I haven’t posted anything in a long time…so I’m changing it now. I will write about my tinder experience in Mexico. The thing is, I’m not very picky and I am very lonely so I’m basically just looking for any company and new people to meet. That’s why I don’t even look at the photos anymore or read descriptions, beggars can’t be choosers and also who has the time to look at all 10 photos of a random girl, when 5 of them is with a dog filter anyway, two are motivational quotes and the rest is more or less blurry… because it’s very artsy to put some random ass fliter on it.
Therefore I swipe right. All the time. Without looking at it. You know, just sitting on a toilet (cause that’s the only place I get bored and can’t do much else for fun) and trying my luck with this slot machine of hookups.
Sometimes I get a match with trans folks. They are basically all the same, profile picture is usually their ass or fake boobs. And they don’t waste any time with a polite chat. It’s all about fucking by the end of third sentence. It’s a bit more difficult for me to explain that I’m not really sure I want to proceed to the no pants dance with them, since my knowledge of Spanish is limited. Usually it just ends by me apologizing or just not answering anymore.
Then there are gay guys. You know, those who set up the profile as a girl to try their luck and see if maybe one of the desperate hetero guys will change his mind while looking at his photo. I don’t like that, but hell they are so polite! Not only I got offered a dinner, place to sleep but also a cab that would take me 40km to his city. Which sounds very nice, if I ignore the fact that I might end up in some rape dungeon, getting my pooper drilled on regular basis and whatnot. So I just apologize again and ignore them afterwards.
Now we get to the girls. Ahh. From my experience I have this rule – they always have about 20kilos more than on their photos. That’s not necessarily a bad thing, I love chubby girls, damn I like everything, it’s just surprising. Anyway about 80% of the girls I get match with never response to me, I suppose tinder is just a way for them to feel better about themselves. I don’t know. And when they do respond and we set up a date, they won’t show up. Like not at all. I could be waiting for two hours but no more, because Mexican time is a thing. Everyone is late all the time and it’s not a big deal. So imagine me just waiting on a street sweating bullets, because it’s hot as hell and then leaving for home after about 90 minutes of fun waiting and thinking about not being loved and alone forever. Rarely I get an excuse or explication. Most of the time they just don’t talk to me again. Can’t say I understand it. I mean it’s tinder date, you can say no and nobody will get their feelings hurt or something. But doing this is just mean.
Girls I’ve never met but still talk to. There is couple of them. And they are great. Nice girls that I can call my friends now. But it’s literally a couple of them. Then there are others that will just text me how horny they are and where the hell am I. Thousands of miles away from them, bad luck. What happened today and what made me write this post is…I got a cam show. And very, very good one. About two months ago I got a match with a very hot girl, which is a rare occurrence and she asked me for my skype. That happened to me before, the girls just wanted to see if it’s really me and see if we could talk. So I gave her my skype. She messaged me today, called me in about five minutes later and dear lord, what a call that was. I basically just sat and watched and enjoyed what I’ve seen. No, no wanking, just watching in shock. So thank you random Mexican for making my day!
Now to the girls I’ve met. All two of them. They were one of the kindest people I’ve ever met. Sure there was a language barrier but it was still great to meet someone, talk to them and not be let down. It doesn’t matter how it turned out but I made friends! Which is always a great thing.
Tinder is a great thing if only people wouldn’t be so full of themselves and just looking for ego boost.
Also, fuck the dog filter, seriously that shit needs to stop.
Sunday 2 October 2016
Friday 24 June 2016
What a fucking waster. You pissed it all up the wall.
Probudil jsem se a vylezl z postele, ohlédl se na hluboce spící, až do teď vedle mě ležící, Rakušanku a začal slepovat střípky z událostí minulé noci. Došel na záchod, chodidla se mi přilepila na lepkavou studenou podlahu a začal jsem vylučovat ostře žlutou tekutinu. Promnul si oči a říkal si "Ještě né, ještě né, už!" A popadla mě děsivá bolest hlavy.
Při pečlivém čištění zubního plaku a nažloutlého potahu na mém jazyku jsem si povšiml, že mi v oku praskla cévka a tak je řádně rudé. Jo, to bude ten kamikadze shot. To vysvětluje i ostré štípání v levé nosní dírce. Inu, kapat si do oka limetku a šňupat sůl není zrovna nejlepší nápad. Asi nikdy.
Ucpal jsem pravý nosní otvor a počal frkat do umyvadla. Docela krvavej kekel. Následně jsem zaujal pozici pod studenou sprchou a pohledem hypnotizoval kosočtvercové, lehce zašedlé kachle. Pár minut jsem tam postával a pak se usnesl, že už by to stačilo. Navlékl jsem plavky a vypotácel se z koupelny. Všichni byli ještě mrtví.
Došel jsem k oknu, koukal na moře a palmy, ranní oáza klidu mezi bouří noci předchozí a děním dne právě začínajícího. Ledabyle se opírám o okenní římsu a skenuji pokoj. Na zemi to vypadá jak po fesťáku, plechovky, vylitý piva a použitý kondomy, které jsou důkazem lásky, která sice nemá dlouhého trvání, ale o to je intenzivnější. Sáhnu po krabičce od Luckies a doufám, že se v ní ještě nějaká ta smrt tyčka nachází. Srdce mi zaplesá, když uzřím, že se tam ještě jedna poslední, šťastná vyskytuje, má duhový filtr a tak chutná dvojnásob. Přisunu k sobě popelník přetékající popelem a zapálím si.
Dorazil jsem odpoledne, dal sprchu a hned vyrazil koupit piva. Na střeše sedělo dost lidí. 6 Švédek, Němka, Američanka. A já. Inu, to byl příznivý poměr, nemohl jsem si stěžovat. Jak noc ubíhala, alkohol ubýval a opilost rostla. Po půlnoci přišla Rakušanka a Argentinec. A já dotáhl lahev mezcalu. Takže dobrý večer, pojďme dělat špatná rozhodnutí.
Němka po mně vyjíždí, ale já místo toho šňupu sůl. V lahvi od mezcalu je červ, ale nejde ho dostat ven. Takže ji rozbiju a střepy jsou všude okolo. Chodíme na boso a naše chodidla jsou už ledasčemu přivyklá, takže nějakej ten střípek nás nerozhodí. Labužnicky pozřu červíka a pořežu si dásně o střepy. No co, stanou se i horší věci. Ale fakt, že nemůžu dýchat, na jedno oko nevidím a teď i plivu krev je taky docela žůžovej.
Uprostřed noci se usnesem, že se pujdem koupat bez plavek. Tak jdem na pláž a kupujem další chlasty. Němka a Američanka to rozjížděj, což je velice zábavné pozorovat a vůbec, všechno je to super pohled. Kdybychom s Argentincem tak moc neholdovali alkoholu, asi bychom se obávali trapné erekce. Ale s tou voltáží, co nám koluje v žilách je to nemožné. A navíc, stejně by to nebylo trapný, když se dvě pěkný holky lesběj, tak je to snad i přijatelná reakce.
Voda je teplá, špinavá, plná igeliťáků, lahví a oleje z lodí z nedalekého přístavu, není to zrovna nejlepší koupání na světě, ale to je nám úplně jedno. Rakušanka zvolá "Ty seš hrozně chlupatej." já opáčím "Né? Fakt, ježiš, kdy se tohle stalo? Cestou sem na pláž? To je hrůza..." Ona se zasměje a odhalí tak svůj olbřímí úsměv, kterým trochu připomíná Farina Urlauba z Die Ärzte.
Vracíme se na hostel a tvoříme jednu velkou všemilující skupinu. Já skočím do OXXO pro další pivíska a když se vrátím na střechu, už je tam jen Němka a Rakušanka a řešej Angelu. Otočím se na podpatku a užívám si shower beer. Následně zkusím střechu znova. Lepší. Už se řešej kraviny, tak jak to má být. A pak už stačí jen dopít všechny zásoby a jít do postele.
Má poslední šťastná Luckies dohoří a já ji zabořím do hromádky popelu. Rakousko a Německo se probouzí, dám oběma pusu, tak jak jsem to dělal celou noc a ony na mě spiklenecky pomrkávají, zatímco já se snažím ignorovat skutečnost, že si ještě nevyčistily zuby. Jakmile se znovu postavím z postele, zahlédnu plechovku India. To, že je teplý, je úplně jedno. Jestli mi něco může pomoci od toho masivního dunění v mé hlavě a bolestivě tepajících spánků, tak je to pivo. Ozve se uspokojivý zvuk otevírající se plechovky a já začnu usrkávat. Posadím se na postel, Německo na mě upřeně hledí z horní palandy. Rakousko taky, ale z mojí, dolní. A já se přece nebudu sápat nahoru. Vyměníme si úsměvy, já normální, ona svuj polo-kobylí a není těžké se rozhodnout, co si teď počnu. Lezu pod deku, pivo však třímám pevně v ruce, jedině to mě totiž může dostat skrz tenhle horkej, kocovinou naplněnej den.
Při pečlivém čištění zubního plaku a nažloutlého potahu na mém jazyku jsem si povšiml, že mi v oku praskla cévka a tak je řádně rudé. Jo, to bude ten kamikadze shot. To vysvětluje i ostré štípání v levé nosní dírce. Inu, kapat si do oka limetku a šňupat sůl není zrovna nejlepší nápad. Asi nikdy.
Ucpal jsem pravý nosní otvor a počal frkat do umyvadla. Docela krvavej kekel. Následně jsem zaujal pozici pod studenou sprchou a pohledem hypnotizoval kosočtvercové, lehce zašedlé kachle. Pár minut jsem tam postával a pak se usnesl, že už by to stačilo. Navlékl jsem plavky a vypotácel se z koupelny. Všichni byli ještě mrtví.
Došel jsem k oknu, koukal na moře a palmy, ranní oáza klidu mezi bouří noci předchozí a děním dne právě začínajícího. Ledabyle se opírám o okenní římsu a skenuji pokoj. Na zemi to vypadá jak po fesťáku, plechovky, vylitý piva a použitý kondomy, které jsou důkazem lásky, která sice nemá dlouhého trvání, ale o to je intenzivnější. Sáhnu po krabičce od Luckies a doufám, že se v ní ještě nějaká ta smrt tyčka nachází. Srdce mi zaplesá, když uzřím, že se tam ještě jedna poslední, šťastná vyskytuje, má duhový filtr a tak chutná dvojnásob. Přisunu k sobě popelník přetékající popelem a zapálím si.
Dorazil jsem odpoledne, dal sprchu a hned vyrazil koupit piva. Na střeše sedělo dost lidí. 6 Švédek, Němka, Američanka. A já. Inu, to byl příznivý poměr, nemohl jsem si stěžovat. Jak noc ubíhala, alkohol ubýval a opilost rostla. Po půlnoci přišla Rakušanka a Argentinec. A já dotáhl lahev mezcalu. Takže dobrý večer, pojďme dělat špatná rozhodnutí.
Němka po mně vyjíždí, ale já místo toho šňupu sůl. V lahvi od mezcalu je červ, ale nejde ho dostat ven. Takže ji rozbiju a střepy jsou všude okolo. Chodíme na boso a naše chodidla jsou už ledasčemu přivyklá, takže nějakej ten střípek nás nerozhodí. Labužnicky pozřu červíka a pořežu si dásně o střepy. No co, stanou se i horší věci. Ale fakt, že nemůžu dýchat, na jedno oko nevidím a teď i plivu krev je taky docela žůžovej.
Uprostřed noci se usnesem, že se pujdem koupat bez plavek. Tak jdem na pláž a kupujem další chlasty. Němka a Američanka to rozjížděj, což je velice zábavné pozorovat a vůbec, všechno je to super pohled. Kdybychom s Argentincem tak moc neholdovali alkoholu, asi bychom se obávali trapné erekce. Ale s tou voltáží, co nám koluje v žilách je to nemožné. A navíc, stejně by to nebylo trapný, když se dvě pěkný holky lesběj, tak je to snad i přijatelná reakce.
Voda je teplá, špinavá, plná igeliťáků, lahví a oleje z lodí z nedalekého přístavu, není to zrovna nejlepší koupání na světě, ale to je nám úplně jedno. Rakušanka zvolá "Ty seš hrozně chlupatej." já opáčím "Né? Fakt, ježiš, kdy se tohle stalo? Cestou sem na pláž? To je hrůza..." Ona se zasměje a odhalí tak svůj olbřímí úsměv, kterým trochu připomíná Farina Urlauba z Die Ärzte.
Vracíme se na hostel a tvoříme jednu velkou všemilující skupinu. Já skočím do OXXO pro další pivíska a když se vrátím na střechu, už je tam jen Němka a Rakušanka a řešej Angelu. Otočím se na podpatku a užívám si shower beer. Následně zkusím střechu znova. Lepší. Už se řešej kraviny, tak jak to má být. A pak už stačí jen dopít všechny zásoby a jít do postele.
Má poslední šťastná Luckies dohoří a já ji zabořím do hromádky popelu. Rakousko a Německo se probouzí, dám oběma pusu, tak jak jsem to dělal celou noc a ony na mě spiklenecky pomrkávají, zatímco já se snažím ignorovat skutečnost, že si ještě nevyčistily zuby. Jakmile se znovu postavím z postele, zahlédnu plechovku India. To, že je teplý, je úplně jedno. Jestli mi něco může pomoci od toho masivního dunění v mé hlavě a bolestivě tepajících spánků, tak je to pivo. Ozve se uspokojivý zvuk otevírající se plechovky a já začnu usrkávat. Posadím se na postel, Německo na mě upřeně hledí z horní palandy. Rakousko taky, ale z mojí, dolní. A já se přece nebudu sápat nahoru. Vyměníme si úsměvy, já normální, ona svuj polo-kobylí a není těžké se rozhodnout, co si teď počnu. Lezu pod deku, pivo však třímám pevně v ruce, jedině to mě totiž může dostat skrz tenhle horkej, kocovinou naplněnej den.
Tuesday 21 June 2016
Weekend rockstars in the toilets. Practicing their lines.
Culiacan. Sin City. Pobýval jsem tam přes tři týdny a upřímně nemůžu sepsat všechno, co jsem dělal. Protože si toho spoustu nepamatuju. Možná většinu.
Nejdelší doba, kterou jsem tam strávil střízlivej, byly dva dny. A to jen proto, že jsem trpěl masivní kocovinou, při které i vstát z postele bylo pekelným počinem.
První den mého příjezdu mě Muri uvítal na busáku se šesti vychlazenejma pivama a jointem. Tráva už mi moc nevoní, takže jsem jí pohrdnul, ale piva se hodila. Nalil
jsem do sebe čtyři během půl hodiny. Než jsme jeli domů, zamířili jsme na jídlo. Ale předtím jsme si udělali zastávku ve velice pochybné čtvrti. Já měl za
úkol neopouštět auto, což jsem s radostí splnil. Za pár minut už jsme jeli na čerstvé krevety s pytlíkem cocobela v kapse. Odtud už to jde jenom s kopce.
V tento den měl taktéž Murislav závěrečnou zkoušku na univerzitě. Ta probíhala tak, že jsme chlastali u kamarádů na bytě, sjížděli se a on hledal, komu by mohl
zaplatit, aby za něj ten test udělal. Nikoho bohužel nesehnal, takže to dělal online ve stavu více než podroušeném. A prošel. A tak se z něj stal inženýr.
O úrovni místního školství mám tedy jisté pochyby, ale budiž, není to moje starost.
Zbytek večera jsme strávili kolem stolu na zahradě, ve které poklidně bublala fontána a občas se nám mezi nohama promotala jedna ze dvou koček. Jak noc plynula,
piva mizela a kluci pořád odjížděli kupovat další a další pytlíky pudru, které pak bezstarostně likvidovali, jako by se nechumelilo. Ale ono chumelilo. A hodně.
Asi ve čtyři jsem tuto společnost opustil a šel spát, mládežníci však ještě pokračovali do brzkých ranních hodin.
11:00. Povstávám a zdravím panímámu. Pak už si nic nevybavuju až do večera, seděli jsme u kamarádů na bytě a vydatně se opíjeli. Třikrát jsem zvracel a to nebyla
ani půlnoc. Po pár dnech mi došlo, že to je tím hnusným pivem a né mou opilostí. Stačilo mi dát si dvě a ony už se draly vrchem zpátky na svět. Nicméně párty jela.
Kokain s příchutí grepu? Není problém.
O půlnoci se jelo do centra na technopárty. Něco jako všechnopárty, jenže bez Šípa a s fetem. Co mě udivilo byl fakt, že jsme byli přímo v centru, kolem nás obytné
budovy, restaurace a tak. To ale nikoho nezajímalo, bedny velký jak vrata od garáže a valily na plnej knedlík. Alexis, dj, majitel dvou občertvení a divoký feťák
(ale to myslím v dobrým, ne že by byl smažka), mi nabídl extázy. Tak oukej, zkusíme jaký to tady v Mexiku maj. No nic extra. Tancujem a pijem, pak narazím na nějakou
známou známejch, která mi dá pusu a nabídne další em, tak to s Murim přijmem a pak už je to docela pohoda.
Občas přijedou policajti, tak je ostraha podmázne a oni daj pokoj. Rozhlížím se po okolí a všichni jedou jak splašený, páruje se to jedna radost, ale já si jedu to
svoje smutný vousatý blues a to mi stačí. V šest ráno začne pršet. To už jsou všichni totálně na sráč a nikoho déšť nezajímá, včetně dj, kterýmu tak zmokne notebook,
a všechno tak jde pomalu do háje. Alexis se začíná probírat ze svého stavu, ve kterém si vymýšlel slova, mlátil zem, až mu krvácely ruce a křičel jak jeskynní muž.
Afterparty u bazénu. Lejem piva a zbytek si dává tripa. Z půl hodiny už jsou jinde a já pomalu střízlivým. V deset se plánuje přesun na ranč, kupujeme dalších asi 50
piv a skládáme je na korbu auta. Muriho a mě už sháněj doma, a tak je čas na návrat. Což je úžasná zpráva. Přijdem domů a nejsme schopný spát až do pozdních
odpoledních hodin.
Tohle byly moje první dva dny na severu Mexika. A zbytek těch dní už nebyl moc jinej.
Nejdelší doba, kterou jsem tam strávil střízlivej, byly dva dny. A to jen proto, že jsem trpěl masivní kocovinou, při které i vstát z postele bylo pekelným počinem.
První den mého příjezdu mě Muri uvítal na busáku se šesti vychlazenejma pivama a jointem. Tráva už mi moc nevoní, takže jsem jí pohrdnul, ale piva se hodila. Nalil
jsem do sebe čtyři během půl hodiny. Než jsme jeli domů, zamířili jsme na jídlo. Ale předtím jsme si udělali zastávku ve velice pochybné čtvrti. Já měl za
úkol neopouštět auto, což jsem s radostí splnil. Za pár minut už jsme jeli na čerstvé krevety s pytlíkem cocobela v kapse. Odtud už to jde jenom s kopce.
V tento den měl taktéž Murislav závěrečnou zkoušku na univerzitě. Ta probíhala tak, že jsme chlastali u kamarádů na bytě, sjížděli se a on hledal, komu by mohl
zaplatit, aby za něj ten test udělal. Nikoho bohužel nesehnal, takže to dělal online ve stavu více než podroušeném. A prošel. A tak se z něj stal inženýr.
O úrovni místního školství mám tedy jisté pochyby, ale budiž, není to moje starost.
Zbytek večera jsme strávili kolem stolu na zahradě, ve které poklidně bublala fontána a občas se nám mezi nohama promotala jedna ze dvou koček. Jak noc plynula,
piva mizela a kluci pořád odjížděli kupovat další a další pytlíky pudru, které pak bezstarostně likvidovali, jako by se nechumelilo. Ale ono chumelilo. A hodně.
Asi ve čtyři jsem tuto společnost opustil a šel spát, mládežníci však ještě pokračovali do brzkých ranních hodin.
11:00. Povstávám a zdravím panímámu. Pak už si nic nevybavuju až do večera, seděli jsme u kamarádů na bytě a vydatně se opíjeli. Třikrát jsem zvracel a to nebyla
ani půlnoc. Po pár dnech mi došlo, že to je tím hnusným pivem a né mou opilostí. Stačilo mi dát si dvě a ony už se draly vrchem zpátky na svět. Nicméně párty jela.
Kokain s příchutí grepu? Není problém.
O půlnoci se jelo do centra na technopárty. Něco jako všechnopárty, jenže bez Šípa a s fetem. Co mě udivilo byl fakt, že jsme byli přímo v centru, kolem nás obytné
budovy, restaurace a tak. To ale nikoho nezajímalo, bedny velký jak vrata od garáže a valily na plnej knedlík. Alexis, dj, majitel dvou občertvení a divoký feťák
(ale to myslím v dobrým, ne že by byl smažka), mi nabídl extázy. Tak oukej, zkusíme jaký to tady v Mexiku maj. No nic extra. Tancujem a pijem, pak narazím na nějakou
známou známejch, která mi dá pusu a nabídne další em, tak to s Murim přijmem a pak už je to docela pohoda.
Občas přijedou policajti, tak je ostraha podmázne a oni daj pokoj. Rozhlížím se po okolí a všichni jedou jak splašený, páruje se to jedna radost, ale já si jedu to
svoje smutný vousatý blues a to mi stačí. V šest ráno začne pršet. To už jsou všichni totálně na sráč a nikoho déšť nezajímá, včetně dj, kterýmu tak zmokne notebook,
a všechno tak jde pomalu do háje. Alexis se začíná probírat ze svého stavu, ve kterém si vymýšlel slova, mlátil zem, až mu krvácely ruce a křičel jak jeskynní muž.
Afterparty u bazénu. Lejem piva a zbytek si dává tripa. Z půl hodiny už jsou jinde a já pomalu střízlivým. V deset se plánuje přesun na ranč, kupujeme dalších asi 50
piv a skládáme je na korbu auta. Muriho a mě už sháněj doma, a tak je čas na návrat. Což je úžasná zpráva. Přijdem domů a nejsme schopný spát až do pozdních
odpoledních hodin.
Tohle byly moje první dva dny na severu Mexika. A zbytek těch dní už nebyl moc jinej.
Saturday 4 June 2016
Eye of the tiger. It's the thrill of the fight.
So I've just walked around the center of San Luis Potosí and I could be writing about the amazing historical buildings, impressive colonial churches and bustling streets with all kinds of shops and street vendors. But I'm not gonna do that. You can google that stuff up and read experiences of other backpackers or whatever.
What cought my eye were the girls. Surprising, I know. Anyway, there are some ravishingly looking women around here but about 90% of them have this bad habit of drawing their own eyebrows.
Okay ladies, I don't know why some of you feel the need to mess up your eyebrows. There is nothing wrong with them being big and bushy for god sakes. Alright, unibrow is something different, but you can always pluck couple of hairs here and there and it's gonna be all good.
But where is the point when you decide "Screw it, I'm gonna fuck my shit up." and you shave it completely, then take centropen or whatever is near by and draw it? How did you even get to that point? Now, there are some pretty good pieces of facial art that copy the normal shape of an eyebrow. I don't like it, I don't see the point of it, but okay do your thing.
What makes me angry is that some of these girls must have taken a ruler to help them and create this monstrosity:
What is that? That's not right. That's not how it's supposed to look like at all! There is like almost right angle in there! It's time to put that sharpie away and take a good look in the mirror and do some deep thinking about your life choices at this point.
But that's not all, then there is this "magnificent look" that will bring all the boys to the yard:
What the actual fuck. Are you trying to get the square root of your eyes? It makes you look stupid and evil. To me it just looks like you're contemplating taking over the world with brutal force and dark magic.
And now the final form of this heinous crime against esthetics:
This is serious. Not only you look extremely dumb, but you also single-handedly managed to cut down all your facial expressions to just two. Surprised and scared. (Okay, it doesn't look like it on this picture but I hope you get what I mean.) This is the look of a porn actress when the "plumber/electrician/cable guy" takes off his pants. "Wow I didn't expect to find this down there!" And you also look super evil.
So congratulations now you look like a constantly surprised and scared idiot. But there is one positive thing about this. If you go to a screening of Rocky Horror Picture Show you fit right in.
Your eyebrows don't really matter. Dammit just take Frida Kahlo as an example, she even had a moustache and how many artsy wannabe teen girls adore her? Not saying she was a beauty queen, just putting it there that nobody should care too much about that small space above your eyes.
For the love of god don't shave it and then finger paint new ones with the skill of a kid with special needs.
What cought my eye were the girls. Surprising, I know. Anyway, there are some ravishingly looking women around here but about 90% of them have this bad habit of drawing their own eyebrows.
Okay ladies, I don't know why some of you feel the need to mess up your eyebrows. There is nothing wrong with them being big and bushy for god sakes. Alright, unibrow is something different, but you can always pluck couple of hairs here and there and it's gonna be all good.
But where is the point when you decide "Screw it, I'm gonna fuck my shit up." and you shave it completely, then take centropen or whatever is near by and draw it? How did you even get to that point? Now, there are some pretty good pieces of facial art that copy the normal shape of an eyebrow. I don't like it, I don't see the point of it, but okay do your thing.
 |
| Kind of normalish looking eyebrows. Still pretty messed up though. |
But that's not all, then there is this "magnificent look" that will bring all the boys to the yard:
And now the final form of this heinous crime against esthetics:
This is serious. Not only you look extremely dumb, but you also single-handedly managed to cut down all your facial expressions to just two. Surprised and scared. (Okay, it doesn't look like it on this picture but I hope you get what I mean.) This is the look of a porn actress when the "plumber/electrician/cable guy" takes off his pants. "Wow I didn't expect to find this down there!" And you also look super evil.
So congratulations now you look like a constantly surprised and scared idiot. But there is one positive thing about this. If you go to a screening of Rocky Horror Picture Show you fit right in.
Your eyebrows don't really matter. Dammit just take Frida Kahlo as an example, she even had a moustache and how many artsy wannabe teen girls adore her? Not saying she was a beauty queen, just putting it there that nobody should care too much about that small space above your eyes.
For the love of god don't shave it and then finger paint new ones with the skill of a kid with special needs.
Thursday 5 May 2016
I let the beat drop like old people with polio
To jsem se tak jednou nachomýtl na mexickou ženitbu.
Grissel mě pozvala na svatbu jejího bratra. Fakt, že nemám vhodné ustrojení jsem nijak řešit nemusel, protože Jorge je tak zhruba stejně velkej jako já, tudíž mi zapůjčil svůj prímový oblek i botky podkůvkou. Dobře, bez podkůvky, ale klapaly stejně. A špičku měly řádně dlouhou, kdybych s nima skočil do bazénu, mohl bych jich užívat jako ploutví. Už tak jsem měl cukání chodit v nich na souši pozadu.
Město, kde se veselka odehrávala se jmenuje Tequisquiapan, jestli vám to nic neříká, nevěšte hlavu, hned vám pomůžu, je to asi 45 minut jízdy od Queretaro. Tak teď, když už jsme všichni doma, můžu pokračovat ve vyprávění.
Po příjezdu do honosného hotelu jsem zjistil, že v něm vlastně nejsem ubytován, což mě lehce zaskočilo, ale nenechal jsem se vyvést z míry a hledal hostely v Tequisquiapan. Čím se toto město vyznačuje, krom toho, že se zde nachází přenádherný kostel na náměstí, je fakt, že tam nejsou žádně hostely. Už jsem si skoro pofňukával do kníru, zoufajíc si, že budu muset platit okolo 100 dolarů na noc, když v tom jsem objevil pokoj za 30. 30 dolarů. Za normálních okolností by to byl rozpočet na 4-5 ubytovacích dní, ale nedalo se svítít. Jorge mě tam odvezl a já zaplatil 60 doláčů, ánžto jsem tam byl na dva dny.
Druhý den jsem byl v 17:00 na náměstí před kostelem. Kolem mě byla spousta Mexičanů, jak už to tady tak bývá, nicméně dnešek se vyznačoval tím, že byli všichni v oblecích a šatech a chtěli mi třást pravicí, případně mi olíbnout líce. Nejednou se mi stalo, že jsem se začal představovat stejnému člověku podruhé.
I normálně mám problém pamatovat si lidi a jejich jména, natož pak pod ostrým mexickým slunkem, obklopen davem tří set svatbychtivých Mexičanů a Mexičanek, zatímco mi pomalu docházi, že Jorge má menší velikost oblečení, košile mi svírá krk tak hrubě, že by se za to ani madam Alexandra z gentlemanského klubu Samet v Trutnově stydět nemusela a kalhoty mi svírají pupek v obležení jak Němci Stalingrad. Dost natěsno.
Během všeho toho socializování za mnou přišel nějaký strýc s koncem kravaty vysoko nad pupkem a zeptal se, jestli nemám zapalovač. Měl jsem. Vždycky se snažím mít, právě kvůli takovýmhle situacím. Zapůjčil jsem mu ho a on mi na oplátku nabídl cigaretu. Tohle nebyl okamžik velkých úvah, a tak mi mysl zklidnil příval nikotinu z darované Cumelky a vlídný rozhovor s vesnickým pánem, se kterým jsme si sice vzájemně nerozuměli ani slovo, ale alespoň nás ostatní nechali být.
Nastal čas nasoukat se do kostela. Nejsem křesťan, tudíž netuším, co se sluší a patří, držel jsem se tedy rady "Dělej to, co ostatní. A seď vzadu." Mexická, křesťanská svatba. To je hodně zpívání, modlení, křižování se, spojování ukazováčku s palcem a následné líbáni v místě, kde se tyto prsty spojí.
Ja se účastnil jen vstávaček, na nějaký křižování mě neužije, zpívání už vůbec ne. A cucání prstů si nechám na jindy. Problém nastal v okamžiku, kdy si celej kostel kleknul na takový ty dřevěný kolenokurvítka, co v kostelích bejvaj v lavicích.
Šlo se rovnou ze stoje do klečení, nebylo moc času přemýšlet, kleknout si nebo ne? V boha nevěřím ani trochu, když pokleknu, tak to bude jako kdyby křesťan uřízl hlavu kozloj, krví nakreslil na zeď pentagram a skákal okolo ohně oslavujíce novoluní. Jasně, bylo to jen jednou, není to myšlený vážně, ale jde o princip. A jsem si plně vědom toho, že ten příměr není úplně košér. Ale takhle já to vidím.
Když už jsem byl jeden z posledních v kostele, co pořád ještě stál (vedl jsem skupinu hrstky důchodců s berlemi, kteří by si neklekli, ani kdyby jim do kolen zezadu šťouchal sám Ježíš, jak byli ztuhlí), vzpomněl jsem si na Hvězdnou bránu a Teal'ca a jeho moudrá slova "Nepokleknu před falešnými bohy!", takže jsem se jen posadil. Schytal jsem za to pár pohledů, ale co, křižovat mě za to nebudou.
Další zpívání, žehnání, čtení historek z bible a pak najednou všichni vstali a šli se nasvačit dopředu. Kněz tam rozdával sušky a rozlejval víno, jak Jirka Kára pivo před svatbou. Já si říkal, proč ten boží pomocník chvílema mizí pod oltář, aby se vzápětí zase vynořil, většinou s nějakou pomůckou, jejíž účel jsem netušil, ale hlavně s růžolícími tvářemi a veselým výrazem. On tam chlastal Kristovu krev.
Věřící svačili, do toho hrála nějaká písnička o lásce a andělech a já se kochal malbami INRIho a jeho homies na okolních zdech.
Každá sranda ale jednou končí a my museli evakuovat kostel, jelikož ceremonie skončila. Přímo před vraty chrámu páně, jsem narazil do Lulu, sestry Jorgeho, která také měla tu čest poznat můj vožralej ksicht během jednoho večírku na Zélandu. Představila mi rodiče, moc příjemní lidé a hned jak se otec dozvěděl, že jsem z Čech a jsem tu sám, čapl za ním stojící děvče za loket a strčil mi ji před nos. Tak jsme si vzájemně oblízli tváře, potřásli pravicemi a chystali se ke zdvořilostnímu rozhovoru.
"To někdo asi hází rejži." Pomyslel jsem si. Kdepak. To mi celou levou stranu saka a část vousů taktéž podělal pták. Velké, zelené, řídké lejno se grandiózně rozpláclo na několika místech a vydalo se na tekutou cestu dolů po hladké látce mého oděvu. Propuklo všeobecné veselí, na mě se hrnuly papírové kapesníčky ze všech stran, jak kdyby se tu konala promotion akce Pornhubu a já byl tak znovu vysvobozen ze socializování.
Cestou na oficiální svatbu v hotelovém parku jsem pucoval hovna, takže pohoda. Pak už jsem sledoval budoucí manžele, jak si říkají své ano, zatímco ostatní to moc nebralo, protože to hlavní se odehrálo v kostele. Otec, syn i duch svatej o tom věděj, takže je to pořešený, a tenhle obřad už je jen, aby se to mohlo podepsat a začít chlastat.
Poslal jsem tam dvě margarity a byl čas na večeři. Byla to honosná svatba, takže předkrm byl dvě jednohubky, hlavní chod kuřecí plátek s bramborou a dezert kalíšek tvarohu s ovocem. Pošmákl jsem si. Během hodování jsem spořádal několik piv. řekněme třeba 5. Jenže posh svatba, takže byly v 0,2 lahvích.
Po dezertu tequila a hurá na bar pro další piva. Lidi se okolo bavili španělsky a já se moc nechytal, občas někdo něco řekl anglicky, což jsem velice oceňoval, ale protože jsem nedružnej, tak jsem nedokázal rozvinout plnohodnotnou konverzaci. A tak VŠICHNI tančili na latinskoamerické rytmy a já se propíjel pivama. Až jim došla. Tak tedy whisky.
Pak jsem byl zatažen na taneční parket, kde ženich házel podvazek nevěsty ostatním vdavkuchtivým jinochům, aby se zjistilo, kdo bude další na řadě. Obdržel jsem wrestlingovou masku (kterou jsem pak vyšpatnil) a čekal, co se bude dít. Totální mosh pit. Kluci se rvali jak koně, trhali si obleky a padali na zem. Já prchal z epicentra dění na okraj a až s mateřškou láskou jsem ochraňoval svou sklenku vodky s brusinkovým džusem (jak se tohle stalo nevím).
Následně jsem stál buď u baru, nebo seděl u stolu, či se bavil s jedním klukem o Kafkoj. Ještě si vzpomínám na rozhovor s dalším náhodným frajerem, kterej se mě ptal, jestli nevím kde sehnat kokain. Já. Jedinej evropan široko daleko bez kontaktů na kohokoliv. Takže jsem se dovtípil, že je asi už hodně zoufalej a ještě víc vožralej.
Barman neznal bloody mary, tudíž má zlitá mysl nevymyslela nic lepšího, než ho to naučit. To se nepovedlo, ale dostal jsem litr rajčatovýho džusu, půl flašky absolutky a tabasco, takže jsem si míchal sám a měl jsem až do rána vystaráno.
Ráno přišlo brzo a já se přistihl, že tancuju s holkou od našeho stolu a učím se...nějakej tanec. Ale pohunci pod náma začali rozebírat parket, takže v šest ráno party over. Na tágo do mýho hotýlku jsem si musel půjčit. Do pokoje jsem přišel mrtvej.
Ozvalo se bouchání na plechové dveře. Majitel hotelu mě budil, že je čas sbalit se a jít do hajzlu. Mé krví podlité oči se pomalu rozlepily a já si mohl začít na plno užívat kocoviny. Voda došla, jídlo nemám. Sprcha! Dopotácel jsem se do ní a vsugerovával si, že neumírám a je mi krásně.
Cestou domů do Tolucy jsme jeli společně s Lulu. Ta uprostřed cesty zahlásila, že jde blejt. A tak Jorge zastavil. A ona si šla ulevit. Já tuto zastávku uvítal, protože byla u obchůdku s nápoji, a tak jsem si po několika dlouhých hodinách koupil vodu a stáhl skoro celou flašku.
K večeři byla pizza u Grisseliných rodičů, nasytil jsem svůj rozhozený žaludek a těšil se na spánek.
Taková byla má zkušenost s mexickou svatbou. Bylo to úžasný a šílený. A ač o sobě říkají, že pijou hodně, na českou svatbu to nemá. Co se ale týče tancování, tak to kam se na ně hrabem.
Grissel mě pozvala na svatbu jejího bratra. Fakt, že nemám vhodné ustrojení jsem nijak řešit nemusel, protože Jorge je tak zhruba stejně velkej jako já, tudíž mi zapůjčil svůj prímový oblek i botky podkůvkou. Dobře, bez podkůvky, ale klapaly stejně. A špičku měly řádně dlouhou, kdybych s nima skočil do bazénu, mohl bych jich užívat jako ploutví. Už tak jsem měl cukání chodit v nich na souši pozadu.
Město, kde se veselka odehrávala se jmenuje Tequisquiapan, jestli vám to nic neříká, nevěšte hlavu, hned vám pomůžu, je to asi 45 minut jízdy od Queretaro. Tak teď, když už jsme všichni doma, můžu pokračovat ve vyprávění.
Po příjezdu do honosného hotelu jsem zjistil, že v něm vlastně nejsem ubytován, což mě lehce zaskočilo, ale nenechal jsem se vyvést z míry a hledal hostely v Tequisquiapan. Čím se toto město vyznačuje, krom toho, že se zde nachází přenádherný kostel na náměstí, je fakt, že tam nejsou žádně hostely. Už jsem si skoro pofňukával do kníru, zoufajíc si, že budu muset platit okolo 100 dolarů na noc, když v tom jsem objevil pokoj za 30. 30 dolarů. Za normálních okolností by to byl rozpočet na 4-5 ubytovacích dní, ale nedalo se svítít. Jorge mě tam odvezl a já zaplatil 60 doláčů, ánžto jsem tam byl na dva dny.
Druhý den jsem byl v 17:00 na náměstí před kostelem. Kolem mě byla spousta Mexičanů, jak už to tady tak bývá, nicméně dnešek se vyznačoval tím, že byli všichni v oblecích a šatech a chtěli mi třást pravicí, případně mi olíbnout líce. Nejednou se mi stalo, že jsem se začal představovat stejnému člověku podruhé.
I normálně mám problém pamatovat si lidi a jejich jména, natož pak pod ostrým mexickým slunkem, obklopen davem tří set svatbychtivých Mexičanů a Mexičanek, zatímco mi pomalu docházi, že Jorge má menší velikost oblečení, košile mi svírá krk tak hrubě, že by se za to ani madam Alexandra z gentlemanského klubu Samet v Trutnově stydět nemusela a kalhoty mi svírají pupek v obležení jak Němci Stalingrad. Dost natěsno.
Během všeho toho socializování za mnou přišel nějaký strýc s koncem kravaty vysoko nad pupkem a zeptal se, jestli nemám zapalovač. Měl jsem. Vždycky se snažím mít, právě kvůli takovýmhle situacím. Zapůjčil jsem mu ho a on mi na oplátku nabídl cigaretu. Tohle nebyl okamžik velkých úvah, a tak mi mysl zklidnil příval nikotinu z darované Cumelky a vlídný rozhovor s vesnickým pánem, se kterým jsme si sice vzájemně nerozuměli ani slovo, ale alespoň nás ostatní nechali být.
Nastal čas nasoukat se do kostela. Nejsem křesťan, tudíž netuším, co se sluší a patří, držel jsem se tedy rady "Dělej to, co ostatní. A seď vzadu." Mexická, křesťanská svatba. To je hodně zpívání, modlení, křižování se, spojování ukazováčku s palcem a následné líbáni v místě, kde se tyto prsty spojí.
Ja se účastnil jen vstávaček, na nějaký křižování mě neužije, zpívání už vůbec ne. A cucání prstů si nechám na jindy. Problém nastal v okamžiku, kdy si celej kostel kleknul na takový ty dřevěný kolenokurvítka, co v kostelích bejvaj v lavicích.
Šlo se rovnou ze stoje do klečení, nebylo moc času přemýšlet, kleknout si nebo ne? V boha nevěřím ani trochu, když pokleknu, tak to bude jako kdyby křesťan uřízl hlavu kozloj, krví nakreslil na zeď pentagram a skákal okolo ohně oslavujíce novoluní. Jasně, bylo to jen jednou, není to myšlený vážně, ale jde o princip. A jsem si plně vědom toho, že ten příměr není úplně košér. Ale takhle já to vidím.
Když už jsem byl jeden z posledních v kostele, co pořád ještě stál (vedl jsem skupinu hrstky důchodců s berlemi, kteří by si neklekli, ani kdyby jim do kolen zezadu šťouchal sám Ježíš, jak byli ztuhlí), vzpomněl jsem si na Hvězdnou bránu a Teal'ca a jeho moudrá slova "Nepokleknu před falešnými bohy!", takže jsem se jen posadil. Schytal jsem za to pár pohledů, ale co, křižovat mě za to nebudou.
Další zpívání, žehnání, čtení historek z bible a pak najednou všichni vstali a šli se nasvačit dopředu. Kněz tam rozdával sušky a rozlejval víno, jak Jirka Kára pivo před svatbou. Já si říkal, proč ten boží pomocník chvílema mizí pod oltář, aby se vzápětí zase vynořil, většinou s nějakou pomůckou, jejíž účel jsem netušil, ale hlavně s růžolícími tvářemi a veselým výrazem. On tam chlastal Kristovu krev.
Věřící svačili, do toho hrála nějaká písnička o lásce a andělech a já se kochal malbami INRIho a jeho homies na okolních zdech.
Každá sranda ale jednou končí a my museli evakuovat kostel, jelikož ceremonie skončila. Přímo před vraty chrámu páně, jsem narazil do Lulu, sestry Jorgeho, která také měla tu čest poznat můj vožralej ksicht během jednoho večírku na Zélandu. Představila mi rodiče, moc příjemní lidé a hned jak se otec dozvěděl, že jsem z Čech a jsem tu sám, čapl za ním stojící děvče za loket a strčil mi ji před nos. Tak jsme si vzájemně oblízli tváře, potřásli pravicemi a chystali se ke zdvořilostnímu rozhovoru.
"To někdo asi hází rejži." Pomyslel jsem si. Kdepak. To mi celou levou stranu saka a část vousů taktéž podělal pták. Velké, zelené, řídké lejno se grandiózně rozpláclo na několika místech a vydalo se na tekutou cestu dolů po hladké látce mého oděvu. Propuklo všeobecné veselí, na mě se hrnuly papírové kapesníčky ze všech stran, jak kdyby se tu konala promotion akce Pornhubu a já byl tak znovu vysvobozen ze socializování.
Cestou na oficiální svatbu v hotelovém parku jsem pucoval hovna, takže pohoda. Pak už jsem sledoval budoucí manžele, jak si říkají své ano, zatímco ostatní to moc nebralo, protože to hlavní se odehrálo v kostele. Otec, syn i duch svatej o tom věděj, takže je to pořešený, a tenhle obřad už je jen, aby se to mohlo podepsat a začít chlastat.
Poslal jsem tam dvě margarity a byl čas na večeři. Byla to honosná svatba, takže předkrm byl dvě jednohubky, hlavní chod kuřecí plátek s bramborou a dezert kalíšek tvarohu s ovocem. Pošmákl jsem si. Během hodování jsem spořádal několik piv. řekněme třeba 5. Jenže posh svatba, takže byly v 0,2 lahvích.
Po dezertu tequila a hurá na bar pro další piva. Lidi se okolo bavili španělsky a já se moc nechytal, občas někdo něco řekl anglicky, což jsem velice oceňoval, ale protože jsem nedružnej, tak jsem nedokázal rozvinout plnohodnotnou konverzaci. A tak VŠICHNI tančili na latinskoamerické rytmy a já se propíjel pivama. Až jim došla. Tak tedy whisky.
Pak jsem byl zatažen na taneční parket, kde ženich házel podvazek nevěsty ostatním vdavkuchtivým jinochům, aby se zjistilo, kdo bude další na řadě. Obdržel jsem wrestlingovou masku (kterou jsem pak vyšpatnil) a čekal, co se bude dít. Totální mosh pit. Kluci se rvali jak koně, trhali si obleky a padali na zem. Já prchal z epicentra dění na okraj a až s mateřškou láskou jsem ochraňoval svou sklenku vodky s brusinkovým džusem (jak se tohle stalo nevím).
Následně jsem stál buď u baru, nebo seděl u stolu, či se bavil s jedním klukem o Kafkoj. Ještě si vzpomínám na rozhovor s dalším náhodným frajerem, kterej se mě ptal, jestli nevím kde sehnat kokain. Já. Jedinej evropan široko daleko bez kontaktů na kohokoliv. Takže jsem se dovtípil, že je asi už hodně zoufalej a ještě víc vožralej.
Barman neznal bloody mary, tudíž má zlitá mysl nevymyslela nic lepšího, než ho to naučit. To se nepovedlo, ale dostal jsem litr rajčatovýho džusu, půl flašky absolutky a tabasco, takže jsem si míchal sám a měl jsem až do rána vystaráno.
Ráno přišlo brzo a já se přistihl, že tancuju s holkou od našeho stolu a učím se...nějakej tanec. Ale pohunci pod náma začali rozebírat parket, takže v šest ráno party over. Na tágo do mýho hotýlku jsem si musel půjčit. Do pokoje jsem přišel mrtvej.
Ozvalo se bouchání na plechové dveře. Majitel hotelu mě budil, že je čas sbalit se a jít do hajzlu. Mé krví podlité oči se pomalu rozlepily a já si mohl začít na plno užívat kocoviny. Voda došla, jídlo nemám. Sprcha! Dopotácel jsem se do ní a vsugerovával si, že neumírám a je mi krásně.
Cestou domů do Tolucy jsme jeli společně s Lulu. Ta uprostřed cesty zahlásila, že jde blejt. A tak Jorge zastavil. A ona si šla ulevit. Já tuto zastávku uvítal, protože byla u obchůdku s nápoji, a tak jsem si po několika dlouhých hodinách koupil vodu a stáhl skoro celou flašku.
K večeři byla pizza u Grisseliných rodičů, nasytil jsem svůj rozhozený žaludek a těšil se na spánek.
Taková byla má zkušenost s mexickou svatbou. Bylo to úžasný a šílený. A ač o sobě říkají, že pijou hodně, na českou svatbu to nemá. Co se ale týče tancování, tak to kam se na ně hrabem.
Wednesday 27 April 2016
Around the world, around the world, around the world... around the world
V sobotu byla párty v opuštěném bazénu za městem. Něco jako rave pro chudý. Hudba docela ušla, ale nic extra..ale na Guatemalu dobrý.
Já, Dakota (New York) a Alex (odněkud z Anglie) jsme se nechali Juanem odvézt.
Policie dostává 10 000 qutzalů, aby tuhle akci ignorovovala. No spíš tam stojej okolo a hlídaj. Inu, korupce tu kvete bez problémů. Nuže, přijeli jsme tam slušně navátý a Juan se zasněženým nosem. Já už tam byl dvakrát, ale tentokrát to bylo něco extra.
Všichni vylitý (jak to tak bývá) 90% účastníků sjetejch...jak to tak taky bývá a děly se věci.
Cuchty ve vysokej podpadcích zkoušely divoce tancovat a hrubě selhávaly.
DJ šňupal z pultíku. No všichni to dělali.
Jeden geroj s rozepnutou flanelovou košilí a kalhotama u kotníku, začal z ničeho nic močit na lidi okolo, protože si asi myslel, že je na záchodě. Mně naštěstí jen trošku chcanknul na botu.
Okolo bazénu se hromadně vylučovalo, ať už to byla stolice, moč, či apartní vrh.
V těch samých místech docházelo k souložím.
Jeden šťastlivec nabalil dvě buchty a asi tři hodiny si užívali před zraky všech a ve vysychajících kalužích moči všech. Ale nevím, jestli mu to mám za zlé, kdy se mu tohle zase poštěstí, takže budiž mu odpuštěno a reskept.
Nadešel čas opustit Guatemalu a vydat se do Mexika. Musel jsem přes noc zůstat na letišti, jelikož můj let byl brzký ranní. Bus mě vyhodil někde v pochybný čtvrti hlavního města. Žádnej busák nebo tak. Nic, prostě mi řekli, že jsme tady a hotovo. Tak jsem se chvíli toulal po ulicích a snažil se najít něco s internetem, abych mohl kontaktovat China a sdělit mu, že si pro mě může přijet, protože já jsem totálně ztracenej a nikam se nedostanu.
Několik lidí mě zastavilo a řeklo mi, že je to tady nebezpečný a ať si dávám velkej pozor. Já se jich zeptal kudy se dostanu nějak do centra, nebo alespoň nějaký obchodní centrum s internetem. Internet vůbec a centrum asi 40 bloků jinde různejma směrama. Což mi poradil chlapík, který právě dočurál doprostřed chodníku, sotva doklepal, podal mi ruku a začal se se mnou bavit. Tak jsem to vzdal.
Když už se na druhé konci ulice začala shlukovat místní omladina a pozorovat mě, vrhnul jsem se k telefonní budce, hodil quetzala dovnitř a pokecal si s Chinem. Ten mi jen poradil ať si vezmu taxík a počkám na něj u Dubai centra.
Našel jsem taxikáře. Nevěděl kde to je. Já neměl signál. Takže jsem si půjčil jeho telefon a společnými silami jsme vypátrali, kam že nás to vlastně Chino navádí. A pak si pan taxipán, poručil 50Q. Za 10 minut jízdy. No, nebyl jsem zrovna v pozici, kdy bych si mohl vyskakovat a už se pomalu stmívalo, takže jsem ze zoufalství zkusil smlouvat, ale nešlo to.
Jen pro představu, autobus Antigua - Guatemala mě stál 10Q. Taxi 50Q. A kdybych si objednal soukromej shuttle Antigua - letiště, stálo by to 65Q. ...takže jsem vskutku moc neušetřil.
No dali jsme si pivo a já byl odvezen na letiště.
Kde jsem nespal, protože to nešlo, a prášek na chill jsem si taky před letem nevzal, poněvadž jsem nechtěl být při přestupu zmaštěnej. Takže jsem letěl úplně střízlivej. Úplně.
Už nikdy nechci.
Piloti tady jsou asi stejný divoši jako řidiči, jenže něco jinýho je když se s váma naklání autobus nad strží, ale jištěnej svodidlama, a letadlo který si lítá cik cak, jak se mu chce, cuká to, vrčí to, bouchá to, pak to letí skoro střemhlav dolů a pak zas nahorů a do toho vedle vás starej dědek chrápe a slintá si na sako, jako by se vůbec nic nedělo, když přitom jde o život.
Tak jsem si naplánoval, že se setnu na letišti v Guadalajaře. Nejdřív jsem ale musel projít prohlídkou a dostat razítko. Chlápek mě vytáhl z fronty, otevřel novou přepážku a vzal si pas.
"Martin?"
"Sí"
"Pola?"
"Sí"
"De Republica Checa?"
"Exacto!"
"Bienvenidos"
A to bylo vše. Žádný stresy a hned hotovo. Batoh mi ani prohlížet nechtěli, protože tady to dělaj jen vybranejm lidem. Všichni zmáčknou soutěžní tlačítko a když vám padne zelená, jste v pohodě a vaše drogy taky, když si ale vylosujete červenou, je to v kelu.
Ještě kolem mě běhal šňufací retrívr a můj batoh se mu zalíbil. Asi protože hodně mých spolubydlících hulilo a Juanoj se prášilo od nosu až k nám do pokoje. Takže psík začal vrtět ocasem a ožužlávat vršek mé batožiny. Načež mě nenapadlo nic lepšího než zvolat "Hola perro!" A začít se s ním mazlit. Pán policejní psovod se zasmál, cukl vodítkem a odešel i s mým novým chupatým přítelem pryč.
Těšil jsem se na pitivo. Ale pak jsem přemýšlel, že poletím asi hodinu, a pak se potkám s Grissel a Jorgem, které jsem viděl naposled během svých zélandských eskapád, což už jsou 4 roky, tudíž se možná nehodí, aby mě potkali tak, jak si mě pamatují a to na hadry. Takže jsem zas nepil.
A už skoro při nástupu do letadla jsem si zkáknul gaťky, co teprv v něm.
Nevyspalostí a strachem už jsem jen koukal daleko před sebe a litoval, že jsem se přeci jen trochu nenapil, protože teď umřu střízlivej. A střízlivej neumřel ani Ježíš, anžto do něj lili víno, aby z něj teklo víc červený, až mu prošpikujou bříško. Ale třeba je to taky jen kec.
Z letadla jsem vyběhl jak prvňák ze školy, poté co obdržel první vysvědčení. A tak nějak mi došlo, že jsem vlastně celou noc a den nic nepil. Ani nealko. A že mě asi dost bolí hlava, praskaj mi rty a jazyk mi hobluje patro jak Probošt Třebechovický betlém.
Chtěl jsem se napít z pítka v Guatemale, ale bylo v nich nablito. V obou! Prostě hustá khaki kaše plná zbytků jídla. Sice jsem si trošku loknul čisté vody, ale to, co jsem nevypil pak skáplo dolu do blitivem vyplněné nádržky, šplíchlo to a pak osvěžilo můj obličej a plnovous nestrávenou mrkví, kukuřicí a asi trochou pálivé omáčky. Skoro jsem se taky poblil. Takže už jsem si radši vodu odpustil, že se napiju v Mexiku. Tam zas neměli pítka, a pak jsem na to stejně zapomněl, protože jsem měl na starosti důležitější věci, třeba jako zavřít se v kabince na záchodech a brečet, že ještě nechci umřít.
Vodu jsem si koupil až v Ciudad de México a hledal bus do Tolucy, kde mí přátelé žijí.
A tady máte video z poslední noci v mém milovaném hostelu Villa Esthela. Ještě, že ho Hanna ze Švédska natočila, jinak bych o oné noci mohl vypovídat jen jako pěstební dělnice v AZ kvízu. Nevím, nevím, nevzpomenu si.
Já, Dakota (New York) a Alex (odněkud z Anglie) jsme se nechali Juanem odvézt.
Policie dostává 10 000 qutzalů, aby tuhle akci ignorovovala. No spíš tam stojej okolo a hlídaj. Inu, korupce tu kvete bez problémů. Nuže, přijeli jsme tam slušně navátý a Juan se zasněženým nosem. Já už tam byl dvakrát, ale tentokrát to bylo něco extra.
Všichni vylitý (jak to tak bývá) 90% účastníků sjetejch...jak to tak taky bývá a děly se věci.
Cuchty ve vysokej podpadcích zkoušely divoce tancovat a hrubě selhávaly.
DJ šňupal z pultíku. No všichni to dělali.
Jeden geroj s rozepnutou flanelovou košilí a kalhotama u kotníku, začal z ničeho nic močit na lidi okolo, protože si asi myslel, že je na záchodě. Mně naštěstí jen trošku chcanknul na botu.
Okolo bazénu se hromadně vylučovalo, ať už to byla stolice, moč, či apartní vrh.
V těch samých místech docházelo k souložím.
Jeden šťastlivec nabalil dvě buchty a asi tři hodiny si užívali před zraky všech a ve vysychajících kalužích moči všech. Ale nevím, jestli mu to mám za zlé, kdy se mu tohle zase poštěstí, takže budiž mu odpuštěno a reskept.
Nadešel čas opustit Guatemalu a vydat se do Mexika. Musel jsem přes noc zůstat na letišti, jelikož můj let byl brzký ranní. Bus mě vyhodil někde v pochybný čtvrti hlavního města. Žádnej busák nebo tak. Nic, prostě mi řekli, že jsme tady a hotovo. Tak jsem se chvíli toulal po ulicích a snažil se najít něco s internetem, abych mohl kontaktovat China a sdělit mu, že si pro mě může přijet, protože já jsem totálně ztracenej a nikam se nedostanu.
Několik lidí mě zastavilo a řeklo mi, že je to tady nebezpečný a ať si dávám velkej pozor. Já se jich zeptal kudy se dostanu nějak do centra, nebo alespoň nějaký obchodní centrum s internetem. Internet vůbec a centrum asi 40 bloků jinde různejma směrama. Což mi poradil chlapík, který právě dočurál doprostřed chodníku, sotva doklepal, podal mi ruku a začal se se mnou bavit. Tak jsem to vzdal.
Když už se na druhé konci ulice začala shlukovat místní omladina a pozorovat mě, vrhnul jsem se k telefonní budce, hodil quetzala dovnitř a pokecal si s Chinem. Ten mi jen poradil ať si vezmu taxík a počkám na něj u Dubai centra.
Našel jsem taxikáře. Nevěděl kde to je. Já neměl signál. Takže jsem si půjčil jeho telefon a společnými silami jsme vypátrali, kam že nás to vlastně Chino navádí. A pak si pan taxipán, poručil 50Q. Za 10 minut jízdy. No, nebyl jsem zrovna v pozici, kdy bych si mohl vyskakovat a už se pomalu stmívalo, takže jsem ze zoufalství zkusil smlouvat, ale nešlo to.
Jen pro představu, autobus Antigua - Guatemala mě stál 10Q. Taxi 50Q. A kdybych si objednal soukromej shuttle Antigua - letiště, stálo by to 65Q. ...takže jsem vskutku moc neušetřil.
No dali jsme si pivo a já byl odvezen na letiště.
Kde jsem nespal, protože to nešlo, a prášek na chill jsem si taky před letem nevzal, poněvadž jsem nechtěl být při přestupu zmaštěnej. Takže jsem letěl úplně střízlivej. Úplně.
Už nikdy nechci.
Piloti tady jsou asi stejný divoši jako řidiči, jenže něco jinýho je když se s váma naklání autobus nad strží, ale jištěnej svodidlama, a letadlo který si lítá cik cak, jak se mu chce, cuká to, vrčí to, bouchá to, pak to letí skoro střemhlav dolů a pak zas nahorů a do toho vedle vás starej dědek chrápe a slintá si na sako, jako by se vůbec nic nedělo, když přitom jde o život.
Tak jsem si naplánoval, že se setnu na letišti v Guadalajaře. Nejdřív jsem ale musel projít prohlídkou a dostat razítko. Chlápek mě vytáhl z fronty, otevřel novou přepážku a vzal si pas.
"Martin?"
"Sí"
"Pola?"
"Sí"
"De Republica Checa?"
"Exacto!"
"Bienvenidos"
A to bylo vše. Žádný stresy a hned hotovo. Batoh mi ani prohlížet nechtěli, protože tady to dělaj jen vybranejm lidem. Všichni zmáčknou soutěžní tlačítko a když vám padne zelená, jste v pohodě a vaše drogy taky, když si ale vylosujete červenou, je to v kelu.
Ještě kolem mě běhal šňufací retrívr a můj batoh se mu zalíbil. Asi protože hodně mých spolubydlících hulilo a Juanoj se prášilo od nosu až k nám do pokoje. Takže psík začal vrtět ocasem a ožužlávat vršek mé batožiny. Načež mě nenapadlo nic lepšího než zvolat "Hola perro!" A začít se s ním mazlit. Pán policejní psovod se zasmál, cukl vodítkem a odešel i s mým novým chupatým přítelem pryč.
Těšil jsem se na pitivo. Ale pak jsem přemýšlel, že poletím asi hodinu, a pak se potkám s Grissel a Jorgem, které jsem viděl naposled během svých zélandských eskapád, což už jsou 4 roky, tudíž se možná nehodí, aby mě potkali tak, jak si mě pamatují a to na hadry. Takže jsem zas nepil.
A už skoro při nástupu do letadla jsem si zkáknul gaťky, co teprv v něm.
Nevyspalostí a strachem už jsem jen koukal daleko před sebe a litoval, že jsem se přeci jen trochu nenapil, protože teď umřu střízlivej. A střízlivej neumřel ani Ježíš, anžto do něj lili víno, aby z něj teklo víc červený, až mu prošpikujou bříško. Ale třeba je to taky jen kec.
Z letadla jsem vyběhl jak prvňák ze školy, poté co obdržel první vysvědčení. A tak nějak mi došlo, že jsem vlastně celou noc a den nic nepil. Ani nealko. A že mě asi dost bolí hlava, praskaj mi rty a jazyk mi hobluje patro jak Probošt Třebechovický betlém.
Chtěl jsem se napít z pítka v Guatemale, ale bylo v nich nablito. V obou! Prostě hustá khaki kaše plná zbytků jídla. Sice jsem si trošku loknul čisté vody, ale to, co jsem nevypil pak skáplo dolu do blitivem vyplněné nádržky, šplíchlo to a pak osvěžilo můj obličej a plnovous nestrávenou mrkví, kukuřicí a asi trochou pálivé omáčky. Skoro jsem se taky poblil. Takže už jsem si radši vodu odpustil, že se napiju v Mexiku. Tam zas neměli pítka, a pak jsem na to stejně zapomněl, protože jsem měl na starosti důležitější věci, třeba jako zavřít se v kabince na záchodech a brečet, že ještě nechci umřít.
Vodu jsem si koupil až v Ciudad de México a hledal bus do Tolucy, kde mí přátelé žijí.
Friday 15 April 2016
Crabbuckit
Při každým nákupu v supermarketu se ztratím. Ne že by byl velkej ale KAŽDEJ den je přestavěnej. Jediný co zůstává na místě je regál s chlastem, lednice s pivem, pokladny a pult s masem. Za jednu směnu jsou schopný přeházet všechno ostatní a vzniká tak dokonalej chaos. A to teda i ten alkohol, jen je ve stejný polici, ale lahve jsou jinak. Asi každej den jiný feng shui.
No a cesta dolů nám trvala hodinu a půl. Takže asi tak. Po návratu domů, jsme se řádně umyli a vyhnali tak sopečný prach ze všech otvorů a večer šli pít do parku.
Možná to je i proto, že tenhle obchod má zaměstnanců asi jako celý Centrum Černý Most, ale rozlohou se blíží spíš konzumu v Janovicích. Takže aby měli všichni práci a nebyli tak chudý, tak celej den kmitaj a jak mravenečci přenášej různé komodity z jednoho místa na druhé, až nikdo neví, kde co je, ale což, zákazník si vždy nějak poradí.
Tak mě napadlo, že jsem asi ještě nepsal o tom, jak jsem zdolal Acatenango podruhé. Bez průvodce, protože to jsou vydřiduši. S nima to stojí 300Q, bez nich jsem zaplatil jen 78Q a to už je velkej rozdíl. S Erikem jsme se dohodli, že to zvládnem, a tak jsme také učinili. Stan jsme měl a deky jsme si půjčili v hostelu, do batohu hormadu oblečení a osm litrů vody a šli jsme.
Na busáku jsme chvíli hledali odvoz. Ta chvíle trvala asi 15 vteřin, pak jsme jednou přesedli a pádili k úpatí sopky. Vystoupili jsme trochu rozlámaný z našeho epesního vozidla a chutě se dali do chůze. Nahoru se drápalo hodně skupin turistů, jak jinak než s průvodcema, co jim někdy nesli i výbavu, lenochům jedněm.
Začali jsme se trochu družit s jednou Norkou. Ta nám řekla, že pracuje jako "running dj". Následoval rozhovor:
Martin: "What the hell is a running dj?"
Erik: "It's... not a real thing."
Spočívá to v tom, že běhá, z repráku v kapse pouští písničky a lidi běhaj za ní. A platěj jí. To na mě pojďte z boku, jestli se tohle dá počítat jako práce. Ale lidi jsou divný a asi jí to k životu stačí.
No protahovala se jak gymnastka před kladinou a měla hubu plnou keců o tom, jak je fit a žije zdravě. Za 10 minut dostala křeč, nemohla dál a sotva se vlekla. Šla bokem. Bokem. To už jsme s Erikem nemohli jinak, než se smát mně pod vousy.
Během pauzy na sváču k nám přišel jeden z průvodců se sdělením, že nemůžeme sledovat skupinu, jelikož jsme si je nezaplatili. Naše námitka, že nahoru se jde jednou cestou a tudíž se setkání s nima nevyhnem, byla ignorována.
Ale tak jsme chvíli vyčkávali, až všichni odejdou a šli dál. Jenže jsme je došli za pár minut, protože naše oblíbená "running dj®" šla pořád ještě bokem a zdržovala tak celou skupinu. A vůbec všichni už vypadali dost znavený.
Tak jsme se shodli, že si z nich uděláme dobrý den, zapálili jsme si cigára, každej si uzmul lahev chlastu, kterou jsme měli a skoro během, za neustálého potahování z tábákových výrobků a popíjení alkoholizovaných nápojů, jsme je předešli. Koukali na nás jak na hovada, jelikož oni sotva funěli.
Poté co jsme je setřásli, jsme udělali chybu a odbočili vpravo. Následoval nehoráznej výšlap v mracích a já za sebou zanechával stopu v podobě čůrku potu, jak ze mě lilo.
Když už jsem nemohl dál, našli jsme parádní kráter a postavili v něm stan a rozdělali oheň. Po chvíli se rozjasnilo a mně došla velmi důležitá věc. Během prvního výletu sem, nám trvalo 7 hodin dostat se do základního tábora a pak ráno další 2-3 hodiny, než jsme se dostali na samotný vrchol. Tentokrát jsme se dostali 20 minut od vrcholu za 5 hodin. Šli jsme prostě cestou, kudy nikdo moc nechodí, jelikož je totálně na krajcvajc. Samej sopečnej prach a prudký jak ranní zvracení po dvoudenním večírku.
Byli jsme tam úplně sami, totální romantika, milion hvězd a tak, jenže jsme byli mužové, tak z toho nebylo nic. Trošku jsme se mázli, povečeřeli. Při sběru dřeva na oheň jsem skoro omdlel, protože takhle vyčerpán jsem asi ještě nikdy nebyl a možná tomu i to převýšení přidalo.
Erik na zemi nalezl nábojnice, což v nás rozdmýchalo strach, poněvadž jsme četli dost článků a lupičích, kteří číhají v kopcích právě na takový turisty, jako jsme my. Nezbylo nám nic jiného než dopít naše zásoby na kuráž a snažit se ten strach potlačit.
Ráno jsme vyběhli na vrchol a byla to paráda. Jako vždy.
 |
| Docela pěkný. |
 |
| Lahvičky plné radosti. |
Thursday 14 April 2016
Get schwifty
Posledních pár dní jsem strávil převážně v ebrietě. Byl jsem na výletě v Monterricu u moře a plácal se v megavlnách jak malej jantárek. A hrál si s potulnejma psama, takže teď doufám, že nemám prašivinu. A když jsem zrovna nechytal syfla od psů, či riskoval život ve vlnách a mořských proudech, zadržoval jsem dech pod vodou v bazénu. Dostal jsem se na 2 minuty a 32 vteřin, což není vůbec zlý. Určitě by to šlo víc, kdybych se dýl rozdejchával. A naprosto jistě by to šlo líp, kdybych předtím nepil tequilu. A nebo nešlo, já už ani nevím, jak funguju.
Po skončení tohoto krátkého, ale fajn, výletu, jsem se navrátil do města Antigua. Který se mi sice hrozně líbí, ale je to úplně něco jinýho bez přátel. A s novejma lidma v pokoji se bavit nechci, poněvadž stejně nebudou tak dobrý jako ti předtím, tak proč se snažit. A nebo jsem jen zahořklej buran no.
Je tady jen Juan, hostelovej barman, jenže ten má věčně nos zabalenej v kokainu, takže o jeho přátelství by se dalo pochybovat. Ale i tak s ním rád posedím a pohovořím o životě. Většinou jeho životě, anžto jeho ego se vznáší na kokových vlnách kdesi vysoko v nebesích.
Je tu nová recepční. Já jsem tu práci nedostal, protože neumím španělsky a paní majitelka chtěla najmout někoho lokálního. Takže přijala holku, která umí španělsky hůř než já a je bůhvíodkud. To mě trochu zamrzelo, ale nemůžu se divit. Paní domácí mě střízlivýho už asi dlouho neviděla a já sám bych si ten džob za nastalých okolností taky nedal, nicméně se to takhle zvrhlo, až když mi řekla, že mě nechce. Takže jsem na ni stejně naštvanej. Protože za všechno může ona, Nizozemka mizerná.
V supermarketu prodávaj levný pivo. 6 plechovek za 12 quetzalů. A jedno euro je asi 8,5 quetzalu. Takže ta cena není vůbec zlá. Vedlejší účinky tohoto nelahodného moku ale jsou. Chodím na záchod několikrát denně, až se bojím, že to jednou nestihnu. Ale pro radost se musí trpět.
Takže teď sedím na střešním baru, koukám na Jardu v play off a o přestávkách chvátám na porcelánový trůn, kterýžto se nachází o patro níže.
Za deset dní letím do Mexika, kde se snad setkám se svými přáteli ze Zélandu a jsem zvědav, jaké to bude. Časy se mění a lidé též, oni se vzali, usadili a asi plánujou rodinu. A já..no..eh, mně narostly vousy a piju trochu míň. Takže uvidím, co z toho bude.
Do tý doby ale budu sedět tady na střeše a koukat na Jaromíra, jak dává góly a Juana, kterak pudruje nos.
Po skončení tohoto krátkého, ale fajn, výletu, jsem se navrátil do města Antigua. Který se mi sice hrozně líbí, ale je to úplně něco jinýho bez přátel. A s novejma lidma v pokoji se bavit nechci, poněvadž stejně nebudou tak dobrý jako ti předtím, tak proč se snažit. A nebo jsem jen zahořklej buran no.
Je tady jen Juan, hostelovej barman, jenže ten má věčně nos zabalenej v kokainu, takže o jeho přátelství by se dalo pochybovat. Ale i tak s ním rád posedím a pohovořím o životě. Většinou jeho životě, anžto jeho ego se vznáší na kokových vlnách kdesi vysoko v nebesích.
Je tu nová recepční. Já jsem tu práci nedostal, protože neumím španělsky a paní majitelka chtěla najmout někoho lokálního. Takže přijala holku, která umí španělsky hůř než já a je bůhvíodkud. To mě trochu zamrzelo, ale nemůžu se divit. Paní domácí mě střízlivýho už asi dlouho neviděla a já sám bych si ten džob za nastalých okolností taky nedal, nicméně se to takhle zvrhlo, až když mi řekla, že mě nechce. Takže jsem na ni stejně naštvanej. Protože za všechno může ona, Nizozemka mizerná.
V supermarketu prodávaj levný pivo. 6 plechovek za 12 quetzalů. A jedno euro je asi 8,5 quetzalu. Takže ta cena není vůbec zlá. Vedlejší účinky tohoto nelahodného moku ale jsou. Chodím na záchod několikrát denně, až se bojím, že to jednou nestihnu. Ale pro radost se musí trpět.
Takže teď sedím na střešním baru, koukám na Jardu v play off a o přestávkách chvátám na porcelánový trůn, kterýžto se nachází o patro níže.
Za deset dní letím do Mexika, kde se snad setkám se svými přáteli ze Zélandu a jsem zvědav, jaké to bude. Časy se mění a lidé též, oni se vzali, usadili a asi plánujou rodinu. A já..no..eh, mně narostly vousy a piju trochu míň. Takže uvidím, co z toho bude.
Do tý doby ale budu sedět tady na střeše a koukat na Jaromíra, jak dává góly a Juana, kterak pudruje nos.
 |
| Nějaký památky, aby to nevypadalo, že se tady jen zajebavám. |
Wednesday 13 April 2016
We're here for a good time. Not a long time.
Ve škole jsem dostal jsem pozvánku na "noc kukuřice". Nijak jsem to nehrotil dokud jsem se nedočetl, že se bude podávat jídlo a pití zdarma. Tudíž jsem měl jasno, že se zúčastním, ať se děje cokoliv.
Vrátil jsem se na hostel a sdělil naší vylitý bandě, že večer přijdu později, protože se budu přežírat. Byl tu jen jeden problém. Určitě tam nebudu jedinej, což znamená silnou nervozitu z cizích lidí a jiné nepříjemné pocity. Ale to jsem doufal, že vyřeší moje pilule na uvolnění.
Polknul jsem jednu, spláchnul to panákem hnusný whisky, kterou koupili Němci, a vydal se na cestu.
Nechtěl jsem vypadat nenažraně, a tak jsem dorazil jako poslední. Škola byla plná. Zájezd kanadskejch studentů plus nějaký náhodný lidi. Okamžitě jsem se opotil a sedl do rohu, doufajíc, že si mě nikdo nevšimne.
Ředitel Mario nám rozdal papíry s textem o kukuřici a jak je důležitá pro místní obyvatelstvo a její význam pro indiány. Ten článek by uspal i člověka na piku. Mario postupně vyvolával lidi na čtení. Děsil jsem se okamžiku, kdy přijde řada na mě. Zajímalo mě jen jídlo a číst v jazyce, kterej neumím před tolika puberťákama mi nahánělo takovej strach, že jsem měl málem bláto na hřišti.
"Martíííín?" pravil ředitel. "No, por favor." pravil Martííín. Tak tedy ne a vyvolal někoho dalšího. V tom mi školní posluhovačka donesla kelímek červenýho chilskýho vína. Oujé. Pomalu jsem usrkával a moje nálada se začala měnit. Přestal jsem se zajímat o lidi o kolo a jejich názor a začetl se do "Kukuřice a její význam pro Guatemalu". Můj zájem o článek začal růst.
Za pár minut už jsem to žral a nemohl jsem přestat číst. Doufal jsem, že na mě zas přijde řada, protože takovýhle čtivo jsem ještě neviděl. Vypil jsem další víno a koukal významně na Maria. Konečně mě vyvolal.
Po neschopnejch Kanaďanech konečně vyšla řada na mě, člověka, kterej se narodil se španělštinou v krvi. Na celým světě jsem existoval jen já a významná kukuřice a potřeba říct o ní veškerenstvu okolo mě ve mně stále rostla. Začal jsem číst jako pán a odstavce ze mě lítaly jako nic. Snažili se mě zastavit a dát prostor někomu jinýmu, ale bez šance. Byl jsem nezastavitelnej a nejlepší, na mých rtech visela celá třída a já cejtil jejich obdiv a podporu. Alespoň tak jsem to vnímal.
Bylo mi zabráněno v dalším čtení, což mě rozhodilo, protože proč by to někdo dělal, ale dobře, lidi jsou různý a asi to nedokážou ocenit. Posluhovačka naznačila, že můžu začít jíst.
Kašlat na čtení. Hlavní je jídlo. Házel jsem do sebe všechno a výklad o tom, co je co, šel mimo mě. Proč o kukuřicí číst, když ji můžu konzumovat. Celá mayská historie mnou proudila a já se futroval jak křeček v obilí.
Dostal jsem poslední kalíšek vína, poděkoval za večer a zdrhnul jako první (a nakradl tacos pro kamarády). Došel jsem domů a dopíjeli jsme nějaký levný blafy a chystali se na spánek v čistě povlečených postelích. Dokud nepřišel švédský Kyle s hromadou trávy.
Pak jsme spali u stolů.
Vrátil jsem se na hostel a sdělil naší vylitý bandě, že večer přijdu později, protože se budu přežírat. Byl tu jen jeden problém. Určitě tam nebudu jedinej, což znamená silnou nervozitu z cizích lidí a jiné nepříjemné pocity. Ale to jsem doufal, že vyřeší moje pilule na uvolnění.
Polknul jsem jednu, spláchnul to panákem hnusný whisky, kterou koupili Němci, a vydal se na cestu.
Nechtěl jsem vypadat nenažraně, a tak jsem dorazil jako poslední. Škola byla plná. Zájezd kanadskejch studentů plus nějaký náhodný lidi. Okamžitě jsem se opotil a sedl do rohu, doufajíc, že si mě nikdo nevšimne.
Ředitel Mario nám rozdal papíry s textem o kukuřici a jak je důležitá pro místní obyvatelstvo a její význam pro indiány. Ten článek by uspal i člověka na piku. Mario postupně vyvolával lidi na čtení. Děsil jsem se okamžiku, kdy přijde řada na mě. Zajímalo mě jen jídlo a číst v jazyce, kterej neumím před tolika puberťákama mi nahánělo takovej strach, že jsem měl málem bláto na hřišti.
"Martíííín?" pravil ředitel. "No, por favor." pravil Martííín. Tak tedy ne a vyvolal někoho dalšího. V tom mi školní posluhovačka donesla kelímek červenýho chilskýho vína. Oujé. Pomalu jsem usrkával a moje nálada se začala měnit. Přestal jsem se zajímat o lidi o kolo a jejich názor a začetl se do "Kukuřice a její význam pro Guatemalu". Můj zájem o článek začal růst.
Za pár minut už jsem to žral a nemohl jsem přestat číst. Doufal jsem, že na mě zas přijde řada, protože takovýhle čtivo jsem ještě neviděl. Vypil jsem další víno a koukal významně na Maria. Konečně mě vyvolal.
Po neschopnejch Kanaďanech konečně vyšla řada na mě, člověka, kterej se narodil se španělštinou v krvi. Na celým světě jsem existoval jen já a významná kukuřice a potřeba říct o ní veškerenstvu okolo mě ve mně stále rostla. Začal jsem číst jako pán a odstavce ze mě lítaly jako nic. Snažili se mě zastavit a dát prostor někomu jinýmu, ale bez šance. Byl jsem nezastavitelnej a nejlepší, na mých rtech visela celá třída a já cejtil jejich obdiv a podporu. Alespoň tak jsem to vnímal.
Bylo mi zabráněno v dalším čtení, což mě rozhodilo, protože proč by to někdo dělal, ale dobře, lidi jsou různý a asi to nedokážou ocenit. Posluhovačka naznačila, že můžu začít jíst.
Kašlat na čtení. Hlavní je jídlo. Házel jsem do sebe všechno a výklad o tom, co je co, šel mimo mě. Proč o kukuřicí číst, když ji můžu konzumovat. Celá mayská historie mnou proudila a já se futroval jak křeček v obilí.
Dostal jsem poslední kalíšek vína, poděkoval za večer a zdrhnul jako první (a nakradl tacos pro kamarády). Došel jsem domů a dopíjeli jsme nějaký levný blafy a chystali se na spánek v čistě povlečených postelích. Dokud nepřišel švédský Kyle s hromadou trávy.
Pak jsme spali u stolů.
Saturday 2 April 2016
No time to get down cause I'm moving up
Erik (Kanada), Daniel (Německo) feat. Martin (Česko).
Jak to tak skoro každý den chodí, chtěli jsme se opít. Po večeři jsme vtrhli do ulic s jediným cílem. A to sehnat největší množství alkoholu za co nejmenší peníz. Supermarket byl správnou volbou, to co jsme koupili už však nebylo. Litr whisky bůhví odkud a z bůh ani neví čeho.
Když piju doma, tak je to v pohodě, pořádně jím, příjemný počasí a tak trochu vím, co konzumuju. Tady ale jde stravování stranou, je tu hnusný vedro, takže se mi pot valí kožichem na zádech až dolů do kasičky, a na tenhle shit jsem nebyl připraven. Nikdo by nemohl být. Začali jsme to míchat s pepsi, pak colou, pak pepsi i colou, ale nic nepomohlo, pořád to chutnalo jako omítka v kabinetu učitele výtvarky. Představte si pod tím, co chcete.
Po půlce lahve jsme řešili druhou světovou, imigranty a hokej. Ve výsledku jsme došli k závěru, že válečný imigranti hrajou nejlepší hokeje. Daniel pak začal tancovat, Erik zpívat a já měl pocit, že jsem se počůral, i když to tak nebylo.
Asi v jednu v noci, když už bylo skoro dopito, dorazila k nám na střešní terasu Alexia (Francie), která byla tak na hadry, že i my jsme se styděli jaký jsme másla. Všem nám řekla, že jsme starý, selfie tyče jsou hovadina a mladý lidi jsou tataři. Následně si říhla a zalomila to na stole. Mrtě hafo pokec s ní.
Ráno jsem rozlepil oko a poprvé potkal Heather (Kanada), hned jsem si jí získal, když se mě zeptala, jak se mám, řekl jsem, že půjdu do sprchy zvažovat sebevraždu. Prý přišla do pokoje už před pár hodinama, ale to jsem měl mělký dýchaní a puls skoro nehmatatelnej, tak mě radši nechala být.
Všichni jsme se sešli na střeše před obědem a mlčeli. Kdyby nás někdo mlátil lopatou na sníh přes záda celou noc, bylo by nám asi líp. Ale co se dá dělat, je čas zavzpomínat na maturitní ročník a se šavlí v krku jít do školy.
Chudák Cecília, netušila co se děje, ale to já vlastně taky ne, takže to bylo fér. Nicméně nějak jsme ty tři hodiny přežili. A já se zas něco přiučil.
Po návratu do domoviny, jsme si usmysleli, že vylezeme na Acatenango a ještě ten večer jsme zaplatili za průvodce a začali se těšit. Opilecký nápady jsou nejlepší.
Původní sestava byla Erik, Heather, Thilo (Němec, o kterým někdy napíšu samostatnej článek) a já.
Ráno když jsme měli vyrazit, tak bylo Erikoj zle. Kdo ví proč. Whisky a pouliční jídlo dělaj divy.
Tudíž nám jeden člen bandy odpadl a sháněli jsme náhradu. Nalezli jsme ji v dalším němčouroj. Jmenoval se Arne a byl v pohodě. Pouť shuttlem k sopce byla cestou po rozeklaných kamenech, blátě a odpadcích.
Z okna jsme se koukali na chudé děti, probírající se těmi odpadky a pálící je na hromadách podél cest, takže nám cesta vesele utíkala a z otevřených okýnek jsme měli dostatečný přísun čerstvého vzduchu. Následně jsme se vysypali z minibusu, a dostali spacáky, karimatky, příděl potravy a stany do skupin.
Nabídl jsem se, že ponesu stan jako první. Můj návrh byl s nadšením přijat, stejně jako následující, že stan si budem střídat jen my tři mužové, jelikož Heather je křehká dívka (176cm, 85kg), a tak toho bude mít určitě taky dost. A chutě jsme vyrazili ve šlépějích našich průvodců a členů jiných skupin a jejich průvodců.
Běhání po pláži v létě je docela zábava. Chodidla se boří do vyhřátého písku, svěží mořský vánek příjemně chladí a občasné opláchnutí v pěnivých mořských vlnách vám dodá energii. Co je ale totálně na semínko, je chůze v pohorách v písku a do kopce. S batohem těžkým jak malý tele.
Thilo je 18ti letej nazdárek, a tak nezvládal vůbec nic a pověřil mě tím, abych mu pomohl se zásobami potravin. Oukej, nesl jsem mu jídlo. Pak i karimatku, která je sice lehká, ale do háje, je to velký a děsnej voser. No a nakonec nenesl ani stan, protože se radši ztratil, když na něj přišla řada.
Jeden krok vpřed, půl kroku zpátky, zavrávorání a nějaké to jadrné slovíčko. Tak probíhal výstup.
Arne ještě ráno netušil, že někam takhle vysoko poleze, a jelikož přiletěl do Guatemaly před dvěma dny, byl ještě rozhozen, ale stan na chvíli vzal. Jinak jsem měl tu čest já, ale mě to nevadilo, alespoň jsem měl na co nadávat a teď ze sebe můžu dělat frajera.
Vydrápali jsme se nahoru na horu asi po sedmi hodinách. A to teprv do kempu. Postavili jsme stan. Já snědl jabko s banánem a začal konverzovat s Arnem, zeptal jsem se ho, čím se živí. Jeho jméno je Arne Friedrich a důvod, proč se s ním všichni Němci nadšeně bavili, byl ten, že byl fotbalovým reprezentatem. I kapitánem. Odehrál 82 zápasů za nároďák a vypadal na 25, i když mu je 36. Strašný, co s váma zdravej životní styl udělá.
Měl jsem dojem, že se se mnou a Heather rád bavil, protože jsme neměli ponětí, kdo to je. Zatímco Thilo do něj pořád něco valil a chtěl se fotit.
Ráno jsme vstali ve 4 a šli na úplný vrchol sopky. 2-3 hodiny. Thilo a Arne zůstali ve stanu. Arne, protože měl fakt dost a Thilo, protože si s sebou nevzal žádný dlouhý kalhoty a ani teplý oblečení, ačkoliv jsme mu to všichni říkali, že tam bude zima a asi i pod nulou a k tomu studenej vítr, ale to ho neodradilo, ba ještě víc vyhecovalo, takže byl pak hned nemocnej, smrkal celou noc, chodil ven čůrat, nezavíral dveře ve stanu a nesundaval si boty, což bylo horší pro mě, anžto jsem nocoval vedle něj a on mě celou tu dobu kopal do zad, chrápal a taktéž mluvil ze spaní, a v důsledku věčně otevřených stanových dveří jsme měli uvnitř neustále velkou zimu, se kterou si ani naše usilovné prdění nedokázalo poradit, a tak byl Thilo nemocnější a nemocnější, až nám ráno sdělil, že nikam nejde, protože východ slunce na vrcholu sopky stejně nebude nic zajímavýho, takže radši zůstane ve stanu s Arnem.
Vrchol byl super.
Při balení stanu se Thilo vytratil. zanechal po sobě spacák, karimatku a mně ukradený toaletní papír, který z půlky použil na smrkání a poházel ho po spacáku Heather. Tak jsme našli vhodný zaoblený šutr, vzali s ním Thila přes hlavu a utekli.
To jsme teda chtěli udělat, ale nezvládli jsme to, uklidili jsme a šlo se dolů. Německý fotbalista mě vychválil jakou mám fyzičku, což mě potěšilo, ale stejně si myslím, že jen lhal, poněvadž se mi chtěl dostat do kalhot. To kecám no, ale chválil mě, tak mě to těšilo. Znal Jágra a tuze se mu líbil jeho dres, kterej jsem s sebou táhnul. Byl šokován, že Jarda ještě hraje a jen po dlouhém přesvědčování mi uvěřil i Jaromíruv věk.
Po návratu domů, kolem dětí pálících odpad, jsme ze sebe smyli špínu předchozích dní a chutě se dali do pití. 24 piv, pár lahví rumu a po půlnoci jsme zpívali Hotel California.
Pak Thilo nablil do umyvadla a my šli spát.
Jak to tak skoro každý den chodí, chtěli jsme se opít. Po večeři jsme vtrhli do ulic s jediným cílem. A to sehnat největší množství alkoholu za co nejmenší peníz. Supermarket byl správnou volbou, to co jsme koupili už však nebylo. Litr whisky bůhví odkud a z bůh ani neví čeho.
Když piju doma, tak je to v pohodě, pořádně jím, příjemný počasí a tak trochu vím, co konzumuju. Tady ale jde stravování stranou, je tu hnusný vedro, takže se mi pot valí kožichem na zádech až dolů do kasičky, a na tenhle shit jsem nebyl připraven. Nikdo by nemohl být. Začali jsme to míchat s pepsi, pak colou, pak pepsi i colou, ale nic nepomohlo, pořád to chutnalo jako omítka v kabinetu učitele výtvarky. Představte si pod tím, co chcete.
Po půlce lahve jsme řešili druhou světovou, imigranty a hokej. Ve výsledku jsme došli k závěru, že válečný imigranti hrajou nejlepší hokeje. Daniel pak začal tancovat, Erik zpívat a já měl pocit, že jsem se počůral, i když to tak nebylo.
Asi v jednu v noci, když už bylo skoro dopito, dorazila k nám na střešní terasu Alexia (Francie), která byla tak na hadry, že i my jsme se styděli jaký jsme másla. Všem nám řekla, že jsme starý, selfie tyče jsou hovadina a mladý lidi jsou tataři. Následně si říhla a zalomila to na stole. Mrtě hafo pokec s ní.
Ráno jsem rozlepil oko a poprvé potkal Heather (Kanada), hned jsem si jí získal, když se mě zeptala, jak se mám, řekl jsem, že půjdu do sprchy zvažovat sebevraždu. Prý přišla do pokoje už před pár hodinama, ale to jsem měl mělký dýchaní a puls skoro nehmatatelnej, tak mě radši nechala být.
Všichni jsme se sešli na střeše před obědem a mlčeli. Kdyby nás někdo mlátil lopatou na sníh přes záda celou noc, bylo by nám asi líp. Ale co se dá dělat, je čas zavzpomínat na maturitní ročník a se šavlí v krku jít do školy.
Chudák Cecília, netušila co se děje, ale to já vlastně taky ne, takže to bylo fér. Nicméně nějak jsme ty tři hodiny přežili. A já se zas něco přiučil.
Po návratu do domoviny, jsme si usmysleli, že vylezeme na Acatenango a ještě ten večer jsme zaplatili za průvodce a začali se těšit. Opilecký nápady jsou nejlepší.
Původní sestava byla Erik, Heather, Thilo (Němec, o kterým někdy napíšu samostatnej článek) a já.
Ráno když jsme měli vyrazit, tak bylo Erikoj zle. Kdo ví proč. Whisky a pouliční jídlo dělaj divy.
Tudíž nám jeden člen bandy odpadl a sháněli jsme náhradu. Nalezli jsme ji v dalším němčouroj. Jmenoval se Arne a byl v pohodě. Pouť shuttlem k sopce byla cestou po rozeklaných kamenech, blátě a odpadcích.
Z okna jsme se koukali na chudé děti, probírající se těmi odpadky a pálící je na hromadách podél cest, takže nám cesta vesele utíkala a z otevřených okýnek jsme měli dostatečný přísun čerstvého vzduchu. Následně jsme se vysypali z minibusu, a dostali spacáky, karimatky, příděl potravy a stany do skupin.
Nabídl jsem se, že ponesu stan jako první. Můj návrh byl s nadšením přijat, stejně jako následující, že stan si budem střídat jen my tři mužové, jelikož Heather je křehká dívka (176cm, 85kg), a tak toho bude mít určitě taky dost. A chutě jsme vyrazili ve šlépějích našich průvodců a členů jiných skupin a jejich průvodců.
Běhání po pláži v létě je docela zábava. Chodidla se boří do vyhřátého písku, svěží mořský vánek příjemně chladí a občasné opláchnutí v pěnivých mořských vlnách vám dodá energii. Co je ale totálně na semínko, je chůze v pohorách v písku a do kopce. S batohem těžkým jak malý tele.
Thilo je 18ti letej nazdárek, a tak nezvládal vůbec nic a pověřil mě tím, abych mu pomohl se zásobami potravin. Oukej, nesl jsem mu jídlo. Pak i karimatku, která je sice lehká, ale do háje, je to velký a děsnej voser. No a nakonec nenesl ani stan, protože se radši ztratil, když na něj přišla řada.
Jeden krok vpřed, půl kroku zpátky, zavrávorání a nějaké to jadrné slovíčko. Tak probíhal výstup.
Arne ještě ráno netušil, že někam takhle vysoko poleze, a jelikož přiletěl do Guatemaly před dvěma dny, byl ještě rozhozen, ale stan na chvíli vzal. Jinak jsem měl tu čest já, ale mě to nevadilo, alespoň jsem měl na co nadávat a teď ze sebe můžu dělat frajera.
Vydrápali jsme se nahoru na horu asi po sedmi hodinách. A to teprv do kempu. Postavili jsme stan. Já snědl jabko s banánem a začal konverzovat s Arnem, zeptal jsem se ho, čím se živí. Jeho jméno je Arne Friedrich a důvod, proč se s ním všichni Němci nadšeně bavili, byl ten, že byl fotbalovým reprezentatem. I kapitánem. Odehrál 82 zápasů za nároďák a vypadal na 25, i když mu je 36. Strašný, co s váma zdravej životní styl udělá.
Měl jsem dojem, že se se mnou a Heather rád bavil, protože jsme neměli ponětí, kdo to je. Zatímco Thilo do něj pořád něco valil a chtěl se fotit.
Ráno jsme vstali ve 4 a šli na úplný vrchol sopky. 2-3 hodiny. Thilo a Arne zůstali ve stanu. Arne, protože měl fakt dost a Thilo, protože si s sebou nevzal žádný dlouhý kalhoty a ani teplý oblečení, ačkoliv jsme mu to všichni říkali, že tam bude zima a asi i pod nulou a k tomu studenej vítr, ale to ho neodradilo, ba ještě víc vyhecovalo, takže byl pak hned nemocnej, smrkal celou noc, chodil ven čůrat, nezavíral dveře ve stanu a nesundaval si boty, což bylo horší pro mě, anžto jsem nocoval vedle něj a on mě celou tu dobu kopal do zad, chrápal a taktéž mluvil ze spaní, a v důsledku věčně otevřených stanových dveří jsme měli uvnitř neustále velkou zimu, se kterou si ani naše usilovné prdění nedokázalo poradit, a tak byl Thilo nemocnější a nemocnější, až nám ráno sdělil, že nikam nejde, protože východ slunce na vrcholu sopky stejně nebude nic zajímavýho, takže radši zůstane ve stanu s Arnem.
Vrchol byl super.
 |
| Oranž. |
 |
| Booyakasha. |
Při balení stanu se Thilo vytratil. zanechal po sobě spacák, karimatku a mně ukradený toaletní papír, který z půlky použil na smrkání a poházel ho po spacáku Heather. Tak jsme našli vhodný zaoblený šutr, vzali s ním Thila přes hlavu a utekli.
 |
| Beach boy as fuck. |
To jsme teda chtěli udělat, ale nezvládli jsme to, uklidili jsme a šlo se dolů. Německý fotbalista mě vychválil jakou mám fyzičku, což mě potěšilo, ale stejně si myslím, že jen lhal, poněvadž se mi chtěl dostat do kalhot. To kecám no, ale chválil mě, tak mě to těšilo. Znal Jágra a tuze se mu líbil jeho dres, kterej jsem s sebou táhnul. Byl šokován, že Jarda ještě hraje a jen po dlouhém přesvědčování mi uvěřil i Jaromíruv věk.
Po návratu domů, kolem dětí pálících odpad, jsme ze sebe smyli špínu předchozích dní a chutě se dali do pití. 24 piv, pár lahví rumu a po půlnoci jsme zpívali Hotel California.
Pak Thilo nablil do umyvadla a my šli spát.
Thursday 31 March 2016
Sexx (f)laws
People having sex. Coming soonish to your dorm.
Já chápu, že se nějaký lidi maj rádi. Sice je to divný, ale rozumím tomu. Ale musej se mít rádi na sto způsobů v místnosti s dalšíma lidma? Ještě bych toleroval mazlení a chill ve stejný posteli, ale vzájemné hlasité vychvalování reprodukčních orgánu a následné kopulační šílenství už jde mimo mě.
Jasně sex je super. Teda asi, já nevím, mně to řekl kamarád, jenže jestli se chce někdo zkušebně množit, tak by se neměl ubytovávat v pokoji s cizíma lidma. A když už jo, tak existujou koupelny, které se dají zamknout a nikdo se tam nedostane. Tohle vím náhodou docela přesně, protože se pravidelně zamykám a koukám na záznamy nhl. Ostatní pak nemůžou jít hodinu čůrat, protože já jsem pánem koupelny a obdivuju Jágra.
Po pěti minutách mazlení vás každej slyší a je vzhůru a to je teprv začátek. Mlaskání, šustění, vrzání postele a pak to přijde. První zásun je vždycky nejvtipnější. "Eeeh" a "uuuh" vyjdou současně z úst obou aktérů a zbytek osazenstva se jen modlí, aby už byl konec.
Vrzání nabírá na intenzitě a mlaskání z vášnivých polibků ustává. Jinak by to neudejchali. Občasné "pššt" či "jsme moc nahlas, abychom je nevzbudili" se dá zaslechnout pokud má nedobrovolný pozorovatel tohoto úkazu nastražené uši, či je blízko centru dění.
Crescendo soulože se nezastavitelně rozjíždí a postupně se probouzí i lidé v jiných pokojích, ale náš pár je neochvějně přesvědčen o své tichosti, či už je to vůbec nezajímá a bez bázně a hany se peleší jak chovný králíci.
Vyvrcholení je v drtivé většině jednostranné a náhlé. Jeden můj skotský spolubydlící, to nevydržel, zatleskal a hromovým hlasem pravil "Well done, now shut the fuck up ya cunts!" což vystihlo pocity všech přítomných.
...nejhorší stejně je, když jsou ty lidi ještě k tomu ohyzdný.
Já chápu, že se nějaký lidi maj rádi. Sice je to divný, ale rozumím tomu. Ale musej se mít rádi na sto způsobů v místnosti s dalšíma lidma? Ještě bych toleroval mazlení a chill ve stejný posteli, ale vzájemné hlasité vychvalování reprodukčních orgánu a následné kopulační šílenství už jde mimo mě.
Jasně sex je super. Teda asi, já nevím, mně to řekl kamarád, jenže jestli se chce někdo zkušebně množit, tak by se neměl ubytovávat v pokoji s cizíma lidma. A když už jo, tak existujou koupelny, které se dají zamknout a nikdo se tam nedostane. Tohle vím náhodou docela přesně, protože se pravidelně zamykám a koukám na záznamy nhl. Ostatní pak nemůžou jít hodinu čůrat, protože já jsem pánem koupelny a obdivuju Jágra.
Po pěti minutách mazlení vás každej slyší a je vzhůru a to je teprv začátek. Mlaskání, šustění, vrzání postele a pak to přijde. První zásun je vždycky nejvtipnější. "Eeeh" a "uuuh" vyjdou současně z úst obou aktérů a zbytek osazenstva se jen modlí, aby už byl konec.
Vrzání nabírá na intenzitě a mlaskání z vášnivých polibků ustává. Jinak by to neudejchali. Občasné "pššt" či "jsme moc nahlas, abychom je nevzbudili" se dá zaslechnout pokud má nedobrovolný pozorovatel tohoto úkazu nastražené uši, či je blízko centru dění.
Crescendo soulože se nezastavitelně rozjíždí a postupně se probouzí i lidé v jiných pokojích, ale náš pár je neochvějně přesvědčen o své tichosti, či už je to vůbec nezajímá a bez bázně a hany se peleší jak chovný králíci.
Vyvrcholení je v drtivé většině jednostranné a náhlé. Jeden můj skotský spolubydlící, to nevydržel, zatleskal a hromovým hlasem pravil "Well done, now shut the fuck up ya cunts!" což vystihlo pocity všech přítomných.
...nejhorší stejně je, když jsou ty lidi ještě k tomu ohyzdný.
Soy un perderor
Vzdal jsem užívání deodorantu. Nemá to cenu, člověk se stejně potí a smrdí v tomhle klimatu a nejsou tu žádné ženy, které by bylo potřeba oslňovat vůní. Protože baťůžkáři stejně všichni smrděj, a tudíž si nemaj vzájemně co vyčítat.
Nejhorší jsou špinaví hipíci. Nenosej boty a nohy maj černý jak boty. Nemytý vlasy, trika zažloutlý a jsou na to hrdí. Krkaj a prděj kdy se jim zachce, což trochu obdivuju, ale je to hnus. Pšouknout si v tichosti, je ještě cajk, něco jinýho je rozpárat koberec na celou místnost a chovat je jakoby nic, protože je to přeci "naprosto přirozený, všechna zvířata a lidi prděj a ty jsi ignorant, když se na mě zle díváš a vůbec nech mě bejt, jdu praktikovat jógu na střechu a odblokovat si čakry, pak pomazlit svůj šťastný kámen, obléknout si květované pončo, zhulit se jak prase a kázat mír všem lidem okolo, který to naprosto vytáčí".
A hlavně taky "maso je vražda, ty prase jedno konzumní, radši si ode mě kup ručně zrobený korále ze dřeva z větví za půlnočního svitu spadaných a zaplať tou svojí měnou, kterou já vůbec k životu nepotřebuju, protože jsem mnohem lepší než ty a odhalil jsem smysl života...ale teď vážně, nemáš náhodou nějakej drobák nebo nekoupil bys mi hranolky?"
Vytáčí mě, že si myslej, že patřím mezi ně, jen proto, že mám vousy. Ne nejsem tvůj kamarád. Miluju maso. Užívám si luxusu peněz. Nechci spasit svět při objímání stromů. Chci se nalejt a řešit kraviny, ne dosáhnutí světomíru pomocí duhových stuh a aplikování marihuan do žil mezi prsty na chodidlech.
Nedej bože když se jich sejde celá tlupa, to se pak strhne jedna velká prcanice o to, kdo z nich je mírumilovnější, zelenější a zenovější. Nekompostuješ v podpaží? Z kola ven. Před osmi dny sis umyl ruce? Z kola ven. Pracoval jsi v call centru, když ti bylo 18, protože rodiče chtěli, aby sis na sebe vydělal? Z kola ven, ty buržoázní zmetku. Pak se stejně všichni zkouřej jak pěnovka a i přes zásadní nedostatky v osobní hygieně na sebe sahaj.
A ty jejich volný kalhoty, který si koupili, když byli v Thajsku. Ježišmarja, ještě jednou uvidím jantara s kalhotama s rozkrokem u kotníků a obrázkama slonů, tak mu nacpu grilovanýho leguána tak hluboko do zadku, že ho stráví, i kdyby nechtěl. Parchant jedna veganská.
Nejhorší jsou špinaví hipíci. Nenosej boty a nohy maj černý jak boty. Nemytý vlasy, trika zažloutlý a jsou na to hrdí. Krkaj a prděj kdy se jim zachce, což trochu obdivuju, ale je to hnus. Pšouknout si v tichosti, je ještě cajk, něco jinýho je rozpárat koberec na celou místnost a chovat je jakoby nic, protože je to přeci "naprosto přirozený, všechna zvířata a lidi prděj a ty jsi ignorant, když se na mě zle díváš a vůbec nech mě bejt, jdu praktikovat jógu na střechu a odblokovat si čakry, pak pomazlit svůj šťastný kámen, obléknout si květované pončo, zhulit se jak prase a kázat mír všem lidem okolo, který to naprosto vytáčí".
A hlavně taky "maso je vražda, ty prase jedno konzumní, radši si ode mě kup ručně zrobený korále ze dřeva z větví za půlnočního svitu spadaných a zaplať tou svojí měnou, kterou já vůbec k životu nepotřebuju, protože jsem mnohem lepší než ty a odhalil jsem smysl života...ale teď vážně, nemáš náhodou nějakej drobák nebo nekoupil bys mi hranolky?"
Vytáčí mě, že si myslej, že patřím mezi ně, jen proto, že mám vousy. Ne nejsem tvůj kamarád. Miluju maso. Užívám si luxusu peněz. Nechci spasit svět při objímání stromů. Chci se nalejt a řešit kraviny, ne dosáhnutí světomíru pomocí duhových stuh a aplikování marihuan do žil mezi prsty na chodidlech.
Nedej bože když se jich sejde celá tlupa, to se pak strhne jedna velká prcanice o to, kdo z nich je mírumilovnější, zelenější a zenovější. Nekompostuješ v podpaží? Z kola ven. Před osmi dny sis umyl ruce? Z kola ven. Pracoval jsi v call centru, když ti bylo 18, protože rodiče chtěli, aby sis na sebe vydělal? Z kola ven, ty buržoázní zmetku. Pak se stejně všichni zkouřej jak pěnovka a i přes zásadní nedostatky v osobní hygieně na sebe sahaj.
A ty jejich volný kalhoty, který si koupili, když byli v Thajsku. Ježišmarja, ještě jednou uvidím jantara s kalhotama s rozkrokem u kotníků a obrázkama slonů, tak mu nacpu grilovanýho leguána tak hluboko do zadku, že ho stráví, i kdyby nechtěl. Parchant jedna veganská.
Friday 26 February 2016
Quetzal, mezcal and two smoking barrels
První den ve škole byl cajk. Moje učitelka se zove Cecília a jsem jejím jediným žákem. Pořád se všemu směje a já taky, a tak se smějeme společně. Měří asi metr a má asi 40 let. Možná víc. Nebo taky míň, ono je to těžký určit.
Po třech hodinách usilovné výuky na terase, během níž nás neustále rušil pták, co dělá "kapááá, kapááá, půůůůr", jsem byl propuštěn na ulici, poněvadž tam se toho člověk stejně naučí nejvíc. Já jako kluk ze Zelenky vím, o čem mluvím, čert vem gymnázium, parkovisko u Kaufu, to je škola života.
Na whatsapp mi přišla zpráva "Mám tvůj batoh." Což mě neskutečně potěšilo a v 17:45 jsem měl sraz na náměstí s Chinem a batohem. Ten jsem si odtáhl do své sluje, Chinoj předal slivovici, která značila mou nevýslovnou vděčnost a šlo se slavit. Protože tohle byl důvod slavit. A jakýkoliv důvod je dobrý.
Za celý svůj nedlouhý pobyt tady jsem do tohoto momentu snědl jen půl bochánku chleba a 4 plátky podezřelého salámu, tudíž jsem tušil, že se mnou chlast zatočí. Šli jsme do jednoho baru, dali tři piva, pak do dalšího, další dvě piva a tequilu no a zakončili jsme to v baru bez elektřiky, zato ale s tequilou a pivem. Domů jsem se přimotal jako totální troska s těkavým pohledem hledajícím nejbližší nádobu nebo záchod. Stráž s brokovnicí ve dveřích mě trochu zaskočila, ale já měl teď jiné priority.
Rozrazil jsem dveře od hajzlíku a chystal se šakalit, ale v tom jsem si povšimnul krásného lemování dokola okraje mísy, bylo hovní. Seschlé i vláčné exkrementy radost pohledět. A světe div se, já tu šavli radši polknul a šel do postele, přemýšlet nad tím, proč nám tu po hostelu běhá týpek s brokovnicí.
Ráno jsem měl kocovinku jako ze žurnálu, ale nebyl čas se litovat a vrhl jsem se střemhlav do samostudia. Tím jsem strávil asi tři hodiny, načež mi došlo, že mám fakt hlad a dojedl jsem druhou půlku bochánku. Jen jsem napral nácka a už byl čas vyrazit do školy za prťavou Cecílií. Inu ne každý den se děje dobrodružství.
Teď večer jsem si udělal trochu kamaráda. Zítra jede pryč, takže nic extra. Je kanadského původu. Z Edmontonu. Tákže jsme nadávali na současný stav Oilers a vzpomínali na rok 2006 a skvělou cestu do finále Stanley Cupu. Docela jsme si notovali, jediné v čem jsme se názorově rozešli bylo to, kdo by měl letos vyhrát. On to přeje Ovečkinoj. Já Jardoj. Však je to národní hrdina. Smutný je, že jemu to asi vyjde, Capitals jsou letos nabušený a kdybych si měl vsadit, vsadím na ně. Nebo Dallas. Ale co já vím, já ani nechápu, proč tady máme frajera s madrfakin brokovnicí u dveří. A pokud nemáte rádi hokej, tak vás tenhle odstavec asi vyloženě pobavil.
Poté co se sedmá hodina večerní stala minulostí, nám do hostelu s hovním záchodem dorazila postarší paní. Asi 60+. A nebo je prostě sešlá z toho života, kterej vede. Ihned mě začala oblažovat historkami o tom, jak tu byla..kdy ono to bylo..jo, léta páně 1986 a jak moc se změnilo a nezměnilo. Neměl jsem zrovna náladu na povídání bohaté američanky, protože jsem asociální kretén, a tak jsem ji přenechal dvěma baťůžkářům, kteří byli jejím vyprávěním zaujati asi jako já, jen líp předstírali dychtivost po jejích příbězích.
Kanaďan mě upozornil, že ta krásná sopka, na níž se zde naskýtá úžasný výhled, pořád vybuchuje. Vskutku nelhal. Poprvé v životě jsem uzřel sopku chrlící lávu, která svítí do noci a ozařuje oblaka popelu a dýmu, následně se valí dolů, až sopka vypadá jak sjezdovka na Černý hoře. Jen místo bílýho sněhu je tam oranžová láva. A na místo veselého lyžování se tam smutně umírá. A nebo vesele. Co já vím, jak tam ta zvířata hebou.
Taky mi mohlo dojít, že ty rány, co se pravidelně ozývaj, nejsou garážová vrata, jak jsem se domníval. Kdo by se taky rachtal do garáže každých 10-15 minut během hluboké noci. Možná banditi. A to by aspoň vysvětlovalo našeho hrdinného člena ochranky Aureliana Buendíu a jeho brokovnici.
Po třech hodinách usilovné výuky na terase, během níž nás neustále rušil pták, co dělá "kapááá, kapááá, půůůůr", jsem byl propuštěn na ulici, poněvadž tam se toho člověk stejně naučí nejvíc. Já jako kluk ze Zelenky vím, o čem mluvím, čert vem gymnázium, parkovisko u Kaufu, to je škola života.
Na whatsapp mi přišla zpráva "Mám tvůj batoh." Což mě neskutečně potěšilo a v 17:45 jsem měl sraz na náměstí s Chinem a batohem. Ten jsem si odtáhl do své sluje, Chinoj předal slivovici, která značila mou nevýslovnou vděčnost a šlo se slavit. Protože tohle byl důvod slavit. A jakýkoliv důvod je dobrý.
Za celý svůj nedlouhý pobyt tady jsem do tohoto momentu snědl jen půl bochánku chleba a 4 plátky podezřelého salámu, tudíž jsem tušil, že se mnou chlast zatočí. Šli jsme do jednoho baru, dali tři piva, pak do dalšího, další dvě piva a tequilu no a zakončili jsme to v baru bez elektřiky, zato ale s tequilou a pivem. Domů jsem se přimotal jako totální troska s těkavým pohledem hledajícím nejbližší nádobu nebo záchod. Stráž s brokovnicí ve dveřích mě trochu zaskočila, ale já měl teď jiné priority.
Rozrazil jsem dveře od hajzlíku a chystal se šakalit, ale v tom jsem si povšimnul krásného lemování dokola okraje mísy, bylo hovní. Seschlé i vláčné exkrementy radost pohledět. A světe div se, já tu šavli radši polknul a šel do postele, přemýšlet nad tím, proč nám tu po hostelu běhá týpek s brokovnicí.
Ráno jsem měl kocovinku jako ze žurnálu, ale nebyl čas se litovat a vrhl jsem se střemhlav do samostudia. Tím jsem strávil asi tři hodiny, načež mi došlo, že mám fakt hlad a dojedl jsem druhou půlku bochánku. Jen jsem napral nácka a už byl čas vyrazit do školy za prťavou Cecílií. Inu ne každý den se děje dobrodružství.
Teď večer jsem si udělal trochu kamaráda. Zítra jede pryč, takže nic extra. Je kanadského původu. Z Edmontonu. Tákže jsme nadávali na současný stav Oilers a vzpomínali na rok 2006 a skvělou cestu do finále Stanley Cupu. Docela jsme si notovali, jediné v čem jsme se názorově rozešli bylo to, kdo by měl letos vyhrát. On to přeje Ovečkinoj. Já Jardoj. Však je to národní hrdina. Smutný je, že jemu to asi vyjde, Capitals jsou letos nabušený a kdybych si měl vsadit, vsadím na ně. Nebo Dallas. Ale co já vím, já ani nechápu, proč tady máme frajera s madrfakin brokovnicí u dveří. A pokud nemáte rádi hokej, tak vás tenhle odstavec asi vyloženě pobavil.
Poté co se sedmá hodina večerní stala minulostí, nám do hostelu s hovním záchodem dorazila postarší paní. Asi 60+. A nebo je prostě sešlá z toho života, kterej vede. Ihned mě začala oblažovat historkami o tom, jak tu byla..kdy ono to bylo..jo, léta páně 1986 a jak moc se změnilo a nezměnilo. Neměl jsem zrovna náladu na povídání bohaté američanky, protože jsem asociální kretén, a tak jsem ji přenechal dvěma baťůžkářům, kteří byli jejím vyprávěním zaujati asi jako já, jen líp předstírali dychtivost po jejích příbězích.
Kanaďan mě upozornil, že ta krásná sopka, na níž se zde naskýtá úžasný výhled, pořád vybuchuje. Vskutku nelhal. Poprvé v životě jsem uzřel sopku chrlící lávu, která svítí do noci a ozařuje oblaka popelu a dýmu, následně se valí dolů, až sopka vypadá jak sjezdovka na Černý hoře. Jen místo bílýho sněhu je tam oranžová láva. A na místo veselého lyžování se tam smutně umírá. A nebo vesele. Co já vím, jak tam ta zvířata hebou.
Taky mi mohlo dojít, že ty rány, co se pravidelně ozývaj, nejsou garážová vrata, jak jsem se domníval. Kdo by se taky rachtal do garáže každých 10-15 minut během hluboké noci. Možná banditi. A to by aspoň vysvětlovalo našeho hrdinného člena ochranky Aureliana Buendíu a jeho brokovnici.
Wednesday 24 February 2016
Keep calm and smell your feet
Ráno jsem se proprcal karlínskou výlukou tramvají a vydal se na letiště za doprovodu Bramboříka. Na Ruzyni už na mě čekal Blonďák, dychtiv se se mnou rozloučit.
Cestu do Frankfurtu jsem prospal, protože prášky. Letadlo mělo zpoždění, tak jsem spěchal a stihl to tak akorát.
I let do Punta Cana jsem celej, krom přestávek na jídlo, prospal. Poslal jsem tam dva giny a nějaký víno, následkem čehož jsem byl na následujících deset hodin vyřešenej. Aeroplán měl asi hodinu zpoždění, tudíž mi bylo přiděleno spešl taxi, které mě hodilo až k mému dalšímu letadlu.
Silně zmámen rozličnými pilulemi a alkoholem jsem přišel k přepážce a pan Zmrďola mi povídá, že mě nepustěj dál.
Nemám letenku pryč z Guatemaly. A proto nebudu puštěn pryč z Dominikánské republiky do Panamy. Logiku nenacházím. Nabízím, že si teda koupím letenku teď a před ním, doufaje, že mi pak udělí své požehnání a pustí mou maličkost do letadla.
Zuřivě znásilňuji skyscanner.com a hledám letenku z Guatemaly kamkoliv. Ale nic nejde koupit. V tuto chvíli propadám panice a je mi třeba nějakého toho duty free alkoholu. Pan Zmrďola mě stále intenzivně fakuje.
Nasazuju full panic mode a je super efektivní. Moje "Watafá", "Faaaaak" a "Džízs fakin Krajst, džast let mí in!" zabralo na Zmrďolu číslo 2 a doslova na poslední chvíli jsem vpuštěn do útrob letadla, kde jsou už všichni řádně nasraní, protože máme kvůli mně zpoždění.
Letadlo už couvá od terminálu a já píšu Bramboře, ať mi koupí letenku na kdykoliv a kamkoliv, jinak si mohu obléct svůj sváteční šat a jít po hlavě do prdele.
Bojím se létání. Hodně. Máte někdy pocit, že umřete a nedá se nic dělat? To mívám v těch létajících okovaných rakvích.
Pápnu další prášek a přijímám svůj osud. Letadlo vzlétne a kapitán hlásí:
"Ehhhhmm vítejte na lince do Panamy, ehmmmmm..Venkovní teplota je 28 stupňů...ehmmmmm čas příletu je 20:45... ehmmmm očekáváme turbulence, tak buďte prosím po celou dobu letu připoutání."
To je pro mě znamení, abych začal přemítat nad životem a oceňovat všechny ty východy slunce, které jsem nikdy neviděl, protože chrápu až do odpoledne, a všechny ty západy, o které jsem přišel, protože jsem usilovně pracoval na tvrdnutí mých jater.
"Pollo?" "Pollo y coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo con coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo y vodka."
"Qué?" "Vodka, Smirnoff."
"Con jugo?" "No, solo vodka. Double."
Být jedinej v letadle, kdo leje je fajn. Vypil jsem to dřív, než slečna odešla, a tak jsem si zažádal ještě o víno. A mé žádosti bylo vyhověno.
Pak kapitán zahlásil, že budou deset minut turbulence. "Tak jo, Jokyči, je to tady. Takhle umřeš." Přemýšlím, že bych začal bušit do tlačítka s panáčkem, jež třímá podnos, ale vydržím to. A přežil jsem. Sic jsem měl po celou dobu pohled lapené gazely, ale přežil jsem.
Po vystoupení z letadla děkuji sám sobě, ale hlavně Barbáře a Rišárojm jelikož mi koupili letenku do Mexika a ta už si teď hoví na mém emailu. A tak bych teď neměl mít problém. ...Ale nikoho to nezajímá a všechen ten stres byl kvůli ničemu.
Podělaný dominikánský Zmrďolové.
Tak zas nastupuju do přepravního prostředku smrti a doufám, že spadne na zem, protože se nechci utopit v temných a ledových hlubinách oceánu.
Týpek přijde a ptá se, jestli je mi libo Corony. Si piš, frajere. Zvládnu dvě a upadám do sladkého komatozního stavu, ze kterého se v případě nehody už nemusím probrat.
Vzbuděj mě, až když se vystupuje. Oukej, takhle bych asi cestovat zvládnul.
Teď už jen projít kontrolou. Dávám Consuele kontaktní adresu a snažím se tváři, jakože vůbec nemám vousy až po prsa a nejsem podezřelej. Lámanou špangličtinou to všechno jde hladce.
Čas vyzvednout si batožinu. Chvíli stojím a koukám na jezdící pás. Po delší chvíli už si přijdu, že tam nepatřím.
Mé veškerenstvo, kteréžto bylo zabaleno v mém luxusním batohu není nikde k nalezení. Malej Che Guevara na přepážce z toho taky moc mooudrej není, takže mi jen sdělí informaci, které už jsem se dovtípil sám, a sice, že můj batoh tu není.
Nebýt prášků a promilí v mém krevním řečišti, asi by mi hráblo. Ale takhle jsem to přijal jako skutečný mistr zenu. Vyplnil jsem formulář a svírající ho v upocené dlani, vydal jsem se ven, kde už na mě čekal Eduardův bratr Chino. Odvezl mě k nim domů a dostalo se mi luxusní péče a kvalitního spánku.
Chino je frajer. Ráno jsme jeli na letiště pro věci, ale obdrželi jsme zánovní fakaci. Snad se má batožina někdy objeví.
Následně jsem byl odvezen do města Antigua, zaregistroval se ve škole a zašel s Chinem na kafe a rozloučil se s ním.
Sám jsem se odhodlal k výletu na second hand tržiště a koupil si triko a boxerky. ...started from the bottom and now we're here... kupuju jetý nasrávačky a buduju si fame.
Toliko k mým prvním dnům tady. Sedím na chodbě hostelu, píšu tyto řádky a fetuju plyny z podhoubí mých nohou.
Cestu do Frankfurtu jsem prospal, protože prášky. Letadlo mělo zpoždění, tak jsem spěchal a stihl to tak akorát.
I let do Punta Cana jsem celej, krom přestávek na jídlo, prospal. Poslal jsem tam dva giny a nějaký víno, následkem čehož jsem byl na následujících deset hodin vyřešenej. Aeroplán měl asi hodinu zpoždění, tudíž mi bylo přiděleno spešl taxi, které mě hodilo až k mému dalšímu letadlu.
Silně zmámen rozličnými pilulemi a alkoholem jsem přišel k přepážce a pan Zmrďola mi povídá, že mě nepustěj dál.
Nemám letenku pryč z Guatemaly. A proto nebudu puštěn pryč z Dominikánské republiky do Panamy. Logiku nenacházím. Nabízím, že si teda koupím letenku teď a před ním, doufaje, že mi pak udělí své požehnání a pustí mou maličkost do letadla.
Zuřivě znásilňuji skyscanner.com a hledám letenku z Guatemaly kamkoliv. Ale nic nejde koupit. V tuto chvíli propadám panice a je mi třeba nějakého toho duty free alkoholu. Pan Zmrďola mě stále intenzivně fakuje.
Nasazuju full panic mode a je super efektivní. Moje "Watafá", "Faaaaak" a "Džízs fakin Krajst, džast let mí in!" zabralo na Zmrďolu číslo 2 a doslova na poslední chvíli jsem vpuštěn do útrob letadla, kde jsou už všichni řádně nasraní, protože máme kvůli mně zpoždění.
Letadlo už couvá od terminálu a já píšu Bramboře, ať mi koupí letenku na kdykoliv a kamkoliv, jinak si mohu obléct svůj sváteční šat a jít po hlavě do prdele.
Bojím se létání. Hodně. Máte někdy pocit, že umřete a nedá se nic dělat? To mívám v těch létajících okovaných rakvích.
Pápnu další prášek a přijímám svůj osud. Letadlo vzlétne a kapitán hlásí:
"Ehhhhmm vítejte na lince do Panamy, ehmmmmm..Venkovní teplota je 28 stupňů...ehmmmmm čas příletu je 20:45... ehmmmm očekáváme turbulence, tak buďte prosím po celou dobu letu připoutání."
To je pro mě znamení, abych začal přemítat nad životem a oceňovat všechny ty východy slunce, které jsem nikdy neviděl, protože chrápu až do odpoledne, a všechny ty západy, o které jsem přišel, protože jsem usilovně pracoval na tvrdnutí mých jater.
"Pollo?" "Pollo y coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo con coca cola."
"Pollo?" "Sí, pollo y vodka."
"Qué?" "Vodka, Smirnoff."
"Con jugo?" "No, solo vodka. Double."
Být jedinej v letadle, kdo leje je fajn. Vypil jsem to dřív, než slečna odešla, a tak jsem si zažádal ještě o víno. A mé žádosti bylo vyhověno.
Pak kapitán zahlásil, že budou deset minut turbulence. "Tak jo, Jokyči, je to tady. Takhle umřeš." Přemýšlím, že bych začal bušit do tlačítka s panáčkem, jež třímá podnos, ale vydržím to. A přežil jsem. Sic jsem měl po celou dobu pohled lapené gazely, ale přežil jsem.
Po vystoupení z letadla děkuji sám sobě, ale hlavně Barbáře a Rišárojm jelikož mi koupili letenku do Mexika a ta už si teď hoví na mém emailu. A tak bych teď neměl mít problém. ...Ale nikoho to nezajímá a všechen ten stres byl kvůli ničemu.
Podělaný dominikánský Zmrďolové.
Tak zas nastupuju do přepravního prostředku smrti a doufám, že spadne na zem, protože se nechci utopit v temných a ledových hlubinách oceánu.
Týpek přijde a ptá se, jestli je mi libo Corony. Si piš, frajere. Zvládnu dvě a upadám do sladkého komatozního stavu, ze kterého se v případě nehody už nemusím probrat.
Vzbuděj mě, až když se vystupuje. Oukej, takhle bych asi cestovat zvládnul.
Teď už jen projít kontrolou. Dávám Consuele kontaktní adresu a snažím se tváři, jakože vůbec nemám vousy až po prsa a nejsem podezřelej. Lámanou špangličtinou to všechno jde hladce.
Čas vyzvednout si batožinu. Chvíli stojím a koukám na jezdící pás. Po delší chvíli už si přijdu, že tam nepatřím.
Mé veškerenstvo, kteréžto bylo zabaleno v mém luxusním batohu není nikde k nalezení. Malej Che Guevara na přepážce z toho taky moc mooudrej není, takže mi jen sdělí informaci, které už jsem se dovtípil sám, a sice, že můj batoh tu není.
Nebýt prášků a promilí v mém krevním řečišti, asi by mi hráblo. Ale takhle jsem to přijal jako skutečný mistr zenu. Vyplnil jsem formulář a svírající ho v upocené dlani, vydal jsem se ven, kde už na mě čekal Eduardův bratr Chino. Odvezl mě k nim domů a dostalo se mi luxusní péče a kvalitního spánku.
Chino je frajer. Ráno jsme jeli na letiště pro věci, ale obdrželi jsme zánovní fakaci. Snad se má batožina někdy objeví.
Následně jsem byl odvezen do města Antigua, zaregistroval se ve škole a zašel s Chinem na kafe a rozloučil se s ním.
Sám jsem se odhodlal k výletu na second hand tržiště a koupil si triko a boxerky. ...started from the bottom and now we're here... kupuju jetý nasrávačky a buduju si fame.
Toliko k mým prvním dnům tady. Sedím na chodbě hostelu, píšu tyto řádky a fetuju plyny z podhoubí mých nohou.
Subscribe to:
Posts (Atom)