční jídlo dělaj divy.
Tudíž nám jeden člen bandy odpadl a sháněli jsme náhradu. Nalezli jsme ji v dalším němčouroj. Jmenoval se Arne a byl v pohodě. Pouť shuttlem k sopce byla cestou po rozeklaných kamenech, blátě a odpadcích.
Z okna jsme se koukali na chudé děti, probírající se těmi odpadky a pálící je na hromadách podél cest, takže nám cesta vesele utíkala a z otevřených okýnek jsme měli dostatečný přísun čerstvého vzduchu. Následně jsme se vysypali z minibusu, a dostali spacáky, karimatky, příděl potravy a stany do skupin.
Nabídl jsem se, že ponesu stan jako první. Můj návrh byl s nadšením přijat, stejně jako následující, že stan si budem střídat jen my tři mužové, jelikož Heather je křehká dívka (176cm, 85kg), a tak toho bude mít určitě taky dost. A chutě jsme vyrazili ve šlépějích našich průvodců a členů jiných skupin a jejich průvodců.
Běhání po pláži v létě je docela zábava. Chodidla se boří do vyhřátého písku, svěží mořský vánek příjemně chladí a občasné opláchnutí v pěnivých mořských vlnách vám dodá energii. Co je ale totálně na semínko, je chůze v pohorách v písku a do kopce. S batohem těžkým jak malý tele.
Thilo je 18ti letej nazdárek, a tak nezvládal vůbec nic a pověřil mě tím, abych mu pomohl se zásobami potravin. Oukej, nesl jsem mu jídlo. Pak i karimatku, která je sice lehká, ale do háje, je to velký a děsnej voser. No a nakonec nenesl ani stan, protože se radši ztratil, když na něj přišla řada.
Jeden krok vpřed, půl kroku zpátky, zavrávorání a nějaké to jadrné slovíčko. Tak probíhal výstup.
Arne ještě ráno netušil, že někam takhle vysoko poleze, a jelikož přiletěl do Guatemaly před dvěma dny, byl ještě rozhozen, ale stan na chvíli vzal. Jinak jsem měl tu čest já, ale mě to nevadilo, alespoň jsem měl na co nadávat a teď ze sebe můžu dělat frajera.
Vydrápali jsme se nahoru na horu asi po sedmi hodinách. A to teprv do kempu. Postavili jsme stan. Já snědl jabko s banánem a začal konverzovat s Arnem, zeptal jsem se ho, čím se živí. Jeho jméno je Arne Friedrich a důvod, proč se s ním všichni Němci nadšeně bavili, byl ten, že byl fotbalovým reprezentatem. I kapitánem. Odehrál 82 zápasů za nároďák a vypadal na 25, i když mu je 36. Strašný, co s váma zdravej životní styl udělá.
Měl jsem dojem, že se se mnou a Heather rád bavil, protože jsme neměli ponětí, kdo to je. Zatímco Thilo do něj pořád něco valil a chtěl se fotit.
Ráno jsme vstali ve 4 a šli na úplný vrchol sopky. 2-3 hodiny. Thilo a Arne zůstali ve stanu. Arne, protože měl fakt dost a Thilo, protože si s sebou nevzal žádný dlouhý kalhoty a ani teplý oblečení, ačkoliv jsme mu to všichni říkali, že tam bude zima a asi i pod nulou a k tomu studenej vítr, ale to ho neodradilo, ba ještě víc vyhecovalo, takže byl pak hned nemocnej, smrkal celou noc, chodil ven čůrat, nezavíral dveře ve stanu a nesundaval si boty, což bylo horší pro mě, anžto jsem nocoval vedle něj a on mě celou tu dobu kopal do zad, chrápal a taktéž mluvil ze spaní, a v důsledku věčně otevřených stanových dveří jsme měli uvnitř neustále velkou zimu, se kterou si ani naše usilovné prdění nedokázalo poradit, a tak byl Thilo nemocnější a nemocnější, až nám ráno sdělil, že nikam nejde, protože východ slunce na vrcholu sopky stejně nebude nic zajímavýho, takže radši zůstane ve stanu s Arnem.
Vrchol byl super.

Oranž.

Booyakasha.

Při balení stanu se Thilo vytratil. zanechal po sobě spacák, karimatku a mně ukradený toaletní papír, který z půlky použil na smrkání a poházel ho po spacáku Heather. Tak jsme našli vhodný zaoblený šutr, vzali s ním Thila přes hlavu a utekli.

Beach boy as fuck.

To jsme teda chtěli udělat, ale nezvládli jsme to, uklidili jsme a šlo se dolů. Německý fotbalista mě vychválil jakou mám fyzičku, což mě potěšilo, ale stejně si myslím, že jen lhal, poněvadž se mi chtěl dostat do kalhot. To kecám no, ale chválil mě, tak mě to těšilo. Znal Jágra a tuze se mu líbil jeho dres, kterej jsem s sebou táhnul. Byl šokován, že Jarda ještě hraje a jen po dlouhém přesvědčování mi uvěřil i Jaromíruv věk.
Po návratu domů, kolem dětí pálících odpad, jsme ze sebe smyli špínu předchozích dní a chutě se dali do pití. 24 piv, pár lahví rumu a po půlnoci jsme zpívali Hotel California.

Pak Thilo nablil do umyvadla a my šli spát.

Sexx (f)laws

People having sex. Coming soonish to your dorm.
Já chápu, že se nějaký lidi maj rádi. Sice je to divný, ale rozumím tomu. Ale musej se mít rádi na sto způsobů v místnosti s dalšíma lidma? Ještě bych toleroval mazlení a chill ve stejný posteli, ale vzájemné hlasité vychvalování reprodukčních orgánu a následné kopulační šílenství už jde mimo mě.
Jasně sex je super. Teda asi, já nevím, mně to řekl kamarád, jenže jestli se chce někdo zkušebně množit, tak by se neměl ubytovávat v pokoji s cizíma lidma. A když už jo, tak existujou koupelny, které se dají zamknout a nikdo se tam nedostane. Tohle vím náhodou docela přesně, protože se pravidelně zamykám a koukám na záznamy nhl. Ostatní pak nemůžou jít hodinu čůrat, protože já jsem pánem koupelny a obdivuju Jágra.
Po pěti minutách mazlení vás každej slyší a je vzhůru a to je teprv začátek. Mlaskání, šustění, vrzání postele a pak to přijde. První zásun je vždycky nejvtipnější. "Eeeh" a "uuuh" vyjdou současně z úst obou aktérů a zbytek osazenstva se jen modlí, aby už byl konec.
Vrzání nabírá na intenzitě a mlaskání z vášnivých polibků ustává. Jinak by to neudejchali. Občasné "pššt" či "jsme moc nahlas, abychom je nevzbudili" se dá zaslechnout pokud má nedobrovolný pozorovatel tohoto úkazu nastražené uši, či je blízko centru dění.
Crescendo soulože se nezastavitelně rozjíždí a postupně se probouzí i lidé v jiných pokojích, ale náš pár je neochvějně přesvědčen o své tichosti, či už je to vůbec nezajímá a bez bázně a hany se peleší jak chovný králíci.
Vyvrcholení je v drtivé většině jednostranné a náhlé. Jeden můj skotský spolubydlící, to nevydržel, zatleskal a hromovým hlasem pravil "Well done, now shut the fuck up ya cunts!" což vystihlo pocity všech přítomných.

...nejhorší stejně je, když jsou ty lidi ještě k tomu ohyzdný.

Soy un perderor

Vzdal jsem užívání deodorantu. Nemá to cenu, člověk se stejně potí a smrdí v tomhle klimatu a nejsou tu žádné ženy, které by bylo potřeba oslňovat vůní. Protože baťůžkáři stejně všichni smrděj, a tudíž si nemaj vzájemně co vyčítat.
Nejhorší jsou špinaví hipíci. Nenosej boty a nohy maj černý jak boty. Nemytý vlasy, trika zažloutlý a jsou na to hrdí. Krkaj a prděj kdy se jim zachce, což trochu obdivuju, ale je to hnus. Pšouknout si v tichosti, je ještě cajk, něco jinýho je rozpárat koberec na celou místnost a chovat je jakoby nic, protože je to přeci "naprosto přirozený, všechna zvířata a lidi prděj a ty jsi ignorant, když se na mě zle díváš a vůbec nech mě bejt, jdu praktikovat jógu na střechu a odblokovat si čakry, pak pomazlit svůj šťastný kámen, obléknout si květované pončo, zhulit se jak prase a kázat mír všem lidem okolo, který to naprosto vytáčí".
A hlavně taky "maso je vražda, ty prase jedno konzumní, radši si ode mě kup ručně zrobený korále ze dřeva z větví za půlnočního svitu spadaných a zaplať tou svojí měnou, kterou já vůbec k životu nepotřebuju, protože jsem mnohem lepší než ty a odhalil jsem smysl života...ale teď vážně, nemáš náhodou nějakej drobák nebo nekoupil bys mi hranolky?"
Vytáčí mě, že si myslej, že patřím mezi ně, jen proto, že mám vousy. Ne nejsem tvůj kamarád. Miluju maso. Užívám si luxusu peněz. Nechci spasit svět při objímání stromů. Chci se nalejt a řešit kraviny, ne dosáhnutí světomíru pomocí duhových stuh a aplikování marihuan do žil mezi prsty na chodidlech.
Nedej bože když se jich sejde celá tlupa, to se pak strhne jedna velká prcanice o to, kdo z nich je mírumilovnější, zelenější a zenovější. Nekompostuješ v podpaží? Z kola ven. Před osmi dny sis umyl ruce? Z kola ven. Pracoval jsi v call centru, když ti bylo 18, protože rodiče chtěli, aby sis na sebe vydělal? Z kola ven, ty buržoázní zmetku. Pak se stejně všichni zkouřej jak pěnovka a i přes zásadní nedostatky v osobní hygieně na sebe sahaj.
A ty jejich volný kalhoty, který si koupili, když byli v Thajsku. Ježišmarja, ještě jednou uvidím jantara s kalhotama s rozkrokem u kotníků a obrázkama slonů, tak mu nacpu grilovanýho leguána tak hluboko do zadku, že ho stráví, i kdyby nechtěl. Parchant jedna veganská.

Quetzal, mezcal and two smoking barrels

První den ve škole byl cajk. Moje učitelka se zove Cecília a jsem jejím jediným žákem. Pořád se všemu směje a já taky, a tak se smějeme společně. Měří asi metr a má asi 40 let. Možná víc. Nebo taky míň, ono je to těžký určit.
Po třech hodinách usilovné výuky na terase, během níž nás neustále rušil pták, co dělá "kapááá, kapááá, půůůůr", jsem byl propuštěn na ulici, poněvadž tam se toho člověk stejně naučí nejvíc. Já jako kluk ze Zelenky vím, o čem mluvím, čert vem gymnázium, parkovisko u Kaufu, to je škola života.
Na whatsapp mi přišla zpráva "Mám tvůj batoh." Což mě neskutečně potěšilo a v 17:45 jsem měl sraz na náměstí s Chinem a batohem. Ten jsem si odtáhl do své sluje, Chinoj předal slivovici, která značila mou nevýslovnou vděčnost a šlo se slavit. Protože tohle byl důvod slavit. A jakýkoliv důvod je dobrý.
Za celý svůj nedlouhý pobyt tady jsem do tohoto momentu snědl jen půl bochánku chleba a 4 plátky podezřelého salámu, tudíž jsem tušil, že se mnou chlast zatočí. Šli jsme do jednoho baru, dali tři piva, pak do dalšího, další dvě piva a tequilu no a zakončili jsme to v baru bez elektřiky, zato ale s tequilou a pivem. Domů jsem se přimotal jako totální troska s těkavým pohledem hledajícím nejbližší nádobu nebo záchod. Stráž s brokovnicí ve dveřích mě trochu zaskočila, ale já měl teď jiné priority.
Rozrazil jsem dveře od hajzlíku a chystal se šakalit, ale v tom jsem si povšimnul krásného lemování dokola okraje mísy, bylo hovní. Seschlé i vláčné exkrementy radost pohledět. A světe div se, já tu šavli radši polknul a šel do postele, přemýšlet nad tím, proč nám tu po hostelu běhá týpek s brokovnicí.
Ráno jsem měl kocovinku jako ze žurnálu, ale nebyl čas se litovat a vrhl jsem se střemhlav do samostudia. Tím jsem strávil asi tři hodiny, načež mi došlo, že mám fakt hlad a dojedl jsem druhou půlku bochánku. Jen jsem napral nácka a už byl čas vyrazit do školy za prťavou Cecílií. Inu ne každý den se děje dobrodružství.
Teď večer jsem si udělal trochu kamaráda. Zítra jede pryč, takže nic extra. Je kanadského původu. Z Edmontonu. Tákže jsme nadávali na současný stav Oilers a vzpomínali na rok 2006 a skvělou cestu do finále Stanley Cupu. Docela jsme si notovali, jediné v čem jsme se názorově rozešli bylo to, kdo by měl letos vyhrát. On to přeje Ovečkinoj. Já Jardoj. Však je to národní hrdina. Smutný je, že jemu to asi vyjde, Capitals jsou letos nabušený a kdybych si měl vsadit, vsadím na ně. Nebo Dallas. Ale co já vím, já ani nechápu, proč tady máme frajera s madrfakin brokovnicí u dveří. A pokud nemáte rádi hokej, tak vás tenhle odstavec asi vyloženě pobavil.
Poté co se sedmá hodina večerní stala minulostí, nám do hostelu s hovním záchodem dorazila postarší paní. Asi 60+. A nebo je prostě sešlá z toho života, kterej vede. Ihned mě začala oblažovat historkami o tom, jak tu byla..kdy ono to bylo..jo, léta páně 1986 a jak moc se změnilo a nezměnilo. Neměl jsem zrovna náladu na povídání bohaté američanky, protože jsem asociální kretén, a tak jsem ji přenechal dvěma baťůžkářům, kteří byli jejím vyprávěním zaujati asi jako já, jen líp předstírali dychtivost po jejích příbězích.
Kanaďan mě upozornil, že ta krásná sopka, na níž se zde naskýtá úžasný výhled, pořád vybuchuje. Vskutku nelhal. Poprvé v životě jsem uzřel sopku chrlící lávu, která svítí do noci a ozařuje oblaka popelu a dýmu, následně se valí dolů, až sopka vypadá jak sjezdovka na Černý hoře. Jen místo bílýho sněhu je tam oranžová láva. A na místo veselého lyžování se tam smutně umírá. A nebo vesele. Co já vím, jak tam ta zvířata hebou.
Taky mi mohlo dojít, že ty rány, co se pravidelně ozývaj, nejsou garážová vrata, jak jsem se domníval. Kdo by se taky rachtal do garáže  každých 10-15 minut během hluboké noci. Možná banditi. A to by aspoň vysvětlovalo našeho hrdinného člena ochranky Aureliana Buendíu a jeho brokovnici.

Keep calm and smell your feet

Ráno jsem se proprcal karlínskou výlukou tramvají a vydal se na letiště za doprovodu Bramboříka. Na Ruzyni už na mě čekal Blonďák, dychtiv se se mnou rozloučit.

Cestu do Frankfurtu jsem prospal, protože prášky. Letadlo mělo zpoždění, tak jsem spěchal a stihl to tak akorát.
I let do Punta Cana jsem celej, krom přestávek na jídlo, prospal. Poslal jsem tam dva giny a nějaký víno, následkem čehož jsem byl na následujících deset hodin vyřešenej. Aeroplán měl asi hodinu zpoždění, tudíž mi bylo přiděleno spešl taxi, které mě hodilo až k mému dalšímu letadlu.
Silně zmámen rozličnými pilulemi a alkoholem jsem přišel k přepážce a pan Zmrďola mi povídá, že mě nepustěj dál.
Nemám letenku pryč z Guatemaly. A proto nebudu puštěn pryč z Dominikánské republiky do Panamy. Logiku nenacházím. Nabízím, že si teda koupím letenku teď a před ním, doufaje, že mi pak udělí své požehnání a pustí mou maličkost do letadla.
Zuřivě znásilňuji skyscanner.com a hledám letenku z Guatemaly kamkoliv. Ale nic nejde koupit. V tuto chvíli propadám panice a je mi třeba nějakého toho duty free alkoholu. Pan Zmrďola mě stále intenzivně fakuje.
Nasazuju full panic mode a je super efektivní. Moje "Watafá", "Faaaaak" a "Džízs fakin Krajst, džast let mí in!" zabralo na Zmrďolu číslo 2 a doslova na poslední chvíli jsem vpuštěn do útrob letadla, kde jsou už všichni řádně nasraní, protože máme kvůli mně zpoždění.
Letadlo už couvá od terminálu a já píšu Bramboře, ať mi koupí letenku na kdykoliv a kamkoliv, jinak si mohu obléct svůj sváteční šat a jít po hlavě do prdele.

Bojím se létání. Hodně. Máte někdy pocit, že umřete a nedá se nic dělat? To mívám v těch létajících okovaných rakvích.
Pápnu další prášek a přijímám svůj osud. Letadlo vzlétne a kapitán hlásí:
"Ehhhhmm vítejte na lince do Panamy, ehmmmmm..Venkovní teplota je 28 stupňů...ehmmmmm čas příletu je 20:45... ehmmmm očekáváme turbulence, tak buďte prosím po celou dobu letu připoutání."
To je pro mě znamení, abych začal přemítat nad životem a oceňovat všechny ty východy slunce, které jsem nikdy neviděl, protože chrápu až do odpoledne, a všechny ty západy, o které jsem přišel, protože jsem usilovně pracoval na tvrdnutí mých jater.
"Pollo?" "Pollo y coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo con coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo y vodka."
"Qué?" "Vodka, Smirnoff."
"Con jugo?" "No, solo vodka. Double."
Být jedinej v letadle, kdo leje je fajn. Vypil jsem to dřív, než slečna odešla, a tak jsem si zažádal ještě o víno.  A mé žádosti bylo vyhověno.
Pak kapitán zahlásil, že budou deset minut turbulence. "Tak jo, Jokyči, je to tady. Takhle umřeš." Přemýšlím, že bych začal bušit do tlačítka s panáčkem, jež třímá podnos, ale vydržím to. A přežil jsem. Sic jsem měl po celou dobu pohled lapené gazely, ale přežil jsem.

Po vystoupení z letadla děkuji sám sobě, ale hlavně Barbáře a Rišárojm jelikož mi koupili letenku do Mexika a ta už si teď hoví na mém emailu. A tak bych teď neměl mít problém. ...Ale nikoho to nezajímá a všechen ten stres byl kvůli ničemu.
Podělaný dominikánský Zmrďolové.
Tak zas nastupuju do přepravního prostředku smrti a doufám, že spadne na zem, protože se nechci utopit v temných a ledových hlubinách oceánu.
Týpek přijde a ptá se, jestli je mi libo Corony. Si piš, frajere. Zvládnu dvě a upadám do sladkého komatozního stavu, ze kterého se v případě nehody už nemusím probrat.
Vzbuděj mě, až když se vystupuje. Oukej, takhle bych asi cestovat zvládnul.

Teď už jen projít kontrolou. Dávám Consuele kontaktní adresu a snažím se tváři, jakože vůbec nemám vousy až po prsa a nejsem podezřelej. Lámanou špangličtinou to všechno jde hladce.
Čas vyzvednout si batožinu. Chvíli stojím a koukám na jezdící pás. Po delší chvíli už si přijdu, že tam nepatřím.
Mé veškerenstvo, kteréžto bylo zabaleno v mém luxusním batohu není nikde k nalezení. Malej Che Guevara na přepážce z toho taky moc mooudrej není, takže mi jen sdělí informaci, které už jsem se dovtípil sám, a sice, že můj batoh tu není.
Nebýt prášků a promilí v mém krevním řečišti, asi by mi hráblo. Ale takhle jsem to přijal jako skutečný mistr zenu. Vyplnil jsem formulář a svírající ho v upocené dlani, vydal jsem se ven, kde už na mě čekal Eduardův bratr Chino. Odvezl mě k nim domů a dostalo se mi luxusní péče a kvalitního spánku.
Chino je frajer. Ráno jsme jeli na letiště pro věci, ale obdrželi jsme zánovní fakaci. Snad se má batožina někdy objeví.
Následně jsem byl odvezen do města Antigua, zaregistroval se ve škole a zašel s Chinem na kafe a rozloučil se s ním.
Sám jsem se odhodlal k výletu na second hand tržiště a koupil si triko a boxerky. ...started from the bottom and now we're here... kupuju jetý nasrávačky a buduju si fame.

Toliko k mým prvním dnům tady. Sedím na chodbě hostelu, píšu tyto řádky a fetuju plyny z podhoubí mých nohou.